Úvodní stránka
Archiv
Kvůli dobrému místu na stop jsme museli ujít ještě asi kilometr, abychom minuli všechny velké křižovatky a mohli stopovat kýženým směrem. Stoupli jsme si na relativně slušné místo asi 50 metrů za poslední křižovatkou se semaforama, takže si nás čekající řidiči mohli dobře prohlédnout. Jenže tentokrát to nešlo tak hladce jako v předchozích případech. Stáli jsme tam téměř 20 minut, když se z boční uličky vynořilo červené Mini (to je ta značka, kterou si oblíbil i mistr Bean, pravda tohle bylo z nejnovější série, ale velikostí odpovídalo) a zastavilo. Důležité je, že se vynořilo z boční uličky. Ono totiž kolem nás projelo už asi před deseti minutama a H. ten průjezd komentoval "Stejně bysme se tam nevešli". Ano, hádáte správně, slečna si to cestou rozmyslela a vrátila se pro nás (podle mnohých zdrojů běžná stopařova zkušenost v Japonsku, kdy je při prvním či několika dalších průjezdech podrobně prohlédnut a zhodnocen). Teď přišla ta horší část: domluvit se kam nás vezme. Nakonec vše dopadlo nad očekávání dobře: naskládat se do auta nebyl problém, a slečna jela do podle nás obydlené zatáčky s jedním semaforem a jednou poštou, cca 8 km od naší cílové destinace Gokaša.
Zde je třeba poznamenat, že o cílové stanici a číslu silnice, které se musíme držet jsme měli jasno, ale o postupných bodech jsme toho příliš nevěděli, protože podrobné mapy, podle kterých jsme se navigovali, neměli v této oblasti pokrytí. Jenom na vysvětlenou: dají se tu sehnat pěkné turistické mapy obsahující ještě více informací než na které jsme z normálních turistických map zvyklí u nás (např. autobusové zastávky s uvedením odkud a kam autobus jede a tel. číslo na společnost, která ho provozuje, samozřejmá jsou telefonní čísla na všechna ubytovací zařízení včetně kempů a horských chat). Mapy se každý rok aktualizují. Jsou tu ale věci, které užitečnost těchto map dost shazují. Pominuli to, že vše je v japonštině, takže přečíst si lze pouze vlakové zastávky, které jsou naštěstí přepsané z kandži do hiragany, nejvíce zamrzí, že tyto mapy netvoří ucelenou síť, ale vybírají si jenom ty nejzajímavější oblasti. Další nespornou slabostí je, že v mapách nejsou zakresleny žádné budovy, pouze značky pro pošty, školy, nebo semafory. Takže obydlenost či neobydlenost stejně tak přítomnost obchodu či hospody v určitém místě lze pouze odhadovat z hustoty silnic, škol, pošt a semaforů.
Gokašo podle mapy bylo cca 15 km vzdušnou čarou, takže jsme neujeli ani 50 kilometrů a už jsme tam byli. Cestou jsme opět protřepali všechny naše japonské fráze a když došlo na to, kde budeme v Gokašu spát, tak jsme ukázali v mapě značku kempu. Slečna se podivila, že by tam byl kemp? No radši to ověříme a začala telefonovat. Kam to nevím, jenom to trvalo docela dlouho, ale nakonec se usmála, řekla že v kempu zůstat můžeme a ani nás příliš nepřekvapila, když ve své cílové stanici nezastavila a pokračovala směrem Gokašo. Tam se vyskytl ještě jeden malý problém, na místě kde byl na mapě znázorněn kemp ve skutečnosti nebylo po kempu ani památky. Jenom nějaký moc pěkně upravený jakoby parčík se sochami a zelení. Takže zase přišel na řadu telefon a po deseti minutách a třech různých telefonátech se slečna omlouvala, že neví proč tu ten kemp není, ale jestli nám to nevadí, tak můžeme stan postavit v tom parčíku, záchody jsou 100 m měrem k silnici a ještě jednou se omluvila (jako kdyby za to mohla ona). Ve skutečnosti jsme se až styděli postavit stan na tak pěkné místo, o které jistě někdo velice dbá, ale nakonec proč ne. Postavíme ho co nejpozdějc a brzy ráno stejně vypadnem, takže nás tam nikdo ani neuvidí. Slečně jsme za její péči poděkovali jak nejlépe jsme uměli a ta odjela.
