Úvodní stránka
Archiv
Špatná
předpověď počasí, která nás odradila
od přechodu zpřístupněné části hřebene
v Širetoku, se skutečně vyplnila a ve čtvrtek
ráno jsme vstávali do
mírného deště. Po
neuspěchané snídani jsme se v
mírném dešti vypravili
pěšky do cca. 3 km vzdáleného
informačního centra národního parku.
Celkem brzo jsme zažili pocit, na který jsme v
letních japonských měsících
úplně zapomněli, byla nám zima a vzhledem k tomu,
že se počasí za celý den nezlepšilo,
tak nám až do večera zima zůstala. Ale zpět k
informačnímu centru, které překvapivě nebylo
plné informací, ale zejména
množstvím suvenýry nabitých obchůdků
(kdo by také netoužil po spodním
prádlem s nápisem Širetoko na zadku a
medvědem vepředu, nebo to bylo naopak?). Povedlo se mi K.
rozmluvit zakoupení koupacího setu (který toužila
využít v první plánované atrakci, viz.
níže),
který se sestával z ručníčku a ponožek
s protiskluzovou úpravou a vyrazili jsme autobusem do
nejvzdálenější části parku
přístupné pro veřejnost.
V tom místě měl končit i původně plánovaný přechod masivu, ale k našemu překvapení byl konec cesty v rekonstrukci, takže by se tam asi nedalo projít ani za příznivého počasí. Krom konce cesty (což není turisticky zajimavé místo) se tam nachází i vodopády Kamuiwakka, na nichž je nejzajímavější to, že jsou napájeny horkým pramenem a čím výše jdete proti proudu, tím teplejší lázeň si můžete dopřát. V důsledku již výše zmiňované rekonstrukce nám nedovolili nic víc než první větší tůňku pod prvním (či spíše po proudu posledním) vodopádem. Voda už měla i pro nás víc než lehce snesitelných 30 stupňů a nezahřála. K vodopádům jezdí autobus každou půl hodinu, takže o lidi nebyla nouze, ale K. byla první, kdo se rozhodl vlézt do vody. Ta je nejenom teplá, ale její PH je asi 4, takže podle průvodce celkem ničí oblečení a podle vlastní zkušenosti štípe do očí. I tak se díky nám osmělilo mnoho japonců, takže na třetí fotce už má K. celkem velkou společnost.
Po cestě zpět k informačnímu centru má autobus ještě jednu zastávku a tou je Širetoko Goko (go-pět, ko-jezero), kde se překvapivě nachází, v celkem rovinatém a tedy lehce přístupném terénu, pět jezer. K této atrakci se návštěvníci dostanou i vlastním autem (narozdíl od vodopádů Kamuiwakka, které jsou v sezóně přístupné jen autobusy), takže množství lidí je značné, jak je rovněž vidět na následujících fotkách. V této souvislosti jsme si nedokázali vysvětlit, jak je možné, že tři z pěti jezer jsou uzavřeny pro přítomnost medvědů (třetí foto). Širetoko je výskytem medvědů proslaveno, ale v takovém místě by žádný medvěd nevydržel ani pět minut. Nešlo jen o samotný počet turistů, z nichž ani procento by nedokázali sežrat všichni medvědi Širetoka, ale skoro každý měl navíc rolničku či zvonek (chvála patří obchůdkům se suvenýry), takže opravdu nešlo o tichý kout divočiny.
Pak už nás autobus vysadil u starého známeno centra suvenýrů a my mohli zamířit k poslední z nejznámějších (čti lehce přístupných) atrakcí. Tou je opět vodopád, tentokráte studený se jménem Furope. Zvláštností je nejenom to, že padá přímo do moře, ale také to, že vrcholek vodopádu je zároveň pramenem, tedy žádná viditelná řeka napájející vodopád. Na první fotce si v popředí můžete všimnou srnky, které jsou dost zvyklé na člověka, takže jsme je posléze potkali i v kempu (z ruky se krmit nenechají). Na druhé fotce je pak útes nad Ochotským mořem v blízkosti vodopádu. Na poslední fotce je pak samotné Ochotské moře s K., která má zálibu v testování slanosti mořské vody metodou ochutnávky. Nepamatuju si to doslovně, ale význam byl celkem zřejmý, voda v Ochotském moři je pěkný hnus. Na plánované koupání kvůli nízké teplotě vody již nedošlo a radši jsme zamířili do nedaleké rybárny na místní specialitu, kraba (za ty peníze to rozhodně nestálo).
