Úvodní stránka
Archiv
Vesnice Aso, ve které jsme vystoupili působila dost ospalým dojmem, ale my byli dost hladoví a hledali co bysme kde pojedli. Kousek do vlakové zastávky bylo zbrusu nové informační centrum, ve kterém i mluvili anglicky a prodávali spoustu japonských suvenýrů. Japonské suvenýry jsou úžasně neupotřebitelné věci, jako luxusně zabalené 4 rýžové koláčky s náplní ze zaručeně místních sladkých brambor, či další zaručeně regionální pochutiny. Za informačním centrem jsme nalezli to, co jsme hledali: rychlé občerstvení. To čeho jsme si nevšimli, bylo, že už zavírají a tak byla naše objednávka stylem "ukaž na něco" (to něco bylo napíchnuté na špejli a obalené v těstíčku) strčena do vlažného oleje. V této lázni si plavala asi 5 minut a mnoho chuti přitom nepobrala.
Vzpruženi (zpruděni) tímto malým občerstvením jsme se vydali do kempu. Po cestě vzhůru jsme narazili na malý obchůdek s ovocem a zeleninou. Chtěli jsme si spravit chuť pomerančem, ale prodavač nám až po několika hlasitých sumimasen nerudně naznačil, že cizinci zde nejsou vítáni a nic z jeho zboží vlastně není na prodej. Pod dojmem posledních zažitků jsme s obavami stoupali do 3 km vzdáleného kempu. Ten dokonale napravil naše mínění o zdejších poměrech. Pan kempař byl velice milý, mluvil anglicky a za mírný poplatek 930 jenů jsme mohli užívat soukromou louku s umývárkou a kuchyní (dolní budovy na fotce) a se skvělým výhledem na hranu kaldery (v mlžném oparu se tyčící nad rýžovými políčky). Stačilo jen maličko popojít a mohli jsme se kochat krásou našeho zítřejšího cíle - v současnosti nejaktivnějšího místa celé oblasti, horou Naka-dake (1506 n.m.n.) a jejích 7 aktivních kráterů.
Poprvé jsme se chystali použít náš zbrusu nový benzínový vařič a protože tráva v okolí stanu vypadala dost suchá, tak jsme se přesunuli na beton k umývárce nachaje všechny věci rozkramařené kolem stanu. Vařič jsme zprovoznili bez problémů, také uvařené nudle byli celkem chutné. Během vaření nám celou dobu dělal společnost jeden havran, který se zdál být přivyklý lidské společnosti, a předváděl nám nízké přelety nad naším stanem. Jejich účel nám došel v okamžiku, kdy se havran delší dobu neobjevil: ten vyžírka si mapoval situaci, aby nám potom sebral půlku pracně zakoupeného tmavého chleba!!! Navíc jsme měli pocit, že zpráva o naivních cizincích (japonsky "gaidžin bako") se mezi havrany rychle rozšířila, takže jsme během celé doby neměli o jejich přítomnost nouzi. Ale od teď už si budeme dávat na ty potvory daleko větší pozor.
V neděli 29.4. jsme si vstávali brzy (jako po zbytek celého výletu), tzn. kolem šesté. Takže v půl osmé jsme už byli na silnici směrem na vrchol. Autobus měl jet až kolem deváté, ale my se rozhodli poprvé zkusit stopovaní. Vlastně jsme se stopováním počítali už při přípravě cestovního plánu, protože autobusové spojení v horách je velice řídké a podle mnohých pramenů, je stopující cizinec pro japonce velkou raritou, kterou se rádi pobaví. Zvěsti nelhali, na stopu jsme nestáli ani 10 minut a zastavilo nám hned druhé auto (pokud nepočítam malé naklaďáčky podobné multikárám a motorky). Těch 10 km co jsme se nechali svézt tak akorát stačilo abysme vyčerpali všechny témata naší japonské konverzace.
Nechali jsme se vysadit v Kusasenri-ga-hama (cca 1100 n.m.n., na první fotce parkoviště zcela vlevo) na okraji vrcholového plata, ze kterého se zvedají jednotlivé vrcholy. Celá oblast je bez stromů (možná díky poslední erupci v roce 1979, možná kvůli intenzivnímu spásání, možná kvůli klimatu, nejspíše díky kombinace všech tří), porostlá pouze trávou a keři divokých azalek, které bohužel ještě nekvetly. Možná že bohudík, protože jak jsou japonci posedlí jakýmikoli květy, tak když rozkvetou azalky na horách, tak do těchto míst proudí desetitisíce lidí... Prvním naším cílem byla hora Eboši-dake (1337 m.n.m.), ze které jsou první dvě fotky. Potom jsem se téměř vrátili zpět, abychom jen tak nalehko vyběhli na Kidžima-dake (1270 m.n.m., na první fotce první kopec nad parkovištěm),odkud se nám naskytly úchvatné pohledy do obydlené kaldery (třetí foto) i na chrabré české turisty (čtvrté foto).
