Tímto začíná seriál záznamů z deníčku, který si napsala moje maminka, aby si uspořádala všechny japonské zážitky a na nic nezapomněla. Občas budu některé informace dopisovat. Úryvky z deníku budou psány tučným písmem.

Dojely jsme v předem určeném čase, úplně bez problémů, ovšem krutě nevyspalé. H. nás čekal, po pasovém a celním odbavení jsme se setkali. Cesta k nim domů trvala ještě 2 hod. Uvařili nám kávu a vyrazili jsme do města, abychom se udržely v bdělém stavu . Nejdříve jsme vyrazili na krátkou procházku po okolí. Tato předcházela samotné cestě do města, protože jsme se chtěli setkat s K., která byla v práci a mohla z ní odejít až později. Celá délka plánované procházky se však neuskutečnila, protože s velkým zájmem a dlouze sledovaly zahrádky kolem kterých jsme chodily a čas nám nedovolil dojít až do nedalekého šintoistického chrámu. Návštěvu jsme nešetřili a pro nezbytné nákupy jsme je vzali rovnou na Šindžuku , kde jsme koupili foťák a fén na vlasy. Následoval cesta na Šindžuku- to je nejmodernější nákupní čtvrť Tokya. Po cestě tam jsme se ve vlaku sešli s K.

A ještě pár fotek, autorství uvádět nebudu, ale zdaleka nebudou všechny moje. Hned z první je zřejmé, že není mým dílem. Na druhou stranu je z ní jasné, proč se Japonsko nazývá také Zemí vycházejícího Slunce. Při krátké procházce po okolí je zaujaly příbytky bezdomovců, které stojí na břehu Tamagawy. Jejich výhodou je nepravidelný, zato důkladný, úklid, o který se postará řeka vylitá z koryta. Později se nechaly oslnit i září neonů na Šindžuku.

ホンザ  と  マミンカ