Podle předpovědi počasí se mělo v pátek po poledni udělat krásně, takže jsme plánovali vyrazit na otočku na nejvyšší vrchol masivu, což je Rausu-dake (1661 m.n.m.). K. si chtěla výlet zjednodušit přespáním v tábořišti ve výšce okolo 800 m.n.m., ale představa balení mě děsila, tak sem ji to rozmluvil s tím, že 1300 výškových metrů nahoru a dolu lehce zvládnem. Kolena se od přechodu Daizacu-sanu celkem uzdravila, takže jsme uzavřeli rozumnou dohodu, že já vynesu věci nahoru a K. ponese (jistě již lehčí) batoh dolů.
Ráno nevypadalo zcela přívětivě, ale nenechali jsme se odradit a prvním busem se nechali odvézt k začátku cesty. Tam jsme potkali několik dalších výletníků, takže jsme byli uklidněni myšlenkou, že nepolezem v tomto počasí nahoru sami. Na tento den jsme se i my vyzbrojili zvonečky a na některých místech to možná bylo i vhodné opatření. Sice jsme žádné větší zvíře neviděli, ale občas jsme cítili intenzivní pach (neshodli jsme se na tom zda liščí či medvědí).
Prvních cca. 600 výškových metrů vedlo krásným smíšeným lesem a mraky okolo zas tak nevadili, protože dohlednost byla daná hustým podrostem a případných výhledů stejně moc nebylo. I K. uznala, že byl dobrý nápad vyrazit jen nalehko, protože tábořiště bylo maličké a průchod hustým lesem s velkým batohem by byl značně nepříjemný. Už tak jsem nadával celkem dost, když se mi hůlky na botohu zachytávaly o nízké větve. Z prvních dvou fotek je zřejmá ranní vlhkost a podoba lesa v nižšách partiích. Les výše řídnul a začala převládat kleč. Zhruba v tomto místě byla pořízena třetí fotka, kdy jsme se dostali na úroveň oblačnosti. I když už jsem několikrát nad oblačným mořem byl (nejenom v letadle), tak tohle bylo asi prvně, kdy jsem tím mrakem prostoupal.
Nedaleko nad tímto místem jsme dosáhli sedla Rausu-daira (1350 m.n.m.), kde bylo nejenom tábořiště s nouzovým úkrytem před medvědy (nebo kontajnerem na jídlo?), ale odkud se nám nabízel i výhled na jih a východ. Jak je vidět z druhé a třetí fotky, byly mraky tomto směru o trošku níž a v dálce jsme spatřili i Kurilské ostrovy (při pozdějším průzkumu map se ukázalo, že šlo spíše o jeden ostrov rozdělený oblačným polem, viz. mapa Hokaida). Sedlo se nachází mezi Rausu-dake (našim cílem) a zbytkem vyšší části hřebene, kde se nachází i nejaktivnější sopka oblasti Io-zan. Musím se přiznat, že jsem v mapě začal hledat jak se jmenuje kopeček, který nám blokuje výhled na Rausu-dake, protože to co jsem viděl mi přišlo (v alpské terminologii) jako Štrůdlova desetiminutovka.
K. mě ujistila, že je to skutečně cíl naší cesty a vyrazili jsme. Nepamatuju si to přesně, ale tuším, že snad už za hodinu jsme byli na vrcholu. Ten byl poměrně zalidněn a nabízely se odtama krásné výhledy do všech směrů. Na první fotce je jihozápadní pokračování hřebene (tzn. do vnitrozemí), které je podstatně nižší a téměř skryto v mracích. Nesmí chybět vrcholové foto, kde si můžete na obzoru vpravo od K. všimnout obou spatřených částí Kurilských ostrovů. Poslední foto je pak směrem na severovýchod, přičemž ten vrcholek nalevo je již zmiňovaná Io-zan (1563 m.n.m.). Přidávám ještě odkaz na panorama, které jsem si na takovém místě nemohl nechat ujít (opět lepší stáhnout než otvírat přímo).
