Skončili jsme noční bouřkou strávenou v chatce. Ráno jsme se pořád nacházeli v mraku a občas krátce sprchlo. Nebylo to zrovna počasí, do kterého se nám chtělo, ale japonci to viděli jinak. První vyrazil starší japonec, který pravděpodobně mířil dolů do civilizace. Vzápětí ho následovaly i dvě japonky, které si většinu věcí nechávaly v chatce a mířily na nedaleký vrchol, přes který měla vést i naše cesta. Stále jsme se nemohli rozhoupat, ale když vyrazil i mladý japonec, který měl stejné plány jako my, tak jsme sebrali veškeré odhodlání a vyrazili vzhůru.
Na první fotce jsou zachyceny podmínky hned po startu, těžké mraky všude kolem a ještě víc vody. Asi po hodině jsme potkali vracející se japonky, takže jsme doufali, že už jsme poblíž vrcholu Oputakešike, avšak mlha a japonky nás zmátli, takže jsme brzo dosáhli pouze vrcholu Babetsu-dake. Ani jsme se tam nezdržovali a pokračovali dále, abychom si na prvně jmenovaném vrcholu pořídili druhou fotku. Je zřejmé, že počasí se rozhodně nezlepšovalo a četnost a intenzita srážek spíše vzrůstala. Čekal nás poměrně dlouhý sestup k Futago-numa, což bylo první vhodné místo na postavení stanu, i když jsme plánovali pokračovat dále. V závěrečné fázi sestupu už  to nevypadalo na přeháňku, ale vytrvalý déšť, takže jsme se nakonec rozhodli aspoň k provizornímu postavení stanu. Jak je vidno z třetí fotky, bylo to docela blátivé místo, ale aspoň nebyla nouze o vodu. Rozhodnutí o stavbě stanu pak nevědomky podpořil i starý známý mladý japonec, který se vrátil z cesty, kterou jsme chtěli pokračovat.

Stan jsme stavěli zhruba kolem půl jedenácté, takže jsme měli ještě reálnou šanci dojít ten den o kus dál. Čekání na zlepšení podmínek se však protáhlo až do večera (a že se to vleklo), takže jsme na tomto nehostiném tábořišti strávili i noc. Japonec postavil stan nedaleko a rozhodně bych ten jeho stan nepodezříval z vodotěsnosti. Asi statečně trpěl uvnitř, protože krom nezbytných oprav z něj nevystrčil ani nos.
Ráno jsme se vzbudili do v podstatě stejných podmínek, ale déšť už nebyl vytrvalý a šlo opět o krátké přeháňky. Sice nás čas netlačil, ale vidina dalšího dne na tomto místě se nám opravdu nelíbila, takže jsme se kolem deváté hodiny rozhoupali a začali se připravovat k odchodu. Mokrý stan jsem spolu s kilem bláta znechuceně nacpal do batohu, který při balení také zmoknul. Zašli jsme se ještě rozloučit s japoncem, který měl v plánu počkat ještě jeden den, protože v rádiu hlásili na další den zlepšení počasí. To nám zvedlo náladu a vyrazili jsme. Vzhledem k tomu, že už při balení jsme byli celkem mokří, tak nám ani tak moc nevadilo, že jdeme spíš potokem než po cestě a o suchu v botách jsem si mohl nechal i dřív jen zdát. K. byla poněkud zneklidněna (čti nas..ná) z prodírání se mokrým bambusovým porostem, ale já si tenhle kousek docela užil.
Brzo jsme začali stoupat, takže vody pod nohama ubylo a bambus řídnul. Dohlednost byla minimální a pocit osamění dokonalý. Ještě jsem nezmínil, že i v těchto horách se vyskytují medvědi, takže jsme měli na batozích připevněny rolničky. Ve zvláště nepřehledných místech jsem jako vedoucí člen skupiny plašil medvědy i zpěvem.  Kdo mě kdy slyšel zpívat, tak mu musí být jasné, že medvěda jsme ani nezahlédli. Poblíž prvního vrcholu jsme potkali první skupinu mladých japonců jdoucích proti nám. Celkem jsem litoval, že neumím japonsky, protože bych jim barvitě popsal jaké radosti je na sestupu čekají. Postupovali jsme v nezměněných podmínkách dále po hřebenu. Občas se dohlednost mírně zlepšila a v tom okamžiku byla pořízena jediná fotka z toho dne, která je zde ukázána.
K. byla už od úvodního prodírání se bambusem poměrně zničena, ale i tak jsme zvládli dojít až k plánovanému kempu Minami-numa, který leží poblíž vrcholku hory Tomurauši, což měl být podle průvodce v podstatě jen kopec kamenů. Těžko říct jak pravdivé toto tvrzení je, protože my jsme ten vrchol ani nezahlédli. Stan jsme postavili opět na holé zeni, protože žádný travnatý plácek k dispozici nebyl. Proběhla dokonce očista v nedalekém potoce, i když teplota vody i vzduchu nebyla zrovna vysoká (tábořiště bylo ve výšce cca. 1950 m.n.m.). S nadějí, že zítra bude lépe jsme šli brzo spát. V noci celkem foukalo, ale na oblačnost to nestačilo a vstali jsme opět do mraku. Sice nepršelo, ale i tak jsme nebyli zrovna nadšeni při představě dalšího denního pochodu v mlze. I když jídla ubývalo, batohy zrovna neztrácely na váze, protože jsme měli v podstatě všechno krom spacáků mokré.
K plánovanému přechodu vrcholu Tomorauši ani nedošlo a vrchol jsme kvůli povětrnostním podmínkám raději obešli. Přelézání různých kamenných polí bylo celkem riskantní, všechno klouzalo, ale o to víc mě mrzelo, že nebyly rozhledy, protože takovou krajinu mám nejraději. Cesta zrovna neubíhala a začli jsme se zpožďovat i oproti časům v mapě, které jsme jinak hravě zvládali. Lidí i přes nepřízvnivé počasí přibývalo, protože jsme se dostali do oblasti, kde jsou turistické chaty a tahat stan není nutnost. Jak je vidno z následujících fotek, byly v některých místech vystavěny i povalové chodníčky (v mém slovníku nový termín). Nevím jestli tam byly kvůli pohodlí turistů, nebo ochraně nějakých rostlinek, ale mým znaveným nohám přišly vhod. Nevím, jak v takovém počasí přežívají lilie (či co to je na té třetí fotce), ale vypadalo to, že se jim daří. Další vrcholovka je z Kaun-dake a zhruba v té době to konečně vypadalo na změnu počasí k lepšímu. Další tři fotky tuto změnu jasně dokumentují. Modrá obloha je pak první, kterou jsme po čtyřech dnech viděli. Na poslední fotce je pak Hinan-goya, kde jsme přespali. Rádi jsme využili možnosti postavit stan (po dlouhé době na trávě), protože to byla jedinečná šance usušit věci. To se částečně podařilo už zvečera a jak bude popsán někdy příště, pokračovalo to mnohem lépe i ráno.
   

ホンザ