Tak je to konečně tady. Těžko říct jak dlouho to bude trvat, ale první z několika reportáží o Hokaidu se zvolna začíná rodit. Jak už K. zmínila v obsáhlém úvodu s mapou,  dostali jsme se na Hokaido letadlem a to konkrétně do Čitose, což je letiště vzdálené půl hodinku vlakem od Sappora. V Sapporu jsme měli mít celkem dost času, takže jsme chtěli nejenom nakoupit benzín do vařiče, ale také si zajít na nějakou specialitu.
Ve skutečnosti jsme narazili na nejednoznačný popis v průvodci, který udával adresu outdoorového obchodu na sever od stanice, avšak popis cesty zněl deset minut na jih od stanice. Vybrali jsme si druhou možnost předpokládaje, že je pravděpodobnější chyba v jednom čísle v adrese než v záměně severu s jihem. Po krátké procházce vyšlo najevo, že správně bude asi první možnost, ale pro jistotu jsme se obrátili na informace na nádraží, které to potvrdili. Po krátké střižbě vyrazila K. nakoupit benzín, zatímco jsem hlídal batohy. Vrátila se celkem brzo i s benzínem, ale i tak jsme si na oběd nakoupili jen pečivo, které jsme vzápětí zkonzumovali v autobusu do Furana. Po cestě se nic zajímavého nedělo, takže jen telegraficky: japonská menší města a vesnice jsou pěkně hnusné.
Ve Furanu jsme nakoupili zbytek zásob a vlakem pokračovali do Kamifurana. Celá tato oblast je turisticky proslavena zejména díky levandulovým polím, případně dalším pestrobarevným kvítím. Asi jsme tam byli už po sezóně, protože jsme nic krom zeleně neviděli. V Kamifuranu už jsme si jen počkali na malý lokální autobus, který nás odvezl do Fukiage onsenu, což byla pro ten den cílová stanice. Ubytovali jsme se v placeném kempu na krásném trávníčku, který jsme v té době plně nedocenili, bylo to totiž na dlouhou dobu naposledy. Ještě večer jsme si zašli do nedalekého retenbura, což je přírodní onsen, v tomto případě neplacený a zachycený na první fotce. Nevím, jak moc se to příčilo japonským mravům, ale K. tam byla jediná (nahatá) ženská. Každopádně nás nevyhostili a příjemně omyti a osvěženi jsme šli spát.
Probudili jsme se do deštivého rána. I když to nebylo nic intenzivního, tak jsme trpělivě čekali na zlepšení podmínek. K tomu nakonec došlo, takže jsme se po trošku jiné než plánované cestě vypravili vzhůru. Jak je zřejmé z fotek, nebylo počasí právě nejpříznivější, ale nepršelo, nebylo horko a na výlet to bylo skoro ideální. Po cestě docházelo k rychlým změnám terénu (viz. třetí a čtvrté foto) a na poslední fotce je pak ukazatel k našemu prvnímu postupnému cíli - 十勝岳 (Tokači-dake).

Ten už byl pochopitelně v mraku, což by nebylo až tak hrozné, kdyby tak hrozivě nefoukalo. Občas jsem dokonce trpěl dojmem, že jsem si zapomněl přibalit čepici. Proti nám se i v tomto počasí vracelo celkem dost japonců, takže jsme aspoň neměli pocit, že jsme jediní, kteří se snaží dosáhnout vrcholu v takovém počasí. Směrem vzhůru jsme pak předešli dva japonce (musím se pochlubit, že šli nalehko) a ještě než jsme vstoupili do mraků jsme zaregistrovali další dvojici turistů mířících vzhůru. Ti nás nakonec ještě před vrcholem předešli.

Na první z fotek je K. zdolávající poslední metry k vrcholu. Z dvojice, která nás předešla, se vyklubal španělský pár, který vyrazil do japonska na měsíc na dovolenou. Po krátkém pokecu nám pořídili vrcholové foto a prchali stejnou cestou zpět, protože bez pohybu člověk celkem mrznul. Vyměknul jsem a obléknul jsem si kalhoty, což se v budoucnost ukázalo jako velká chyba, protože jsem je nemohl nikde usušit a mokré vážili aspoň kilo. Nicméně jsme hrdině pokračovali dále, z okolí jsme stále nic neměli, ale o to překvapivěji jsme narazili na první sněhové pole. Po celkem dlouhé cestě po hřebenu jsme sestoupili k chatičce, ze které je poslední foto. V té už byly ubytovány dvě postarší japonky, které nás navedly ke zdroji vody (stále ještě doufám že pitné). Večer proběhl už v klidu, ale pokusy usušit kalhoty (na fotce za K.) byl zcela neúspěšný. Za soumrau dorazila ještě dvojice japonců, kteří se dali dohromady až cestou. Starší z nich šel tak nalehko, že neměl ani spacák. Pořád nevím, jestli věděl, že v chatce nějaký volný bude, nebo to byl takový tvrďák, že by noc přečkal bez něj. V noci nejen pršelo, ale přehnala se i bouřka, která mi však v chatce spaní příliš nenarušila. Jak to vypadalo ráno, aneb další mlžná dobrodružství, zase někdy jindy.

ホンザ