Úvodní stránka
Archiv
Před odletem jsme ještě navštívili obchod s trekovým vybavením, kde jsme zakoupili benzínový vařič (s tím, že benzín seženeme jednodušeji než plynovou bombu, protože nic z toho si člověk nemůže zabalit do letadla) a poté ještě teleskopické hůlky pro mě, abych si neničil pochroumané koleno. To že si pro sebe K. hůlky nekoupila mi bylo v průběhu výletu neustále připomínáno slovy že na ní šetřím a v jedné krizi i zarytým mlčením. (Tady trvá K. na poznámce, která se vůbec netýká výletu, ale mám zde uvést, že oba předchozí páry hůlek, které jsme měli, zničila. Ještě že na klávesnici nejde poznat, že je písmo roztřesené)
Po těchto úvodních procedurách už nastal den D, tedy pátek 27.4., kdy jsme vyrazili na letiště HANEDA, které se nachází poblíž centra Tokia a pokrývá většinu vnitrostátní přepravy a také dopravu do blízké východní Asie. Podle K. je to nejrušnější letiště v Asii s ročním obratem 65 mil. lidí. Naštěstí se i v části pro vnitrostátní přepravu setkáte s latinkou a ochotným, anglicky mluvícím, personálem, který vám pomůže u automatu na check-in, jenž pro změnu angličtinu vůbec nepodporuje. Odbavení a další procedury proběhly již bez problému, takže jsme byli usazeni do letadla s polevici sedícím tatínkam s malým roztomilým batoletem a po pravici se skupinou zajímavě oděných mladíků, jejichž největším hrdinstvím bylo hrát si s mobilem za letu. I přesto jsme bez problémů přistáli a vydali se autobusem do Kumamota.
Po cestě nám K. naplánovala zastávku ve známé zahradě Suizenji-koen. Ta byla založena v roce 1632 místním vládcem Tadatoshi Hasakawou, kterému se toto místo zalíbilo díky jezírku napájenému pramenem s křišťálově čistou vodou vhodnou pro přípravu čaje, takže čajový domek tam pochopitelně nechyběl. V roce 1878 pak byla v zahradě zbudována ještě šintoistická svatyně zasvěcená "kulturnímu, morálnímu a intelektuálnímu panování" klanu Hasakawa. Zahrada je pak modelována do podoby 53 zastavení na Tókaidó, což byla stará stezka spojující Tokio s Kjótem. Jediné co jsme poznali a co je evidentní je model Fuji (viz. první foto). Jak je vidno ze dvou následujících fotek, zahrada působila velice klidným dojmem a to zejména díky nepřítomností davů japonců (všední den a blízkost zavírací hodiny). Jarní přírůstky na borovicích (viz. třetí foto) byly pečlivě ostříhávány, aby stromy neměnily svůj tvar. Jedna z mála, ještě neošetřených, borovic se zaslouženě stala cílem fotografování.
Ze zahrady jsme se již pěšky přesunuli do hotelu, který jsme pomocí kombinace několika map bez problémů našli. Mohli jsme se sice svézt tramvají, , ale nebylo to tak daleko a ani jedna ze dvou tramvajových linek nám nebyla dost dobrá. Jak jsem se později dozvěděl jezdí tramvaje jen v malých městech, přičemž Kumamoto má asi 600 000 obyvatel. Hotelový pokoj byl sice spíše pokojíčkem pro panenky, ale na jedno přespání to nepředstavovalo takový problém. Po konzultaci na recepci jsme se vydali hledat technický benzín do nově zakoupeného vařiče, ale ani jeden z doporučených sportovních obchodů v centru města nic takového nevedl. K. poskytla taková zoufalost, že se vydala do drogerie. Jenže japonské drogerie nejsou na takovéto zboží orientovány, takže když prodavači s pomocí slovníku konečně došlo co se snažíme sehnat, tak jsme si vysloužili opravdu udivený pohled a pravděpodobně tam o nás kolují historky ještě teď.
Neúspěch jsme se rozhodli zajíst a s pomocí mapky v průvodci Lonely Planet jsme se vydali na místní specialitu Okonomijaki. Doporučená restaurace už asi neexistovala, ale dvou bezradně stojících cizinců si povšiml vstřícný anglicky mluvící japonec. Když pochopil o co nám jde, tak nás zavedl do, podle něj, nejlepší okonomijakárny v Kumamotu, kde jsme si báječně pochutnali. Jde v podstatě o slaně upravenou palačinku naplněnou především zelím a masem dle výběru a výzva spočívá v konzumaci této pochutiny hůlkami.
Po relativně probdělé noci (malá postel a horko při zavřeném okně, či příjemně s hlukem z ulice) jsme ráno neměli problém se brzo zbalit, nechat věci na recepci v hotelu a vyrazit za hlavní turistickou atrakcí v Kumamotu. Tou je bezesporu hrad, japonsky zvaný Kumamoto-jó zařazen mezi tři nejlepší hrady v japonsku (spousta věcí v japonsku je hodnocena tímto stylem). Byl postaven v krátkém rozmezí let 1601-1607 lordem Kató Kiyomasou, jenž byl zároveň i architektem stavby. Obvod vnějších hradebních zdí vyditelných na prvních dvou fotkách činil 12 km, většina z nich se zachovala dodnes. Ač hrad samotný nebyl nikdy dobit, v roce 1877 byly téměř všechny budovy vypáleny do základů během rebelií u konce doby Edo. Rekonstrukce havních budov proběhla v roce 1960 takovým socialistickým stylem, zvenku jsou ty stavby krásné, ale uvnitř je to železobetonová konstrukce (např. budova v pozadí fotet 3 a 4, v jejímž popředí je struktura vnitřních hradeb). Od roku 1998 pak probíhá mnohem citlivější rekonstrukce menších budov, které jsou již celé stavěny tradičním způsobem. Příkladem je část stavby na páté fotce, jíž dominuje K. stojící před stromem podobným lípě. Na následující fotce je pak jedna z mála originálních staveb, které unikly požáru.
Z hradu jsme se ještě zašli podívat na rezidenci Hosakawa Gyobu, kde bydlel člen klanu tohoto jména. Jde o příklad bydlení vysoce postavených samurajů. Podoba této vily se měnila od jejího postavení v roce 1688 až do roku 1711, kdy nabyla současné podoby. Díky nepříznivým světelným podmínkám a špatným úhlům záběrů (které nešly zlepšit, jelikož cestičky obklopoval pečlivě upravený štěrk) jsou fotky této stavby tak špatné, že se nehodí k publikaci na těchto prestižních stránkách.
Následovala již přímá cesta do hotelu, kde jsme si vyzvedli batohy a již podstatně pomaleji vyrazili k obchodům, kde byla naše poslední naděje zakoupit čistý benzín, a které naštěstí byly po cestě na nádraží. Naděje se naštěstí naplnili, takže jsme v klidu došli na nádraží, kde se nás ujal starostlivý výpravčí a podrobně nám vysvětlil kdy co a kam jede, takže jsme nemohli zabloudit. Kde jsem vystoupili už se dočtete v další zprávě, kterou K. právě píše a jež nese originální název Kjúšú 2.
ホンザ