Vzhledem k tomu, že jsme si plánovaně zakoupili o večeři méně, nastal čas vyrazit do blízké vesnice (na mapě byla škola, takže jsme usoudili, že tam snad v reálu bude i něco jiného). Tu jsme prošli celkem rychle, protože pravdu nebyla z největších, ale po restauraci ani stopy. Zklamaně jsme se vraceli, ale u posledního baráku, který byl hned u silnice jsme zahlédli nějaké lidi, kteří nás upřeně sledovali. Sebral jsem teda zbytky odvahy a znalostí japonštiny a předstoupil před ně s připraveným proslovem. "Konbanwa. Sumimasen. Restoranto wa doko deska." (Dobrý večer. Promiňte. Kde je restaurace?.) Dostalo se mi náležité odpovědi z níž jsem nerozuměl zhola nic, ale už při ní nám dělali místo u stolu a nalévali šálky zeleného čaje. Přišlo nám krajně nezdvořilé odmítnout, takže jsme se usadili a začal již obvyklý výčet informací, které jsme o sobě schopni poskytnout v japonštině.
Vyšlo najevo nejenom to, že nejbližší restaurace je 2 km daleko, ale i to, že na návštěvě u staršího páru, v jehož domě jsme se ocitli, je mimo nás i jedno z dětí tohoto páru se svým manželem (manželkou). Starý pán evidentně nevěděl, kde je Česká republika, zato nám po informacích o našich plánech sdělil, že nejsou realizovatelné, protože zamýšlená cesta je zarostlá bambusem. To nás trošku vyděsilo, protože se o tom zmiňoval i průvodce a po nezdaru na Aso-sanu nám hrozilo další neplánované urychlení. Trapnost situace se ještě zvýšila, když mladší pár po pár minutách (tzn. i po vyčerpání všech témat hovoru) odjel domů. Nastalo dlouhé ticho, které se nám dařilo rušit jen usilovným srkáním horkého čaje. Okamžitě po dopití jsme se co nejzdvořileji rozloučili a opustili místo činu co nejrychleji.
Po návratu nám nezbylo nic jiného, než uvařit večeři z našich zásob a nad ní diskutovat co budeme zítra dělat a jak obejdeme případnou překážku. Při této činnosti jsme nejenom pořídili první dvě fotky, ale rovněž se setmělo, a tak nastal čas postavit stan a jít spát. Jak byl celou dobu v té oblasti klid, tak téměř hned po postavení stanu jsme uslyšeli blížit se nějaké lidi. Jaké bylo naše překvapení, když se ukázalo, že jde o tu slečnu, která nás tam přivezla, a která se se svou kamarádkou (mluvící maličko anglicky) přišla ujistit, že jsme v pořádku. Ještě jednou jsme si vyměnili základní informace, tentokrát s jistotou, že si rozumíme a po mnoha poděkováních jsme se snad naposledy rozloučili.
Zpět k fotkám. Na první a třetí je zachycen Sobo-san. Poprvé za soumraku mezi dvěma bližšími a menšími vrcholky, podruhé při svítání mezi sluncem a siluetou stromu. Na fotce mezi pak silueta K. při vaření večeře. Jak je jasné z třetí fotky, probudili jsme se do krásného rána, poměrně rychle se zabalili a vyrazili na dlouhou přístupovou cestu k Sobo-sanu. Ta proběhla bez jakýchkoliv problému a dostali jsme se k poslednímu parkovišti, odkud museli po svých i ti nejlínější japonci. Cestu jsme zhodnotili jako nenáročnou, takže jsme se nezdržovali přezouváním a pokračovali dále v sandálech. Stoupání už bylo o poznání ostřejší, ale i tak jsme ho zvládli a dorazili na chatu pod vrcholem. Podle průvodce výborně zařízenou a udržovanou, já bych si o ní neopřel ani kolo. Problém byl, že tady se mělo dát zjistit, jak je to ve skutečnosti s tím bambusem zarostlou cestou. Oslovili jsme spoustu příchozích, ale ani jeden z nich o žádném problému nevěděl, takže jsme usoudili, že se budeme moct držet plánu a tentokrát už přezutí jsme se vydali k vrcholu a snad i dále.
