Úvodní stránka
Archiv
Minulý
víkend
jsme měli jasně naplánovaný. Vše bylo
dáno
návštěvou T., který do Japonska
zavítal na
týden na konferenci a na víkendy
naplánoval
program. V sobotu uspořádal bez vědomí
domácích párty u M. s P., na neděli
pak prosazoval
lezení v Yugawaře. Sobotní akce se v podstatě
nikdo neměl
zúčastnit, avšak my jsme si ji nechtěli nechat
ujít zejména proto, že M.
(profesionální to
fotograf) mi mohl pomoct s vyčištěním čipu
foťáku,
k čemuž sám nemám potřebné
vybavení a
navíc jsem sám přesně nevěděl jak na to. Měli
jsme v plánu vyrazit brzo domů, abychom se na
nedělní lezení pořádně vyspali.
Na sobotu jsme tedy chtěli dorazit k M. v pozdní odpoledne, takže jsme se vypravili do Kawagoe. Toto bylo původně samostaným městem v prefektuře Saitama, v němž se nacházel i hrad. I v současnosti se pochopitelně nachází v prefektuře Saitama a je to teoreticky samostatné město, ale ve skutečnosti už bylo dávno pohlceno rozrůstajícím se Tokiem. Je proslaveno zejména zachovalými domy z 19. století, které tvoří jednu z nejznámějších ulic a díky kterým se Kawagoe přezdívá Malé Edo (což bylo i jméno Tokia v době šogunátu). Staré domy rozhodně nebyli špatné, ale atmosféru místa značně ničil čilý automobilový provoz. Zcela pak zklamala postraní ulička, ve které se prodávaly pochutiny všeho druhu. Bohužel, většina z nich byla derivátem sladkých brambor, které nepatří mezi naše oblíbené. K. si dále stěžovala na nedostatek možností k ochutnávce. K té nakonec došlo u jednoho z posledních stánků, kde jsme oba dostali skořicový bonbón. Byl opravdu poctivě ochucen a já jsem v následujících minutách (několikrát) obměnil sliznici na jazyku. Asi to měla být pomsta za to, že jsme si nic nekoupili. Pokračovali jsme směrem k pozůstatkům místního hradu. Z toho se dochovala pouze jedna budova, ani ty poctivě stavěné hradby tam nezbyly. Především kvůli okolí nás tato stavba příliš nezaujala, ale na druhou stranu potěšilo sto jenové vstupné.
První dvě fotky výše jsou z a z okolí uličky, která Kawagoe proslavuje. Třetí pak zachycuje model nacházející se v poslední existující stavbě hradu a znázorňující právě tyto zbytky. Je daleko působivější než skutečnost, protože není obklopen parkovišti, nepěknou zástavbou a z jedné strany pak i prašným hřištěm školy.
Od hradu jsme vyrazili ke svatyni Kitain. Ta je jedinou funkční z původnícg tří, které byly založeny mnichem Enninem a uctívaly Amitabha Budhu (Budha nekončícího života). Z názvu je patrné, že se jedná o Severní svatyni, přičemž dříve byla hlavní svatyní Nakain (= střední svatyně). Jak je tomu i v současnosti, zaúřadovaly známosti, když se nejvyšším mnichem Kitain stal Tenkai. Ten byl přítelem nejvyššího šoguna té doby a dosáhl nejen vzrůstu vlivu této svatyně, ale i toho, že původní kandži s významem Severní svatyně (což má negativní význam) bylo změněno na kandži se stejným čtením (Kitain), ale znamenajícím Svatyně štěstí. I přes šťastný název se svatyni nevyhnul požár, který ji v roce 1638 téměř celou zničil. Dobré vztahy se šogunem (v té době to byl Iemitsu) stále trvaly, takže pro rychlejší obnovu svatyně byly přepraveny některé budovy z hradu Edo (což je teď císařský palác v Tokiu). Shodou okolností jsou to jediné stavby z tohoto hradu, které se dochovaly. Ty na místě paláce v Tokiu byly zničeny především při ničivém zemětřesení, které postihlo Tokio v roce 1923, a zbytek pak při bombardování Tokia za druhé světové války. Zachovalé budovy jsou chráněny jako národní bohatství a nachází se v nich muzeum, ve kterém je zakázáno fotit, takže následující fotky zachycují jen detail lucerny na verandě této památky, strom zarostlý travou v zahradě a tradiční mytítko nechybějící v žádné ze svatyň, tentokráte v podobě draků.
