Kamakura


Úvodní stránka

Archiv
Tentokráte jsme se vydali do Kamakura, malého městečka s bohatou historií, nyní však pohlceno Tokijskou betonovou džunglí. Naštěstí něco málo zeleně kolem ještě zůstalo a tak plán byl spojit krapet historie v podobě budhistických a šintoistických chrámů s procházkou v lese.

Vyrazili jsme brzy ráno (cca v 7, což je o více než hodinu dříve než normálně do práce) abychom toho hodně stihli. Na místě jsme byli v devět, právě když otevírali hlavní karakumský chrám Tsurugaoka Hachiman-gu. Jak název napovídá, jde o
šintoistický chrám zasvěcený božskému Hachimanovi, bohu války a patronovi klanu Minamoto. Minamoto klan měl v Kamakuře
své hlavní sídlo a v letech 1185-1333 odtud vládl celému Japonsku. Chrám byl stejný jako všechny ostatní šintoistické
chrámy a proto není hoden žádné fotografie, která by zde byla prezentována. Jediná zvláštnost, na kterou jsme narazili,
byly věštby v anglickém jazyce. V každém šintoistickém chrámu si za mírný obnos (100 jenů) můžete ze zvláštní krabičky
vylosovat číslíčko a na základě tohoto čísla dostane předpověď toho co vás v nejbližší budoucnosti čeká. Formulace byla
velice podobná našim horoskopům, tzn. obecná témata a neurčitá vyjádření. Moje věštba se mi moc nelíbila, tzn. normálně
bych papírek s ní přivázala na k tomu určené místo, čímž bych od sebe odvrátila její naplnění, ale já se s Vámi o tento
zážitek chtěla podělit. Bohužel jsem ji v průběhu dne někde ztratila, takže nejenom že Vám nemůžu sdělit co vše mi bylo
předpovězeno, ale byli jsme i potrestáni vyplněním a to nejenom v mém, ale i v H. případě. Mimo jiné v níž totiž stálo,
že se budu potýkat s drobnými zdravotními potížemi a ty jak se dostavili v nejméně vhodnou dobu - týden poté na
dovolené na Kjůšů, jak si budete moci (snad) brzy přečíst.

Po opuštění hlavního chrámu jsme se vydali pryč z centra kolem dalších dvou šintoistických chrámů Egara-ten-jinsha a
Kamakura-gu. Tyto již nebyly tak velkolepé, ale o to víc domáčtější a s příjemně uvolněnou atmosférou. Ve druhém
jmenovaném se nám naskytla zřejmě ne tak neobvyklá podívaná (viz první foto). Mladá dvojice asi právě zakoupila auto a
aby si byli jisti svým bezpečím, tak si nechali od zkušeného vymýtače s papírovou prachovkou vyhnat všechny zlé duchy z
auta pryč. Dále byla k vidění slavnostně oblečená mladá paní (druhé foto), nejspíše se připravující na tradiční čajový
obřad.

Další naší zastávkou byla zenová svatyně Zuisen-ji. Právě v období rozkvětu Kamakury ve 12. století byl do Japonska
poprvé z číny přivezen zen-budhismus a budhismus jako takový se rozšířil do všech společenských vrstev. Tato svatyně a
její slavná zenová zahrada (třetí foto) byla založena v roce 1327 mnichem Muso Kokushim, který je považován za jednoho
z nejlepších zahradních architektů vůbec. To co je na té zahradě tak fascinující, je použití pouze kamene a vody k
vytvoření vyvážené scenérie s jeskyní, (úplně vpravo, není na fotce), vodopádem (který byl bez vody, taktéž úplně
vpravo), členitým rybníčkem, můstkem a schodištěm nahoru. Podle brožurky, kterou jsme vyfasovali při vstupu, by z této
zahrady měl přímo čišet zenový duch, který nejlépe vynikne v čistotě použitých materiálů. No nevím, nebylo to špatné,
ale asi nejsem ten pravý fanda zenu (mě se tento konkrétní kousek zahrady líbil moc, H.) .