Na fotkách výše vidíte nejprve severní hřeben Sobo-sanu s masivem Kudžu-san v pozadí, vrcholové foto a následuje jižní část hřebene směřující k Šodži-dake, přes kterou měla vést naše cesta. Na vrcholu bylo pochopitelně množství lidí, také proto, že se jedná o 95 horu ze sto nejslavnějších v Japonsku. V jedné zvláště velké skupince se našel i anglicky mluvící, takže proběhla rozšířená verze standartního hovoru dopněná o nečekané pozvání na horký zelený čaj (takový ten rozmíchávaný metličkou, japonský výraz jsem pochopitelně zapomněl) podávaný v porcelánových miskách a něco sladkého k tomu. Sice jsme se stále s jistotou nedozvěděli, jestli je naše cesta průchodná, ale nebojácně jsme vyrazili dále. Nebojácnost dlouho nevydržela, protože jsme narazili na žebříky a lana, která tam rozhodně nebyla umístěna bezdůvodně. Máme podezření, že jeden zkušenější člen skupiny, která nás obdarovávala, věděl co nás čeká a šel kus za námi, aby se ujistil, jestli tu obtížnější část zvládneme bez problémů. To usuzujeme na základě toho, že jsme za sebou viděli lézt člověka nalehko, který by nás v pozdější fázi určitě dohnal, ale nic takového se nestalo.
Měli jsme před sebou ještě celkem dlouhou cestu a čas už pokročil, takže jsme dál po hřebeni pokračovali už bez přestávek a poté co jsme zaslechli hřmění přicházející bouřky i zrychleným tempem. Přišli jsme na úseky cesty obrostlé bambusem (viz. čtvrté foto), ale situace rozhodně nebyla kritická a bambus nepůsobil problémy, naopak příjemně odstiňoval sílící vítr, který se zvedal s příchodem bouřky. Po překročení vrcholu Šodži-dake začalo i maličko pršet, takže jsme v rámci možností ještě zrychlili a po už širší části hřebene (páté foto) pokračovali k místu na stan, které mělo ležet přímo na hřebenu v blízkosti pramene, který jsme vzhledem k tenčícím se zásobám vody celkem potřebovali. Déšť který na chvíli přestal se vrátil zhruba v době, kdy jsme minuli ceduli ukazující, že jsme kilometr od pramene. Pak jsme došli na místo, kde už stan určitě někdy stál a byla tam i stezka klesající do úbočí. Zkusil jsem se po ní vydat k vodě, ale žádnou jsem nenašel. Pršelo však už natolik, že jsme stan postavili nehledě na nedostatek vody a pro celkovou únavu upadli brzo do komatu.
Aspoň já jsem se v noci moc nevyspal, protože mě pronásledovali velice živé sny o tom, jak nám velice šikovní japonci rozebírají stan a staví z něj daleko větší střechy. Ráno déšť ustal a tak jsem se vypravil pro vodu do již nedaleké studánky, abychom měli co pít ke snídani. Počasí sice vypadalo nejistě, ale vzhledem k tomu ,že nás minul japonský turista, tak jsme se nenechali zahanbit, zbalili a vyrazili dále. Celkem brzo se pak opravdu vyjasnilo, takže až na nas..nou K., která si několikrát sedla do bahna (protože jsem na ní šetřil a nekoupil jí hůlky), nám to krásně ubíhalo. To ostatně ukazujou následující fotky, začínaje za mlžného rána a pokračuje krásným počasím. Na poslední fotce si pak K. zkoušela suchou cestou očistit své lehce zablácené kalhoty a batoh, to vše bez valného úspěchu.
Vzápětí poté jsme sešli z hřebene a čekala nás dlouhá, ale ne moc příkrá cesta do údolí. Hned ze začátku jsme překračovali potok, kde už kalhoty neunikly pořádnému čistícímu procesu a tím se nám hned zvedla nálada. Na mé naléhání jsme zvolili delší cestu, která nás zároveň měla dovézt ke kempu, u kterého byl uveden telefon, narozdíl od cesty jdoucí stále kolem potoka, která vedla ke značce stanu bez telefonního odkazu.
Od parkoviště a mostu s pěkným výhledem na potok (první foto níže) jsme po několika hodinách konečně dorazili ke kempu, který jsme očekávali mnohem dříve. Nakonec to vše dobře dopadlo a dokonce jsme i odmítli nabídku přespat v budově (především proto, že jsme chtěli usušit stan). Paní správcová byla tak nadšena z návštěvy cizinců, že nám neúčtovala ani postavení stanu a dokonce ani využití sprchy. Po večeři z vlastních zásob se nám dostalo nečekaného pozvání dovnitř, kde jsme s paní správcovou, její známou a dalšími dvěma hosty strávili velice příjemný večer s různými pochutinami jak k jídlu tak k pití. Po tradičním úvodu už jsme se sice konverzace přiliš neúčastnili, ale rozhodně se točila kolem nás. Na závěr pak přišlo mohutné focení, které jsme si nenechali ujít, takže druhé foto zachycuje až na jednoho opilého japonce (manžela té paní sedící vedle K.) celou večerní společnost. Ráno K. pořídila ještě poslední foto na rozloučenou a vydali jsme se vstříc dalším zážitkům.
ホンザ a クラーラ