Úvodní stránka
Archiv
Minule jsme
skončili v kabince
lanovky, po
jejímž opuštění došlo
k dlouho očekávané chvíli,
přezutí se do
sandálů. Japonští turisté
(tedy ti co pouze
vyjeli a sjeli lanovkou) se na nás dívali s
pochybnostmi,
ale to nám nemohlo zabránit ve
vykonání
tohoto aktu přímo u hlavního vstupu do budovy. I
když byl
nejvyšší čas na oběd, dali jsme
přednost
návštěvě onsenu, kde došlo k
důkladné
očistě (a že bylo co čistit po šesti dnech na horách). Onsen byl pochopitelně rozdělen na dámskou a
pánskou část, takže jsme se oba dali
do hovoru s
postaršími japonci
příslušného
pohlaví. Až posléze jsme zjistili, že tito
noví
známí jsou manželé. Umytí a
s relativně
čistým ošacením jsme konečně vyrazili
na oběd a
spřádali plány co dál. Nakonec jsme se
rozhodli
přespat v místním kempu a ve zbytku dne
dojít k
nedalekým vodopádům, které jsou ve
své
podzimní podobě námětem téměř
všech
pohlednic. Před odchodem do kempu ještě došlo k
nakoupení nezbytných zásob.
Kemp nebyl až tak daleko, ale spálená hlava ze včerejška se hlásila ke slovu a necítil jsem se na nějaké odpolední vycházky. Ovšem představa čekání na K. mě taktéž netěšila, takže po postavení stanu v klidném a téměř opuštěném kempu (který byl zcela zdarma) jsme se vydali k vodopádům. Slunce už bylo naštěstí nízko a pochod bez batohu byl proto lehce snesitelnou zátěží i pro mé znavené nohy. Cesta vedla skoro celou cestu podél hlavního silničního tahu, který nahradil starší silnici, vedle které se vodopády nacházejí. Nová cesta se však ještě před vodopády nořila do 6 km dlouhého tunelu a k vodopádům se pár set metrů šlo po staré cestě. Tento kus je ještě udržován, ale dále je stará cesta uzavřena, protože došlo k četným sesuvům půdy.
K samotným vodopádům se dostat nedá, ale výhledy na ně byly obsypány množstvím turistů (podle K. tam byl minimálně jeden autobus číňanů). Sounkjó je totiž hojně navštěvováno kvůli své poloze na začátku 8 km dlouhé soutěsky stejného jména, která má být nejhlubší a nejdelší v Japonsku. Se soutěsku se spojeno mnoho dalších atrakcí jako vodopády a bizardní skalní útvary, některé bohužel již nejde navštívit, protože stará cesta je zavalena a nová vede tunelem.
Na první fotce jsem já s menším vodopádem, jehož jméno je Padající hvězda. Byl celkem zázrak pořídit tuto fotku bez kohokoliv dalšího v záběru. Vodopád Mléčná dráha je pak zvěčněn i s K. a davem v pozadí. Třetí foto je pak pořízeno z vyhlídky, kam vyšplhala pouze K. (podle jejich slov tak 150 výškových metrů, možná nepřeháněla pač byla pryč celkem dlouho). Při cestě zpět jsme zachránili dvojici zahraničních turistů, kteří nenašli odbočku do kempu a mířili špatným směrem. K večeru se kemp celkem zaplnil, zejména japonskými cyklisty a motorkáři, ale noc byla klidná a ráno jsme jako jedni z prvních kemp opustili a vydali se na stopa.
Začli jsme stopovat dost brzo ráno, ale první zastavivší auto na sebe nedalo dlouho čekat. Byl to osamocený turista s minimální znalostí angličtiny a vzal nás jen pár kilometrů k nedaleké křižovatce. Ta byla naneštěstí asi jen 50 metrů od tunelu a stopování v tomto místě se nedařilo. Došlo při něm i k focení motýla na mém batohu a zabíjení množství mravenců, kteří chtěli ochutnat tu neznámou věc nad jejich obydlím (tedy nás dva).
Situace vypada celkem bezvýchodně, takže jsme prošli skrz tunel v naději na lepší místo. Poněkud nás tam překvapila značka zákaz zastavení, která nás přinutila pokračovat v pochodu. Cítil jsem se lépe než předchozí dny, ale s časem stouplo nejen slunce nad našimi hlavami, ale předevšim teplota okolo. I když zákaz zastavení přetrvával, zkoušeli jsme stopovat za pochodu. To se překvapivě povedlo a zastavili jsme rodinku na prázdninách. A aby nebyl překvapením konec, mluvili rodiče poměrně zdatně anglicky a navíc se ukázalo, že bydlí v Tokiu asi 5 km od nás (to je na tokijské poměry za rohem). Vzali nás do 50 km vzdáleného městečka Rubešibe (viz. Hokkaido-mapa), kde nás vyložili až na samotném konci vhodném k dalšímu stopování. Po pořízení nezbytných dokumentačních fotografií se s námi rozloučili a pokračovali za svým cílem (jakési jezero s mokřady).
