Nějak jsem se v práci zasekl při psaní článku (spoluautor neposlal slíbené komentáře), takže opět mnohem dřív než obvykle následuje pokračování o Kjúšú.

Od kempu jsme se vydali po cestě k městečku Takačiho, původní plán jít přes další masiv ztroskotal na nejisté cestě, náročnosti a pak i mé vrozené lenosti (a příznakům nastupující nemoci). Okolí bylo i tak krásné, takže si na následujících fotkách můžete prohlédnout potok, kolem kterého jsme postupovali, mě s medvědem, mistrovské dílo japonského betonářství, a nakonec i K. v japonské (značně nevábné) vesničce.

Nějak jsem se zapomněl zmínit, že Takačiho bylo vzdáleno asi 23 km a plán byl pochopitelně stop. Trošku se to komplikovalo tím, že to bylo opravdu zastrčené údolí, takže cesta byla využívaná pouze zřídka a vzhledem k ranní době se po ní lidé vydávali pouze vzhůru do hor a dolů nejel vůbec nikdo. Naštěstí se nám zhruba v okolí místa, kdy se potok začal vzdalovat od cesty a ta tím pádem přestala být zajímavá, podařilo stopnout hned první auto (po asi hodině pochodu) jedoucí naším směrem, které nás vzalo do Hinokage. Tam jsme téměř okamžitě chytli bus jedoucí do Takačiha, kde měla K. přichystán záložní program v podobě Takačiho-kjó, což je soutěska na místní říčce.


Z autobusového nádraží to mělo být jen 2 km, takže jsme si nevzali taxíka a vyrazili po svých. Problém byl jen v tom určit správný směr, který nebyl nikde přesně popsán. Už to vypadalo, že jsme úplně špatně, ale nakonec se to v dobré obrátilo a nebylo to tak daleko (naštěstí pro K., protože mě už docházela trpělivost a rozhodně jsem se necítil zdráv). 

Soutěska sice byla přecpaná turisty, ale i tak bylo na co koukat. A to i přesto, že délka prohlídkové trasy nebyla ani půl kilometru. Poblíž začátku trasy stála rekonstrukce vodního mlýna, jehož detail je na první fotce (povšimněte si zejména bleskem osvícených kapek vody, pozn. fotila to K. já blesk venku nepoužívám). Lodičky vyditelné na druhé fotce byly k půjčení za nemírný poplatek a navíc byl kvůli nízkému stavu vody zkrácen jejich možný dojezd, takže jsme je neuznali za hodna naší pozornosti, které však neunikl tzv. fotospot, tedy místo, odkud se dá pořídit kvalitní záběr. Na třetí fotce K. velice zdařile simuluje autobus japonců na takovémto místě. Na poslední fotce je pak jeden z menších přítoků, který však také dokázal vytvořit pěknou podívanou.

Můj stav se s časem rozhodně nezlepšoval, takže jsme neváhali a na část cesty zpět využili autobus jedoucí do svatyně v Takačihu. Její prohlídky jsem se nezúčastnil, ale osvědčil jsem se jako dobrý hlídač batohů. Podle K. byly nejlepší částí chrámu obrovské cedry, které se díky své velikosti nevešly do záběru, takže jste (spolu se mnou) o jejich impozantnost ochuzeni.
  
Z chrámu už jsme pěšky pokračovali na nádraží, odkud jsme měli vyhledané vlaky do Nobeoky. Jak se však ukázalo, trať už byla nějakou dobu v rekonstrukci, takže jsme byli nuceni vyrazit na stopa. Obchvat jsme našli jednoduše, ale k aspoň trochu vhodnému místu jsme museli ujít asi 3 km. I tak jsme stáli dost blbě a dalo se to poznat i podle doby čekání. Naštěstí si K. všimla, že jedno z aut se pro nás vrátilo a mávají na nás od benzínky na druhé straně silnice. Asi nepřekvapí, že nás dovezli až před nádraží, kde však překvapili i nás tím, že nám koupili občerstvení do vlaku do Miyazaki, což byla pro tento den naše téměř cílová stanice. Čekal nás tam ještě přestup na lokálku, která nás odvezla kus za město do letoviska Aoshima (Modrý ostrov). Tam už jsme dorazili za tmy, ale podle průvodce jsme aspoň znali směr, kde hledat kemp. Ten se nám skutečně bez velkých problémů podařilo najít a znaveni cestováním a nemocí (já) jsme šli co nejdřív spát. A to i proto, že pro příští den toho měla K. spoustu naplánováno. Jak to nakonec dopadlo si přečtete zase někdy jindy.