Cesta dolů byla sice vyčerpávající, ale ne zničující, protože tam na nás čekalo volně přístupné rotemburo (rozuměj téměř přírodní horký pramen) a krásný výlet byl zakončen rychlým stopem, který nás vzal až do Utora. Tam jsme nějak přečkali zbytek dne a začátek noci, než jsme se nalodili na noční autobus do Sapora, čímž náš výlet po Hokaidu skončil. Zbývá jen pár fotek z této poslední fáze.
PS: čekání na autobus na vlnolamech je skoro i romantika...
V tom místě měl končit i původně plánovaný přechod masivu, ale k našemu překvapení byl konec cesty v rekonstrukci, takže by se tam asi nedalo projít ani za příznivého počasí. Krom konce cesty (což není turisticky zajimavé místo) se tam nachází i vodopády Kamuiwakka, na nichž je nejzajímavější to, že jsou napájeny horkým pramenem a čím výše jdete proti proudu, tím teplejší lázeň si můžete dopřát. V důsledku již výše zmiňované rekonstrukce nám nedovolili nic víc než první větší tůňku pod prvním (či spíše po proudu posledním) vodopádem. Voda už měla i pro nás víc než lehce snesitelných 30 stupňů a nezahřála. K vodopádům jezdí autobus každou půl hodinu, takže o lidi nebyla nouze, ale K. byla první, kdo se rozhodl vlézt do vody. Ta je nejenom teplá, ale její PH je asi 4, takže podle průvodce celkem ničí oblečení a podle vlastní zkušenosti štípe do očí. I tak se díky nám osmělilo mnoho japonců, takže na třetí fotce už má K. celkem velkou společnost.
Po cestě zpět k informačnímu centru má autobus ještě jednu zastávku a tou je Širetoko Goko (go-pět, ko-jezero), kde se překvapivě nachází, v celkem rovinatém a tedy lehce přístupném terénu, pět jezer. K této atrakci se návštěvníci dostanou i vlastním autem (narozdíl od vodopádů Kamuiwakka, které jsou v sezóně přístupné jen autobusy), takže množství lidí je značné, jak je rovněž vidět na následujících fotkách. V této souvislosti jsme si nedokázali vysvětlit, jak je možné, že tři z pěti jezer jsou uzavřeny pro přítomnost medvědů (třetí foto). Širetoko je výskytem medvědů proslaveno, ale v takovém místě by žádný medvěd nevydržel ani pět minut. Nešlo jen o samotný počet turistů, z nichž ani procento by nedokázali sežrat všichni medvědi Širetoka, ale skoro každý měl navíc rolničku či zvonek (chvála patří obchůdkům se suvenýry), takže opravdu nešlo o tichý kout divočiny.
Pak už nás autobus vysadil u starého známeno centra suvenýrů a my mohli zamířit k poslední z nejznámějších (čti lehce přístupných) atrakcí. Tou je opět vodopád, tentokráte studený se jménem Furope. Zvláštností je nejenom to, že padá přímo do moře, ale také to, že vrcholek vodopádu je zároveň pramenem, tedy žádná viditelná řeka napájející vodopád. Na první fotce si v popředí můžete všimnou srnky, které jsou dost zvyklé na člověka, takže jsme je posléze potkali i v kempu (z ruky se krmit nenechají). Na druhé fotce je pak útes nad Ochotským mořem v blízkosti vodopádu. Na poslední fotce je pak samotné Ochotské moře s K., která má zálibu v testování slanosti mořské vody metodou ochutnávky. Nepamatuju si to doslovně, ale význam byl celkem zřejmý, voda v Ochotském moři je pěkný hnus. Na plánované koupání kvůli nízké teplotě vody již nedošlo a radši jsme zamířili do nedaleké rybárny na místní specialitu, kraba (za ty peníze to rozhodně nestálo).