Svatyně Zuisen-ji je na kraji městečka a za ní už se zvedají hustě porostlé kopečky, přes které vede cca 5 km dlouhý
Ten-en chodníček. To byl vlastně důvod proč jsme se do Kamakury vydali - dostat se trochu do přírody. Chodníček byl
pěkný (viz foto), nepříliš dlouhý a příroda nebyla za vysokým ostnatým plotem, jak je v Tokiu oblíbenou formou ochrany.
Až na drobné navigační potíže jsme vycházku v pohodě zvládli až do cíle, tzn. na horní konec Kencho-ji svatyně. Tím, že
jsme přišli zezadu, z lesa, jsme ušetřili 2x600 jenů vstupného (toto můžete chápat jako návod na slevu).

Kencho-ji svatyně je považována za číslo jedna mezi všemi zenovými svatyněmi v Kamakuře (a že jich je nepočítaně). Je
to obrovský komplex 7 budov a 49 vedlejších svatyní stále sloužící jako zenový klášter (měli jsme možnost zahlédnout
kurz meditace vedený mnichy). Svatyně jsou vždy postaveny vzestupně, tzn. od brány stoupáte s různými zastaveními až k
vrcholu (duchovnímu i geografickému). Tím, že jsme do svatyně přišli zezadu, jsme jistě nemohli dokonale vychutnat
genialitu stavitelů, ale snad Vám obrácený popis nebude vadit (tak jako nám nevadila obrácená prohlídka).

Vrcholem svatyně je skalka se sochami dobrých a zlých duchů (viz foto). Podoba démonů je pro středoevropana dosti
komická: dlouhé nosy a pravděpodobně blízká příbuznost ke kačerovi. Pak už jsme procházeli množstvím bočních chrámů až k hlavní budově. Ta je obklopena malebnou zenovou zahrádkou (opět téměř bez rostlinstva, jenom voda, trávník a sem tam nějak vhodně pokroucená borovice). Vedle hlavní budovy je chrám s dřevěnou sochou Budhy, který sem byl z neznámých důvodů po
kouskách převezen až z Kyota a kterou jsme jen tak tak zahlédli za množstvím závěsů. Co jsme si mohli prohlídnout velice dobře byla stropní freska s drakem (viz. foto).

Pak jsme opět zapadli do lesů, i když tentokráte zdaleka ne tak opuštěných, abychom se vynořili u hlavní zdejší atrakce
Daibutsu (v překladu velký Budha). Tato téměř 12 metrů vysoká bronzová socha byla vytvořena v roce 1252 i s důstojným
svatostánkem. Ten byl překvapivě zničen v roce 1495 vlnou cunami (je to asi 500 m od pobřeží) a od té doby sedí Budha pod širým nebem.

Poslední naší zastávkou byl chrám Hase-dera. Ze zvláštností bych jmenovala: knihovnu, která je řešena jako velký
kolotoč s průměrem cca 3 metry; oltáře v jeskyni, která byla součástí chrámu; a část která byla pojata jako vzpomínka
na nedonošené děti - tisíce malých sošek (viz foto). Posledním obrazovým materiálem je fotografie dokumentující
posvátnost některých elektrických sloupů (viz foto). To už byla naše vážně poslední zastávka v Kamakuře.

Po cestě domů jsme si ještě udělali malou zajížďku do Carefouru, protože jsme se od slovenských kamarádů dozvěděli, že
tam pečou opravdový chleba, tzn. náš obyčejný a ne ty bílé buchty, které všude jinde za chleba vydávají. A ono opravdu,
našli jsme dva druhy normálního chleba a nakoupili ho spousty na zamražení. Jak to s chlebem i s náma dopadlo, se
dozvíte někdy příště.
クラーラ