Ojama

Minulý víkend jsem předem přesně naplánovala. Bohužel počasí mi přes mé plány udělalo velkou tlustou čáru, ale nakonec jsme se přeci jenom neměli tak špatně, no posuďte sami: V pátek večer jsme vyjeli z Tokia do Yugawary (tu už důvěrně znáte z našich předchozích dvou reportáží). Jelikož čas v Japonsku běží trochu jinak než v Čechách (tzn. déle se pracuje a dříve se stmívá) první úderná skupina v česko-slovenském složení K., H., L., a M., dorazila do Yugawary v devět večer za hluboké tmy a nechala se taxíkem odvézt až pod skály. Tam se nachází velice bytelný přístřešek (viz. první foto), ve kterém jsme strávili noc. Kolem desáté dorazili ještě T. a E., právě včas, aby se ve světle jejich baterek ukázala jedovatá stonožka (2 kousnutí by prý zabila dítě) ležící na mé karimatce. Než jsem mohla pořídit dokumentační foto tak jí T. rozšlapal. Po této příhodě jsme pro jistotu začali popíjet různé léčivé lektvary, včetně spišské slivky.

Důvod proč jsme víkend začali přespáním pod skálou byl, že jsme nechtěli ráno ztrácet 2 hodiny dopravou a být na skále první, což se nám povedlo - první lezec na skálu vyrazil v 7.15. Obrázky z lezení už znáte, tak jsem vybrala fotografie účastníků, které jste ještě neviděli: jistící T. a M., vrcholové foto E. a elegantní L. Musím říct že odposledka jsme všichni cítili zlepšní a proto nás velmi naštval déšť, který se kolem čtvrt na deset začal snášet z mraků, které nás obklopili. Takže jsme rychle zbalili veškeré náčiní a běželi se schovat do přístřešku. Vyčkávat na lepší počasí nemělo cenu, protože předpověď slibovala pouze zhoršování a tak definitivně skončil můj plán víkendu v okolí Yugawary.

V 10.40 už jsme seděli ve vlaku zpátky do Tokia - teda spíše do Yokohamy, kde jsme měli od E. slíbený oběd ve filipínském stylu. Ve městě po dešti nebyla ani památka, ale tak už to chodí. Oběd se velice vydařil a odpoledne jsme strávili v příjemném duchu. Zklamána selháním mého plánu číslo 1, jsem samozřejmě připravila plán číslo 2 a to jednodenní výlet a to i za zhoršených atmosférických podmínek. Připojil se ke mě jenom ostřílený T., A., která se nestihla dostavit na skály než začalo pršet a H., který jel chca nechca.

Naším nedělním cílem byla Ojama (v překl. velká hora) měřící 1252 m a jedna ze 300 nejlepších japonských hor. V sedm ráno, když jsme opouštěli náš skromný příbytek, tak se na nás usmálo i sluníčko, ale to bylo na dlouhou dobu naposled. Už v Hadanu při přestupu z vlaku na autobus nám bylo jasné, že dneska to bude výlet jenom pro silné nátury. Po cestě autobusem směrem do hor začalo pršet a my se opět ocitli v mraku. I takové počasí má svou atmosféru, jak dokazuje první foto. Důvodem proč jsem chtěla zrovna na Ojamu, bylo to, že na ní koukám z okna kanceláře na univerzitě (viz. druhé foto pořízené 19.4. kdy nahoře naposled ležel sníh).

Na konečné autobusu stál japonský zřízenec a informoval nás, že v celé oblasti právě probíhá odstřel přemnožené vysoké zvěře, která nadměrným spásáním způsobuje erozi svahů. Lovci mají oranžové vesty a když se budeme pohybovat po cestách tak by se nám nemělo nic stát. Tak jsem si oblékla svou oranžovou bundu a vyrazili jsme. V průběhu hodinového výstupu pršení neustále zesilovalo, takže procházka v mrholení se proměnila v úprk deštěm za hřmění bouře. Na vrchlulu nás čekala obvyklá porce pouťových atrakcí, bohužel (či bohudík?) zavřených. Pod střechou jsme přečkali nejhorších 20 minut bouřky a při náznaku ustávajícího deště jsme vyrazili dále. Počasí nás ale jenom navnadilo, aby nás dostalo z úkrytu, jakmile jsme byli z dosahu přístřešků přišla další bouřka. Ale my jako zkušení horalové opět ten nejintezivnější déšť přečkali pod střechou odpočívadla.

Tentokrát to vypadalo, že déšť ustoupil nadobro, když jsme si všimli, že místo po hřebenu scházíme do údolí. Vzhledem k tomu, že už jsme byli dosti promočení a že údolí bylo na správné straně a dokonce v něm měl být i onsen, tak jsme to jako přílišnou tragédii neviděli. Kolem bylo spoustu pěkného kvítí a les krásně voňel. Idyka se ovšem zvrtla v té chvíli, kdy jsem zjistila, že mám rozvázanou tkaničku. Když jsem se sehla k botě, abych si ji zavázala, zjistila jsem, že mi po botách a nohavicích lezou nějaké píďalky. Zkušený T. mě informoval, že to nejsou píďalky, ale pijavice a že on zapomněl zapalovač, takže se jich budem těžko zbavovat. Nejlepší prý totiž je, popálit pijavici žhavým klacíkem, když se připálí přímým plamenem tak ohoří, ale nepustí se.

No v tu chvíli jsem z toho měla srandu a fotila ty, co jsem měla na nohavicích (pohybují se jako píďalky a přísavky mají na obou koncích, nasávají ale jenom koncem širším). Sranda mě přešla, když jsme vyhrnula nohavice a zjistila, že mám jednu přisátou i přes ponožku. Ponožku jsem sundala, slizká pijavice ale projela mezi vzorkem a zůstala přisátá dál. Nakonec se mi jí nějak podařilo setřást a když jsem prohlédla celou nohu, tak jsem zjistila, že jsem v té botě měla pijavice celkem tři!!! Pijavice předtím než se přisaje prý ránu dezinfikuje, ale protože do krve vypouští nějaké antisrážedlo, tak ranky po odstranění pijavice ještě dlouho krvácejí. Nejhorší na celé věci je ovšem to, že nikdo jiný žádnou přisátou nenašel. Po cestě do civilizace jsme ještě viděli další přírodní drama. Prosíme o pomoc kované biology s identifikací potvory, co žere žížalu.

Potom již skončil les a začali rýžová políčka s čerstvě zasázenou rýží (takové ty zelené chomáčky jsou bedny se sazenicema). Dokonce vysvitlo i sluníčko, takže jsme začali i lehce osychat a když jsme nalezli rybí hospůdku, neváhali jsme ani minutu.Sice jsme s díky odmítli si rybu nejdřív v sádkách chytit, ale s její konzumací jsme si už poradili. A pointa na závěr? T., který se při příchodu na lesní asfaltku přezul do sandálů, v hospůdce při jedení pstruha zjistil, že ho něco lechtá mezi prsty u nohou. Jestlipak uhádnete co to bylo?