Našim dalším úlovkem se celkem brzy stala maminka jedoucí vyzvednout svou dceru v Kitami. Pokud nás japonština neklamala, tak dcera byla na kurzu flamenga, ale treba mluvila úplně o něčem jiném. Podle jejího názoru nebyl stop ten správný druh cestování, takže nás vysadila u železniční stanice. Měli jsme štěstí a hned nám jel vlak do Bihora.
Po cestě nastalo nejednoduché rozhodování, jak se budeme dopravovat dále, protože v Bihoru se rozdělovala železnice a ideální cesta na stopování. Díky prozřetelnosti K. jsme měli plány všech významných měst po cestě, takže jsme věděli kam případně vyrazit na výpadovku ve správném směru. To nakonec rozhodlo (spolu s dobrým časem a touhou ušetřit za dopravu), takže jsme v Bihoru došli pod pražícím sluncem ke správné výpadovce a počali stopovat. Celkem dlouho se nám nedařilo a nálada upadla ještě více poté, co jsem odmítl první auto, které nám zastavilo, a které by nás vzalo pouze do nedaleké vesnice. K. však posléze zastavila další auto, které jelo jen kousek v našem směru, ale tam už mě dostala.
Byla to opět rodinka na dovolené, ale tentokrát bez stopy angličtiny a jen na krátkém výletě, protože byli odněkud z okolí. Tuto cestu si užila zejména K., která si vzadu povídala s velice ukecanou maminkou, kdežto já si vpředu vklidu klimbal s řidičem. K. na ně asi zapůsobila, protože nás nejenom dovezli až do Šari, kde zjistili, že nám nejede v nejbližší době žádný autobus do Utora, takže nás dovezli až tam. Celkem bych to odhadl tak na 60 km, které si kvůli nám zajeli (pouze jedním směrem).
Utoro samo bylo původně jen rybářskou osadou, avšak po objevení horkých pramenů (rozuměj vyvrtání vrtu, který kdesi v hlubině narazil na horkou vodu) zde vyrostla spousta velkých hotelů a místní se pokusili Utoro změnit v turistické středisko. I v průvodci je psáno, že výsledek této změny je značně pochybný. Přesněji to lze říct tak, že Utoro je pěkně hnusné a nebyl by důvod se tam vůbec zdržovat, pokud by to nebylo jediné místo s kempem. Další kempy už se nacházejí na jediném treku, který vede skrz část národního parku Širetoko. Vzhledem k předpovědi počasí jsme však věděli, že nemá smyslu se do toho přechodu pouštět a jedinou možností tedy byl kemp v Utoru. Poslední fotka výše pak zachycuje pohled na Utoro. Nutno poznamenat, že z dálky nevypadá zdaleka tak špatně jako zblízka. Poslední část povídání snad popíše poslední dva dny dovolené, které jsme měli na poznání krás Širetoka.
Kemp nebyl až tak daleko, ale spálená hlava ze včerejška se hlásila ke slovu a necítil jsem se na nějaké odpolední vycházky. Ovšem představa čekání na K. mě taktéž netěšila, takže po postavení stanu v klidném a téměř opuštěném kempu (který byl zcela zdarma) jsme se vydali k vodopádům. Slunce už bylo naštěstí nízko a pochod bez batohu byl proto lehce snesitelnou zátěží i pro mé znavené nohy. Cesta vedla skoro celou cestu podél hlavního silničního tahu, který nahradil starší silnici, vedle které se vodopády nacházejí. Nová cesta se však ještě před vodopády nořila do 6 km dlouhého tunelu a k vodopádům se pár set metrů šlo po staré cestě. Tento kus je ještě udržován, ale dále je stará cesta uzavřena, protože došlo k četným sesuvům půdy.
K samotným vodopádům se dostat nedá, ale výhledy na ně byly obsypány množstvím turistů (podle K. tam byl minimálně jeden autobus číňanů). Sounkjó je totiž hojně navštěvováno kvůli své poloze na začátku 8 km dlouhé soutěsky stejného jména, která má být nejhlubší a nejdelší v Japonsku. Se soutěsku se spojeno mnoho dalších atrakcí jako vodopády a bizardní skalní útvary, některé bohužel již nejde navštívit, protože stará cesta je zavalena a nová vede tunelem.
