Úvodní stránka
Archiv
Jak už jsem napsal dříve, jde o budhistický komplex, který byl založen v roce 733. Legenda praví, že zakladatelem byl mnich jménem Manku, který byl synem rolníka jež se zamiloval do starostovy dcery. Ten pochopitelně lásce nepřál a dceru držel na ostrově v blízké řece, čímž chtěl zabránit kontaktu mladých milenců (asi neuměli plavat). Mládenec si vymodlil pomoc vodního ducha, který mu umožnil přeplavit se na ostrov na hřbetě posvátné želvy. Z následného milostného spojení se pak narodil Manko, který byl svým otcem veden k víře, asi proto aby tak odčinil své nepříliš budhistické chování. Jméno vodního ducha bylo Jinja Daido, a proto možná současný název, i když to je jen moje ničím nepodložená spekulace.
Chrám je také populární díky kvetoucímu byznyzu se štěstím přinášejícími talismany jak od Jinja Daida, tak od opata Ryogena, který spravoval chrám v polovině desátého století, a který byl rovněž znám jako Yakuyoke Daishi. Tyto informace čerpám z anglických stránek, kde se tento opat rovněž označuje jako Calamity Dispelling Master, čehož význam je jasný, ale rozumný a podobně výstižný překlad mě nenapadá.
Pozornost si tento komplex zaslouží především díky nejstarší soše budhy v Tokyu pocházející ze začátku 7 století. To je zároveň doba, kdy se budhismus dostává poprvé do Japonska, takže tato socha je jedním z nejstarších zpodobnění budhy v Japonsku vůbec. Nejedná se o klasickou sochu budhy, ale o její starší verzi zvanou "Shaka Nyorai", tak se v Japonsku označuje Siddhartha (později známý jako Gautama Budha). Narozdíl od klasických zpodobnění budhy, sedí tento normálně na židli, jedna z mála soch budhy v této poloze. Kvůli vzácnosti a cennosti, je tato socha umístěna mimo hlavní svatyni v betonové budově za silným sklem, které je navíc v nočních hodinách zabezpečeno železnými okenicemi.
Následuje reprezentativní ukázka pořízených fotek. První snímek zachycuje hlavní budovu komplexu s řadou lidí přicházejících se pomodlit, druhá pak prodej šípů s rolničkama, který jsem zmínil už při popisu silvestrovské noci. Dále jsem měl to štěstí zachytit mnicha při zvonění, nevím u jaké příležitosti, protože s časem to nemělo nic společného za předpokladu že jim nešli špatně hodinky. V druhé řadě pokračujeme nepříliš kvalitní fotografií Shaka Nyoraie, pak dvěma fotkami tradičněji oblečených (a v druhém případě i obutých) japonců. Při odchodu jsem pak zachytil venkovní restauraci, momentálně zející prázdnotou.
