Budíček byl dnes ve 4:45. Před odchodem jsme ještě stihli vypit čaj a vlakem v 5:30 vyrazili do Jokohamy, okdud nám už jel šinkansen HIKARI, kterým jsme se za 2h15min dostali do Kjóta (250 km/h). M. a M. si ve vlaku daly kávu a s obdivem koukaly nejen na obrysy Fuji na obzoru, ale zejména na průvodčího, který se ukláněl až k pasu při vstupu a výstupu z vagónu (děvče s občerstvením taktéž). V Kjótu jsme měli zamluveno ubytování, takže jsme všechny nepotřebné věci dali do úschovny (samoobslužné schránky) na nádraží a odjeli směrem na jih do cca. 30 km vzdálené Nary.

Nara se stala v 8. století prvním hlavním městem Japonska a vydrželo ji to celých 75 let. Do té doby se hl. město stěhovalo vždy po úmrtí císaře. V Naře se jim vymkla z rukou moc kněží, a proto bylo sídlo císaře tak brzo přemístěno do Kjóta. To se asi ukázalo býti dobrou volbou, protože tam císař vydržel až do roku 1868, kdy byl svržen poslední šógun Tokugawa a proběhlo zatím poslední stěhování do Tokia. Nutno poznamenat, že Kjóto bylo po většinu času hlavním městem jen papírově, protože už od 12. století byli u moci šóguni  z různých feudálních rodin.


Po obědě jsme šli do centrálního parku, kde se volně pohybují jeleni sika, kteří jsou prohlášeni za národní kulturní dědictví Japonska (asi 1200 kusů) a asi proto všichni dbají na to, aby žádný z nich nezemřel hladem, i když na přežrání by se to stát mohlo. V parku jsou kulturní památkou nejenom jeleni, ale také množství svatyní. Mezi nimi je i moderní stavba muzea, ve které jsou nejcennější kusy z okolních chrámů. Zdaleka největší je svatyně Todai-ji z roku 1709 (zahrnuta do kulturního světového dědictví UNESCO). První socha Budhy byla v této svatyni postavena už v roce 746, přičemž ta současná 16 metrů vysoká je z bronzu a váží 437 tun. Pozadí za ní je pozlaceno, padlo na to celých 130 kg zlata. Vzadní části chrámu se nacházel sloup s otvorem velikosti nosní dírky velkého Budhy a průvodce praví, že kdo se tímto otvorem protáhne, ten bude osvícen. Frontu k tomuto místu tvořilo množství rodin s malými dětmi, jejichž rodiče toužili zabezpečit život svých potomků všemi způsoby. Pro malé děti nebyl problém tou dírou prolézt, posléze se to podařilo i dvěma výrostkům. Já jsem to chtěl taky zkusit, ale nechtělo se mi vystát frontu a navíc jsem nikde neviděl první pomoc s motorovou pilou a sekerou.

Po odpočinku u kávy jsme pokračovali do Nigatsu-dó (doslovný překlad Únorový chrám) s terasou a výhledem na Naru. Traverzem jsme se přesunuli do Kasuga-taiša, což je šintoistická svatyně také z 8. století, která byla každých 20 let zbourána a postavena znova. Tato tradice byla zrušena na konci 19. století. Po cestě jsou stovky kamenných luceren, množství z nich ve špatném stavu, ale krášlené mechem.

Značně uondáni jsme zamířili na nádraží a akorát chytli vlak do Kjóta, kde jsme se ubytovali v tradičním japonském ryokanu (hotelu) Yuhara. V těchto typech zařízení se boty nechávají hned u vchodu a uvnitř se chodí v erárních pantoflích (nedostatečné velikosti). Pán domácí (jehož popis by stál za samostatnou aktualitku) nás uvedl do pokoje s názvem Ume, což je japonská bluma. Spaní bylo připraveno na zemi na tradičních japonských futonech, na nichž byla připravena bavlněná kimona, která se používají jako domácí oděv. Museli jsme používat společnou koupelnu (jednu na celý ryokan), ale nebyl to takový problém, protože to organizoval pan domácí s pomocí telefonátů přímo na pokoje hostů.  V ryokanu byla i pěkná vnitřní zahrádka s velkou kamennou lucernou a naproti ní teráska s množstvím bonsají, které jsou koníčkem otce rodiny.

ホンザ  と  マミンカ