Úvodní stránka
Archiv
Vyrazili jsme cca v 8 hod.
vlakem, na který máme předplacenou kartu, ze
které se nám odečítají
peníze za každou jízdu. Prošli jsme
rybí tržnici Cukidži (foto z
předchozích návštěv najdete zde). Poté
zašli do Sushi baru, což bylo naprosto
skvělé, platí se tam podle počtu
talířků, které člověk vyjí. Pak jsme
navštívili Hama-Rikyu Gardens (foto
zde), což byla zahrada rodiny
Šoguna Tokugawy z roku 1654. Ze zahrady jsme lodí
jeli po řece Sumidagava pod spoustou mostů. Vystoupili jsme u
nejstarších svatyní v Tokiu, ve čtvrti
zvané
Asakusa, je tam jak budhistická tak
šintoistická část. V
šintoistickém chrámu byla svatba,
nevěsta nebyla pěkná, ale měla
krásné bílé kimono. Ženich
měl také kimono, místo bot měli žabky,
které sundali před chrámem.
Oběd jsme měli až ve 4 hodiny, byli jsme v rychlém japonském občerstvení, měla jsem typické čínské jídlo – smaženou rýži se zeleninou + nějakou červenou rybu + nudlovou polívku. Bylo toho strašně moc, nedojedli jsme to. Vlakem jsme opět dojeli domů.
Opět přidávám pár fotek z průběhu dne, jejichž obdobu nenaleznete v odkazech na fotky z předchozích výletů. Vzhledem k tomu, že jsme na tržnici Cukidži dorazili docela pozdě, byli jsme svědky úklidu některých stánků. K tomu evidentně patří i broušení a čištění nožů. Podle první fotky to vypadá, že jde spíš o meče. Ceny těchto nástrojů odhadnout nedovedu, ale i brousící kámen v levé části snímku bych, podle shlédnutých kusů v obchodech, ocenil na více než 100 tis. jenů. Následuje snímek z výše zmíněného sushi-baru, ve kterém kolem vás na běžícím pásu projíždějí různé druhy suši a Vy si jednoduše vezmete to, na co právě máte chuť nebo co Vás zaujalo vzhledem. Ceny se určují nejen podle počtu, ale i podle vzhledu talířků. Pro rychlejší identifikaci je pod každým talířkem umístěn chip a čtečka u pokladny zvládá ohodnotit až 5 talířku na sobě. Třetí foto bez komentáře, snad jen že jde o momentku ze zahrady Hama-Rikyu. Tam jsme se rovněž stali svědky vystoupení uměleckého dua, které je zachyceno na fotce čtvrté. Nestálo to za moc, ani jsme to neshlédli do konce.
Poté jsem se nalodili a vydali jsme se po řece Sumidagavě na sever. Na páté fotce je vidět něco málo tokijských mrakodrapů a jeden z mnoha mostů. Mosty měli každý jinou barvu a některé byly proklatě nízko nad vodou. Před takovými mosty vyšla na otevřenou horní palubu stevardka a dbala na to, aby si žádný z cestujících neurazil hlavu. Těsně před vystoupením v Asakuse jsme ještě mohli obdivovat moderní stavbu, ve které sídlí ředitelství pivovaru Asahi. Podle některých pramenů má stavba symbolizovat sklenici piva s pěnou, podle jiných je to něco spirituálního, ale K. to připomíná jenom to jedno (a já nevím co)...
Chrám v Asakuse je jedno z turisticky nejnavštěvovanějších míst, a možná právě proto jsem o něm ještě nepsal (pokud se nepletu). Jde o komplex chrámů, které byly založeny v roce 645. Budhistická část je zasvěcena bohyni milosti Kannon, jejíž socha byla podle legendy nalezená v nedaleké řece Sumidagawa (po které jsme připluli). Není dochována žádná z původních budov komplexu a většina z nich pochází z období po druhé světové válce, protože tato část Tokia byla nálety téměř srovnána se zemí. Poslední fotka zachycuje přístupovou cestu k budhistickému chrámu, která je zaplavena turisty a obklopena stánkaři prodávajícími celou řadu výrobků, od tradičních japonských sladkostí, až po levné napodobeniny tradičních kimon.
Oběd jsme měli až ve 4 hodiny, byli jsme v rychlém japonském občerstvení, měla jsem typické čínské jídlo – smaženou rýži se zeleninou + nějakou červenou rybu + nudlovou polívku. Bylo toho strašně moc, nedojedli jsme to. Vlakem jsme opět dojeli domů.
Opět přidávám pár fotek z průběhu dne, jejichž obdobu nenaleznete v odkazech na fotky z předchozích výletů. Vzhledem k tomu, že jsme na tržnici Cukidži dorazili docela pozdě, byli jsme svědky úklidu některých stánků. K tomu evidentně patří i broušení a čištění nožů. Podle první fotky to vypadá, že jde spíš o meče. Ceny těchto nástrojů odhadnout nedovedu, ale i brousící kámen v levé části snímku bych, podle shlédnutých kusů v obchodech, ocenil na více než 100 tis. jenů. Následuje snímek z výše zmíněného sushi-baru, ve kterém kolem vás na běžícím pásu projíždějí různé druhy suši a Vy si jednoduše vezmete to, na co právě máte chuť nebo co Vás zaujalo vzhledem. Ceny se určují nejen podle počtu, ale i podle vzhledu talířků. Pro rychlejší identifikaci je pod každým talířkem umístěn chip a čtečka u pokladny zvládá ohodnotit až 5 talířku na sobě. Třetí foto bez komentáře, snad jen že jde o momentku ze zahrady Hama-Rikyu. Tam jsme se rovněž stali svědky vystoupení uměleckého dua, které je zachyceno na fotce čtvrté. Nestálo to za moc, ani jsme to neshlédli do konce.
Poté jsem se nalodili a vydali jsme se po řece Sumidagavě na sever. Na páté fotce je vidět něco málo tokijských mrakodrapů a jeden z mnoha mostů. Mosty měli každý jinou barvu a některé byly proklatě nízko nad vodou. Před takovými mosty vyšla na otevřenou horní palubu stevardka a dbala na to, aby si žádný z cestujících neurazil hlavu. Těsně před vystoupením v Asakuse jsme ještě mohli obdivovat moderní stavbu, ve které sídlí ředitelství pivovaru Asahi. Podle některých pramenů má stavba symbolizovat sklenici piva s pěnou, podle jiných je to něco spirituálního, ale K. to připomíná jenom to jedno (a já nevím co)...
Chrám v Asakuse je jedno z turisticky nejnavštěvovanějších míst, a možná právě proto jsem o něm ještě nepsal (pokud se nepletu). Jde o komplex chrámů, které byly založeny v roce 645. Budhistická část je zasvěcena bohyni milosti Kannon, jejíž socha byla podle legendy nalezená v nedaleké řece Sumidagawa (po které jsme připluli). Není dochována žádná z původních budov komplexu a většina z nich pochází z období po druhé světové válce, protože tato část Tokia byla nálety téměř srovnána se zemí. Poslední fotka zachycuje přístupovou cestu k budhistickému chrámu, která je zaplavena turisty a obklopena stánkaři prodávajícími celou řadu výrobků, od tradičních japonských sladkostí, až po levné napodobeniny tradičních kimon.
ホンザ
と
マミンカ