Další slavnou částí tohoto komplexu je zahrada pěti set soch Rakenů. Ve skutečnosti je jich tam 540 a představují učedníky Budhy. Sochy byly vytvořeny v letech 1782 až 1825, přičemž žádné dvě nejsou stejné. Legenda praví, že pokud se tam vypravíte za úplné tmy, najdete jednu teplou. Po rozednění zjistíte, že je to ta Vám nejpodobnější. V současnosti se to dá těžko vyzkoušet, protože zahrada je důkladně ohrazena ostnatým drátem, takže se tam v noci jen tak někdo nedostane. Pár nejzajímavějších vzorků níže na fotkách.
Den značně pokročil, takže jsme se vydali směrem na nádraží a dále k M. na návštěvu. Po cestě jsme se ještě stavili na pozdní oběd. Po návratu na vzduch nás překvapila prudká změna počasí. Začalo hodně foukat a vzduch byl plný prachu a písku. Nevím zda to přišlo až z Gobi, ale za písečnou bouři se to přinejmenším vydávalo (aspoň z pohledu někoho, kdo písečnou bouři nikdy nezažil). I přesto (nebo právě proto) jsme na nádraží dorazili docela rychle a velkoryse si nechali ujet zrychlený vlak, protože pět minut po něm nám měl jet rychlík. Drážní rozhlas však začal docela intenzivně hlásit, čemuž jsme sice nerozuměli, ale přesunu rychlíku na světelné tabuli za osobák o deset minut později už ano. Naštěstí poté opravdu přijel, takže jsme se do Tokia dostali. Další problém nastal až po výjezdu z metra, jednu stanici od cílové destinace. Vlak tam vede přes most, kde poryvy větru bránily vlakům v provozu. Už jsme se skoro vydali na cestu pěšky, když se lidé začali hrnout na nástupiště. Nenechali jsme se zahanbit a do přišedšího vlaku se také narvali. V něm sice K. začaly povolovat nervy, protože následujících deset minut jen stál ve stanici, ale nakonec se přeci jen rozjel. Cesta k M. už byla pro nás celkem bezproblémová, i když jsme na vlastní oči viděli drobnou japonskou ženu, kterou poryv větru zahnal zpět na chodník při pokusu přejít silnici.
U M. jsem byl šťastným svědkem pečlivého vyčištění čipu mého foťáku, po čemž se čekalo na T. I ten se posléze dostavil se značným proviantem, jenž přišel po cestě k částečné úhoně. Z 12 lahví vína to dvě nepřežili; naštěstí se rozbily jen ty s bílým, ale smrad to byl i tak značný. Následující události jen stručně. Shodli jsme se na nepříznivém počasí pro lezení v Yugawaře; otevřelo se značné množství lahví vína (pro mne i jiného alkoholu); T. usnul zmožen časovým posunem a vínem; T. byl probuzen M. množstvím studené vody; párty pokračovala do dvou do rána; v sedm ráno nás probudili nepříjemné dozvuky oslavy linoucí se z koupelny (autor znám, ale nejsme bulvár, takže zůstane nezveřejněn). Ani později se T. necítil o mnoho lépe, takže plánované sportovní aktivity se stávaly čím dál tím jednodušší, až to skončilo návštěvou onsenu na ostrově Odaiba.
První fotka je z cesty tam; svezli jsme se automaticky řízeným vlakem Yurikamome monorail. Název poněkud klame, protože tam nebyla ani ta jedna kolej a jednalo se ve skutečnosti o vlak na pneumatikách (dvoustopé vozidlo). Onsen je postaven ve stylu doby Edo, ovšem pouze z venku, jak je vidět na druhé fotce; uvnitř je to místy strašlivý kýč. U vstupu návštěvník vyfasuje yukatu podle svého výběru a přes šatny pokračuje do společných prostor, odkud je jak třetí (venkovní brouzdaliště) tak čtvrtá (odpočívárna) fotka. Samotné koupele jsou odděleny pro muže a ženy, ale nabízejí stejné druhy lázní. Čas nám příjemně ubíhal, takže jsme se domů dostali až kolem půl jedenácté.