Celé dopoledne, zatím co jsme se potulovali po nevýznamných nižších kopečkách, jsme měli výhled na hlavní vrchol i s jednou ze dvou nahoru vedoucích lanovek. Celou dobu jsme jí pozorně sledovali, ale kabinku se nám zahlédnout nepodařilo, což nebylo dobrým znamením. Největší z kráterů na hoře totiž neustále vybublává nějaké jedovaté plyny a při nepříznivém směru větru je celý vršek kvůli nebezpečí otravy uzavřen. Naše podezření se po příchodu pod lanovku podtvrdilo - nahoru se nesmí. Celý komplex lanovky, parkoviště i přilehlých obchůdků a restaurací byl dost strašlivý a my v něm sháněli informaci, jestli je hořejšek pro dnešek uzavřen nadobro, nebo jestli, je tu možnost toho, že se ještě dneska otevře. Získání této informace mělo dva zásadní háčky, za prvé jsme nebyli schopní ji zformulovat v japonštině a za druhé i pro anglicky mluvící japonce se zdála býti nepochopitelná. Po dlouhém hledání, jsme konečně našli slečnu, se kterou jsme se byli schopni domluvit a dozvěděli se, že je možné, že dneska otevřou. Pod lanovku jsme dorazili asi o půl dvanácté a po konzultaci našeho dalšího postupu s mapou jsme si dali vyčkávací lhůtu do dvou.
Ve čtvrt na dvě se ozvalo hlášení z ampliónů a do té doby líný dav potulující se po parkovišti, včetně prodavačů suvenýrů (lávový kamínek, pytlíček jedovatě žluté síry, želva vyrobená z mušlí, atd.) se dal do organizovaného pohybu směrem vzhůru. To značilo jediné: jedovaté páry byly pryč a hora je otevřena. Nahoru (cca 100 výškových metrů) vedla nejenom lanovka, ale i silnice a ještě chodníček. My, jak jste jistě uhádli, vyrazili pěšky. Vršek byl vskutku impozantní, geologie jako na dlani (viz. první foto). Tím, že jsme přišli pěšky jsme se ze začátku vyhli davům, ale nezadržitelně jsme se k nim blížili. A věru nahoře to vypadalo jak na Svatém kopečku o pouti. Každý chtěl nahlédnout do 150 metrové díry s bublajícím modrým jezírkem (druhé foto). Celkový přehled o tom jak to tam vypadalo si můžete udělat ze třetí fotky: výstražná tabule s hlašením koncentrace (my měli žlutou, tzn. 2 ppm, ale nikde jsem nevyčetla jakého plynu), v pozadí protierupční kryty (zajímalo by mě jak dlouho by při erupci vydrželi) a davy lidí (teda japonců), úplně vzadu ta malá černá tečka na obloze je vrtulník, který obstarával vyhlídkové lety (5000 jenů za 5 minut, lítá i když vršek je zavřený). No asi vás nepřekvapí, že jsme se tam dlouho nezdrželi. Přesto jsme byli příliš pomalí. Než jsme stačili zmizet za sedlo (od kterého nás dělilo tak 10 minut) zazněly sirény a hlášení a horlivá ostraha zháněla vše živé zpátky dolů pod lanovku. Naše vysvětlování, že také míříme pryč, jenom na jinou stranu se nesetkalo s pochopením a tak jsme se nevzpouzeli (což bychom asi kdekoli jinde než v Japonsku udělali) a poslušně se s davem vydali dolů. Na jejich obranu je třeba přiznat, že i když jsme žádný výrazný zápach necítili, tak jsme po čase měli sucho v krku a nutkání ke kašli.
Dole jsme operativně změnili plán a rozhodli se, že se k našemu dalšímu cíli přesunem už dnes stopem a ne až zítra jak bylo původně v plánu. Největší zhnusení japonskou spořádaností nastalo v okamžiku, kdy jsme se po 10 minutách od příchodu ze shora a již převlečení do slušného stopovacího úboru, dočkali znovuotevření hory. V ten okamžik jsme již v sobě nenašli dostatek hlavně psychických sil se znovu převléci a pokračovat v původním plánu.
To, že se hora otevřela se zřejmě rozkřiklo po okolí, a zážitkuchtiví japonci spořádaně (jak je tu ostatně zvykem) vyčkávali ve svých autech, až na ně přijde řada (viz čtvrté foto). U modré cedule na této fotce jsme opět chytili velmi rychlého stopa: 2 studenty, kteří si toužili procvičit svou angličtinu. Ty nás zavezli až do lokálního střediska Takamori (kvůli nám si udělali asi 10 km zajížďku). V Takamori jsme nakoupili zásoby na další 3 dny a jen z dálky obdivovali část masivu, který jsme původně měli projít (poslední foto). Další dobrodružství budou brzy (snad) následovat.
クラーラ