Na první fotce jsem já s menším vodopádem, jehož jméno je Padající hvězda. Byl celkem zázrak pořídit tuto fotku bez kohokoliv dalšího v záběru. Vodopád Mléčná dráha je pak zvěčněn i s K. a davem v pozadí. Třetí foto je pak pořízeno z vyhlídky, kam vyšplhala pouze K. (podle jejich slov tak 150 výškových metrů, možná nepřeháněla pač byla pryč celkem dlouho). Při cestě zpět jsme zachránili dvojici zahraničních turistů, kteří nenašli odbočku do kempu a mířili špatným směrem. K večeru se kemp celkem zaplnil, zejména japonskými cyklisty a motorkáři, ale noc byla klidná a ráno jsme jako jedni z prvních kemp opustili a vydali se na stopa.
Začli jsme stopovat dost brzo ráno, ale první zastavivší auto na sebe nedalo dlouho čekat. Byl to osamocený turista s minimální znalostí angličtiny a vzal nás jen pár kilometrů k nedaleké křižovatce. Ta byla naneštěstí asi jen 50 metrů od tunelu a stopování v tomto místě se nedařilo. Došlo při něm i k focení motýla na mém batohu a zabíjení množství mravenců, kteří chtěli ochutnat tu neznámou věc nad jejich obydlím (tedy nás dva).
Situace vypada celkem bezvýchodně, takže jsme prošli skrz tunel v naději na lepší místo. Poněkud nás tam překvapila značka zákaz zastavení, která nás přinutila pokračovat v pochodu. Cítil jsem se lépe než předchozí dny, ale s časem stouplo nejen slunce nad našimi hlavami, ale předevšim teplota okolo. I když zákaz zastavení přetrvával, zkoušeli jsme stopovat za pochodu. To se překvapivě povedlo a zastavili jsme rodinku na prázdninách. A aby nebyl překvapením konec, mluvili rodiče poměrně zdatně anglicky a navíc se ukázalo, že bydlí v Tokiu asi 5 km od nás (to je na tokijské poměry za rohem). Vzali nás do 50 km vzdáleného městečka Rubešibe (viz. Hokkaido-mapa), kde nás vyložili až na samotném konci vhodném k dalšímu stopování. Po pořízení nezbytných dokumentačních fotografií se s námi rozloučili a pokračovali za svým cílem (jakési jezero s mokřady).
Našim dalším úlovkem se celkem brzy stala maminka jedoucí vyzvednout svou dceru v Kitami. Pokud nás japonština neklamala, tak dcera byla na kurzu flamenga, ale treba mluvila úplně o něčem jiném. Podle jejího názoru nebyl stop ten správný druh cestování, takže nás vysadila u železniční stanice. Měli jsme štěstí a hned nám jel vlak do Bihora.
Po cestě nastalo nejednoduché rozhodování, jak se budeme dopravovat dále, protože v Bihoru se rozdělovala železnice a ideální cesta na stopování. Díky prozřetelnosti K. jsme měli plány všech významných měst po cestě, takže jsme věděli kam případně vyrazit na výpadovku ve správném směru. To nakonec rozhodlo (spolu s dobrým časem a touhou ušetřit za dopravu), takže jsme v Bihoru došli pod pražícím sluncem ke správné výpadovce a počali stopovat. Celkem dlouho se nám nedařilo a nálada upadla ještě více poté, co jsem odmítl první auto, které nám zastavilo, a které by nás vzalo pouze do nedaleké vesnice. K. však posléze zastavila další auto, které jelo jen kousek v našem směru, ale tam už mě dostala.
Byla to opět rodinka na dovolené, ale tentokrát bez stopy angličtiny a jen na krátkém výletě, protože byli odněkud z okolí. Tuto cestu si užila zejména K., která si vzadu povídala s velice ukecanou maminkou, kdežto já si vpředu vklidu klimbal s řidičem. K. na ně asi zapůsobila, protože nás nejenom dovezli až do Šari, kde zjistili, že nám nejede v nejbližší době žádný autobus do Utora, takže nás dovezli až tam. Celkem bych to odhadl tak na 60 km, které si kvůli nám zajeli (pouze jedním směrem).
Utoro samo bylo původně jen rybářskou osadou, avšak po objevení horkých pramenů (rozuměj vyvrtání vrtu, který kdesi v hlubině narazil na horkou vodu) zde vyrostla spousta velkých hotelů a místní se pokusili Utoro změnit v turistické středisko. I v průvodci je psáno, že výsledek této změny je značně pochybný. Přesněji to lze říct tak, že Utoro je pěkně hnusné a nebyl by důvod se tam vůbec zdržovat, pokud by to nebylo jediné místo s kempem. Další kempy už se nacházejí na jediném treku, který vede skrz část národního parku Širetoko. Vzhledem k předpovědi počasí jsme však věděli, že nemá smyslu se do toho přechodu pouštět a jedinou možností tedy byl kemp v Utoru. Poslední fotka výše pak zachycuje pohled na Utoro. Nutno poznamenat, že z dálky nevypadá zdaleka tak špatně jako zblízka. Poslední část povídání snad popíše poslední dva dny dovolené, které jsme měli na poznání krás Širetoka.
ホンザ