To bylo o celých 90 minut později než jsme měli domluvenou telekonferenci s domovem, v níž jsme měli jednat o výpravě do Japonska. I přesto jsme se nakonec domluvili a dnes to bylo i potvrzeno; za dva měsíce očekáváme vzácnou návštěvu maminek.
Na sobotu jsme tedy chtěli dorazit k M. v pozdní odpoledne, takže jsme se vypravili do Kawagoe. Toto bylo původně samostaným městem v prefektuře Saitama, v němž se nacházel i hrad. I v současnosti se pochopitelně nachází v prefektuře Saitama a je to teoreticky samostatné město, ale ve skutečnosti už bylo dávno pohlceno rozrůstajícím se Tokiem. Je proslaveno zejména zachovalými domy z 19. století, které tvoří jednu z nejznámějších ulic a díky kterým se Kawagoe přezdívá Malé Edo (což bylo i jméno Tokia v době šogunátu). Staré domy rozhodně nebyli špatné, ale atmosféru místa značně ničil čilý automobilový provoz. Zcela pak zklamala postraní ulička, ve které se prodávaly pochutiny všeho druhu. Bohužel, většina z nich byla derivátem sladkých brambor, které nepatří mezi naše oblíbené. K. si dále stěžovala na nedostatek možností k ochutnávce. K té nakonec došlo u jednoho z posledních stánků, kde jsme oba dostali skořicový bonbón. Byl opravdu poctivě ochucen a já jsem v následujících minutách (několikrát) obměnil sliznici na jazyku. Asi to měla být pomsta za to, že jsme si nic nekoupili. Pokračovali jsme směrem k pozůstatkům místního hradu. Z toho se dochovala pouze jedna budova, ani ty poctivě stavěné hradby tam nezbyly. Především kvůli okolí nás tato stavba příliš nezaujala, ale na druhou stranu potěšilo sto jenové vstupné.
První dvě fotky výše jsou z a z okolí uličky, která Kawagoe proslavuje. Třetí pak zachycuje model nacházející se v poslední existující stavbě hradu a znázorňující právě tyto zbytky. Je daleko působivější než skutečnost, protože není obklopen parkovišti, nepěknou zástavbou a z jedné strany pak i prašným hřištěm školy.
Od hradu jsme vyrazili ke svatyni Kitain. Ta je jedinou funkční z původnícg tří, které byly založeny mnichem Enninem a uctívaly Amitabha Budhu (Budha nekončícího života). Z názvu je patrné, že se jedná o Severní svatyni, přičemž dříve byla hlavní svatyní Nakain (= střední svatyně). Jak je tomu i v současnosti, zaúřadovaly známosti, když se nejvyšším mnichem Kitain stal Tenkai. Ten byl přítelem nejvyššího šoguna té doby a dosáhl nejen vzrůstu vlivu této svatyně, ale i toho, že původní kandži s významem Severní svatyně (což má negativní význam) bylo změněno na kandži se stejným čtením (Kitain), ale znamenajícím Svatyně štěstí. I přes šťastný název se svatyni nevyhnul požár, který ji v roce 1638 téměř celou zničil. Dobré vztahy se šogunem (v té době to byl Iemitsu) stále trvaly, takže pro rychlejší obnovu svatyně byly přepraveny některé budovy z hradu Edo (což je teď císařský palác v Tokiu). Shodou okolností jsou to jediné stavby z tohoto hradu, které se dochovaly. Ty na místě paláce v Tokiu byly zničeny především při ničivém zemětřesení, které postihlo Tokio v roce 1923, a zbytek pak při bombardování Tokia za druhé světové války. Zachovalé budovy jsou chráněny jako národní bohatství a nachází se v nich muzeum, ve kterém je zakázáno fotit, takže následující fotky zachycují jen detail lucerny na verandě této památky, strom zarostlý travou v zahradě a tradiční mytítko nechybějící v žádné ze svatyň, tentokráte v podobě draků.
