Úvodní stránka
Archiv
Takže ve středu ráno jsem společně s čínskými a indickými kolegy potkala na nádraží v Jokohamě (je pro nás blíž než nádraží v Tokiu), abychom dále pokračovali šinkanzenem neboli v doslovném překladu "novou dopravní linkou". Mezi Tokiem a Kjótem vede nejvytíženější šinkanzenová trať, která se jmenuje Tokkaido podle staré cesty spojující Kjóto a Tokio odedávna. Provoz je tu opravdu úctyhodný: vlak o 16 vagónech jede cca každých 10-15 minut. Nejrychlejší vlak Nozomi (na první fotce) zvládne více jak 500 km mezi Jokohamou a Kjótem se zastávkou v Nagoyi za 2 hodiny!!! Vlaky jsou prostorné a čisté, každý musí mít místenku, takže nikdo nestojí a japonský businessman sedící vedle mě si z kufříku vytáhl papuče, aby se mu ty 2 hodiny příjemněji cestovalo.
V Kjótu jsme tudíž byli chvíli před polednem a měli jsme čas tak akorát přesunout se do nového universitního kampusu kdesi na periferii. Ve tři bylo po všem a my se vrátili zpět do města, našli zamluvený hotel a jelikož (a naštěstí) všichni byli znaveni, tak jsem mohla sama vyrazit prozkoumávat taje Kjóta. Kjóta je na japonské poměry relativně poklidné město proslavené množstvím památek a to hlavně díky tomu, že zde sídlili japonští císaři v letech 794-1868 a také díky tomu, že průmysl a jiné výdobytky civilizace se koncentrují v přilehlé Osace.
Jelikož už bylo 5 hodin, což je hodina, kdy téměř všechny význačné atrakce zavírají, tak mi k prozkoumání zbyly pouze zahrady císařského paláce, které měly otevřeno až do setmění, tzn. cca do sedmi. Volně přístupná část těchto zahrad je vlastně pouze velký borovicový les (borovice je v Japonsku symbolem dlouhověkosti, v tomto případě přání dlouhověkosti císaře) se širokými cestami a s vyhlídkou na vnější zdi samotného paláce a dalších přidružených budov.
Poté co se setmělo jsem vyazila prozkoumávat taje nočních Kjótských uliček. Musím říct, že atmosféra je opravdu úplně jiná než hektický ruch tokijského megaměsta. Prostě to byla příjemná procházka zapadlými, ale velice čistými uličkami s množství restaurací a barů ve velice tradičním aranžmá (viz. první dvě fota) a semtam se mihne nějaká ta osoba v kimonu. Mé bloumá skončilo u hlavního nádraží, které má nový velice futuristický design. V jeho prosklené přední stěně se krásně odrážela místní vyhlídková věž.
Ve čtvrtek ráno se bohužel čínani i ind s manželkou a dvouroční dcerkou rozhodli, že když mám tak pěkně naplánovaný program (což jsem opravdu měla, protože jsem toho chtěla z 2000 chrámů vidět co nejvíc :-), tak se ke mě připojí. No nemusím snad poznamenávat, že tímto mé ambiciózní plány vzali za své. No prostě stihnem co stihnem...
Začali jsme na severozápadě města s Ryóan-ji, což je budhistický chrám s velice slavnou zenbudhistickou kamenou zahradou z roku 1450, která je ceněna jako vzor všech "štěrkových lomů". Jde ve skutečnosti o 15 kamenů rozmístěných na velice pečlivě uhrabaném pískovém dvorku. Terasa, ze které je možno zahradu sledovat je obyčejně plná rozjímajících japonců a fotografujících turistů (první foto). Jinak chrám má velice malebnou zahradu a v ní spoustu pavilonků s rafinovanými okapy (druhé foto). Dvacet minut chůze od Ryóan-ji se nachází další kulturní světové dědictví a to v podobě Kinkakuji, neboli zlatého pavilonu, který je zachycen na třetí fotce. Zlatý pavilón je doopravdy pokrytý zlatem, ale jinak jsem na něm neshledala žádné zaznamenání hodné zajímavosti. Možná, že celkový dojem byl ovlivněn tím, že jsme se v areálu potkali se dvěma autobusy amerických turistů, jejichž společnost zrovna nepřála atmosféře japonské zahrady.
Malinko rozhozeni poslední atrakcí jsem opět nasedli do autobusu a přesunuli jsme se na severovýchod města tentokrát do Ginkakuji. Podobnost se jménem posledně jmenovaného není zcela náhodná, tentokrát se jednalo o stříbrný pavilón. Bohužel, zde se kvůli nedostatku financí nepodařilo realizovat původní plán a tak pavilon nedostal stříbrné opláštění (viz. první foto). Na co ale peníze zbyly jsou užasné formace z písku: počínaje precizní dvoumetrovou pískovou homolí (představují vulkán a jezero) a konče obrovským pískovým polem s rozličnými ornamenty (vše na první fotce). Každý déšť to všechno musí zničit a tak mají mniši o zábavu postaráno. Přilehlá zahrada byla opravdu pěkná, místo trávníků jsou všude na zemi mechy - tak jako ve vsšch správných japonských zahradách. A to, že práce s mechy není rozhodně jednoduchá, je patrné z druhé fotky. Další dva obrázky už jenom ilustrují atmosféru tohoto místa. Jestli někdy budete v Kjótu, tak tuto atrakci rozhodně nezmeškejte!
Od Ginkakuji jsme se vydali kolem kanálu, kterými je celé Kjóto doslova prošpikováno, myslím si že kvůli osvěžení vzduchu a zmírnění nesnesitelného horka v létě. Procházka byla asi tříkilometrová a nebýt toho, že jsme byli dost hladoví a hledali jsme nějaký podnik, kde bychom se najedli, byla by opravdu taková, jak slibuje její název "pěšina fylozofie". Nás zde bohužel ovládali přízemnější pudy, ale po obědě jsme si to užili naplno. Cesta vede po úpatí poměrně příkrých hor ve kterých se tu a tam ukrývá nějaký ten chrám či svatyně. Vzhledem k nedostatku času jsme navštívili jenom jeden a to Chion-in. Tento chrám je proslaven z několika důvodů: je to hlavní chrám Jódó Budhismu, má největší vstupní bránu a největší zvon (druhá fotka) v Japonsku. Ale celkový dojem nebyl nějak speciální.
Vzhledem k tomu, že už byli 4 hodiny a nás čekala ještě cesta domů, taktéž atmosférické podmínky (30 st.C a 110% vlhkost) nebyly optimální, tak jsem se vzdala svého plánu vidět ještě další dva chrámy v této oblasti a vyrazili jsme zpátky do centra na šinkanzen a domů. Výlet se rozhodně poved a už se tam těším na další návštěvu!
クラーラ