Podle předpovědi počasí se mělo v pátek po poledni udělat krásně, takže jsme plánovali vyrazit na otočku na nejvyšší vrchol masivu, což je Rausu-dake (1661 m.n.m.). K. si chtěla výlet zjednodušit přespáním v tábořišti ve výšce okolo 800 m.n.m., ale představa balení mě děsila, tak sem ji to rozmluvil s tím, že 1300 výškových metrů nahoru a dolu lehce zvládnem. Kolena se od přechodu Daizacu-sanu celkem uzdravila, takže jsme uzavřeli rozumnou dohodu, že já vynesu věci nahoru a K. ponese (jistě již lehčí) batoh dolů.
Ráno nevypadalo zcela přívětivě, ale nenechali jsme se odradit a prvním busem se nechali odvézt k začátku cesty. Tam jsme potkali několik dalších výletníků, takže jsme byli uklidněni myšlenkou, že nepolezem v tomto počasí nahoru sami. Na tento den jsme se i my vyzbrojili zvonečky a na některých místech to možná bylo i vhodné opatření. Sice jsme žádné větší zvíře neviděli, ale občas jsme cítili intenzivní pach (neshodli jsme se na tom zda liščí či medvědí).
Prvních cca. 600 výškových metrů vedlo krásným smíšeným lesem a mraky okolo zas tak nevadili, protože dohlednost byla daná hustým podrostem a případných výhledů stejně moc nebylo. I K. uznala, že byl dobrý nápad vyrazit jen nalehko, protože tábořiště bylo maličké a průchod hustým lesem s velkým batohem by byl značně nepříjemný. Už tak jsem nadával celkem dost, když se mi hůlky na botohu zachytávaly o nízké větve. Z prvních dvou fotek je zřejmá ranní vlhkost a podoba lesa v nižšách partiích. Les výše řídnul a začala převládat kleč. Zhruba v tomto místě byla pořízena třetí fotka, kdy jsme se dostali na úroveň oblačnosti. I když už jsem několikrát nad oblačným mořem byl (nejenom v letadle), tak tohle bylo asi prvně, kdy jsem tím mrakem prostoupal.
Nedaleko nad tímto místem jsme dosáhli sedla Rausu-daira (1350 m.n.m.), kde bylo nejenom tábořiště s nouzovým úkrytem před medvědy (nebo kontajnerem na jídlo?), ale odkud se nám nabízel i výhled na jih a východ. Jak je vidět z druhé a třetí fotky, byly mraky tomto směru o trošku níž a v dálce jsme spatřili i Kurilské ostrovy (při pozdějším průzkumu map se ukázalo, že šlo spíše o jeden ostrov rozdělený oblačným polem, viz. mapa Hokaida). Sedlo se nachází mezi Rausu-dake (našim cílem) a zbytkem vyšší části hřebene, kde se nachází i nejaktivnější sopka oblasti Io-zan. Musím se přiznat, že jsem v mapě začal hledat jak se jmenuje kopeček, který nám blokuje výhled na Rausu-dake, protože to co jsem viděl mi přišlo (v alpské terminologii) jako Štrůdlova desetiminutovka.
K. mě ujistila, že je to skutečně cíl naší cesty a vyrazili jsme. Nepamatuju si to přesně, ale tuším, že snad už za hodinu jsme byli na vrcholu. Ten byl poměrně zalidněn a nabízely se odtama krásné výhledy do všech směrů. Na první fotce je jihozápadní pokračování hřebene (tzn. do vnitrozemí), které je podstatně nižší a téměř skryto v mracích. Nesmí chybět vrcholové foto, kde si můžete na obzoru vpravo od K. všimnout obou spatřených částí Kurilských ostrovů. Poslední foto je pak směrem na severovýchod, přičemž ten vrcholek nalevo je již zmiňovaná Io-zan (1563 m.n.m.). Přidávám ještě odkaz na panorama, které jsem si na takovém místě nemohl nechat ujít (opět lepší stáhnout než otvírat přímo).
Cesta dolů byla sice vyčerpávající, ale ne zničující, protože tam na nás čekalo volně přístupné rotemburo (rozuměj téměř přírodní horký pramen) a krásný výlet byl zakončen rychlým stopem, který nás vzal až do Utora. Tam jsme nějak přečkali zbytek dne a začátek noci, než jsme se nalodili na noční autobus do Sapora, čímž náš výlet po Hokaidu skončil. Zbývá jen pár fotek z této poslední fáze.
PS: čekání na autobus na vlnolamech je skoro i romantika...
ホンザ