Další slavnou částí tohoto komplexu je zahrada pěti set soch Rakenů. Ve skutečnosti je jich tam 540 a představují učedníky Budhy. Sochy byly vytvořeny v letech 1782 až 1825, přičemž žádné dvě nejsou stejné. Legenda praví, že pokud se tam vypravíte za úplné tmy, najdete jednu teplou. Po rozednění zjistíte, že je to ta Vám nejpodobnější. V současnosti se to dá těžko vyzkoušet, protože zahrada je důkladně ohrazena ostnatým drátem, takže se tam v noci jen tak někdo nedostane. Pár nejzajímavějších vzorků níže na fotkách.
Den značně pokročil, takže jsme se vydali směrem na nádraží a dále k M. na návštěvu. Po cestě jsme se ještě stavili na pozdní oběd. Po návratu na vzduch nás překvapila prudká změna počasí. Začalo hodně foukat a vzduch byl plný prachu a písku. Nevím zda to přišlo až z Gobi, ale za písečnou bouři se to přinejmenším vydávalo (aspoň z pohledu někoho, kdo písečnou bouři nikdy nezažil). I přesto (nebo právě proto) jsme na nádraží dorazili docela rychle a velkoryse si nechali ujet zrychlený vlak, protože pět minut po něm nám měl jet rychlík. Drážní rozhlas však začal docela intenzivně hlásit, čemuž jsme sice nerozuměli, ale přesunu rychlíku na světelné tabuli za osobák o deset minut později už ano. Naštěstí poté opravdu přijel, takže jsme se do Tokia dostali. Další problém nastal až po výjezdu z metra, jednu stanici od cílové destinace. Vlak tam vede přes most, kde poryvy větru bránily vlakům v provozu. Už jsme se skoro vydali na cestu pěšky, když se lidé začali hrnout na nástupiště. Nenechali jsme se zahanbit a do přišedšího vlaku se také narvali. V něm sice K. začaly povolovat nervy, protože následujících deset minut jen stál ve stanici, ale nakonec se přeci jen rozjel. Cesta k M. už byla pro nás celkem bezproblémová, i když jsme na vlastní oči viděli drobnou japonskou ženu, kterou poryv větru zahnal zpět na chodník při pokusu přejít silnici.
U M. jsem byl šťastným svědkem pečlivého vyčištění čipu mého foťáku, po čemž se čekalo na T. I ten se posléze dostavil se značným proviantem, jenž přišel po cestě k částečné úhoně. Z 12 lahví vína to dvě nepřežili; naštěstí se rozbily jen ty s bílým, ale smrad to byl i tak značný. Následující události jen stručně. Shodli jsme se na nepříznivém počasí pro lezení v Yugawaře; otevřelo se značné množství lahví vína (pro mne i jiného alkoholu); T. usnul zmožen časovým posunem a vínem; T. byl probuzen M. množstvím studené vody; párty pokračovala do dvou do rána; v sedm ráno nás probudili nepříjemné dozvuky oslavy linoucí se z koupelny (autor znám, ale nejsme bulvár, takže zůstane nezveřejněn). Ani později se T. necítil o mnoho lépe, takže plánované sportovní aktivity se stávaly čím dál tím jednodušší, až to skončilo návštěvou onsenu na ostrově Odaiba.
První fotka je z cesty tam; svezli jsme se automaticky řízeným vlakem Yurikamome monorail. Název poněkud klame, protože tam nebyla ani ta jedna kolej a jednalo se ve skutečnosti o vlak na pneumatikách (dvoustopé vozidlo). Onsen je postaven ve stylu doby Edo, ovšem pouze z venku, jak je vidět na druhé fotce; uvnitř je to místy strašlivý kýč. U vstupu návštěvník vyfasuje yukatu podle svého výběru a přes šatny pokračuje do společných prostor, odkud je jak třetí (venkovní brouzdaliště) tak čtvrtá (odpočívárna) fotka. Samotné koupele jsou odděleny pro muže a ženy, ale nabízejí stejné druhy lázní. Čas nám příjemně ubíhal, takže jsme se domů dostali až kolem půl jedenácté.
To bylo o celých 90 minut později než jsme měli domluvenou telekonferenci s domovem, v níž jsme měli jednat o výpravě do Japonska. I přesto jsme se nakonec domluvili a dnes to bylo i potvrzeno; za dva měsíce očekáváme vzácnou návštěvu maminek.
ホンザ