Začínáme ránem v kempu poblíž letoviska Aoshima, kam jsme došli předchozího večera značně znaveni. Ráno bylo opravdu brzké, protože kemp se nacházel hned na pobřeží a tak se mi poprvé naskytla jednoduchá příležitost zachytit východ slunce v Zemi vycházejícího slunce. Té jsem díky hlasitě odjíždějícímu motorkáři bez problémů využil a pořídil pár snímků, jeden z těch zdařilejších je pak i první fotkou dokumentující průběh tohoto dne. Focení následovala brzká snídaně, kdy jsme snědli všechno jídlo, které nám zbývalo a vydali se na brzkého i blízkého stopa.  Došli jsme na konec dědiny a pokoušeli se zastavit nějaké z aut. Pak si K. "naštěstí" všimla, že kolem celého letoviska vede obchvat a bude jistě lepší stopovat až na něm. Vydali jsme se tedy zpět, abychom se na něj nějak dostali. Po cestě jsme navštívili ještě nonstopáč, kde jsme zakoupili druhou snídani a na pobřeží ji okamžitě snědli. Pokračovali jsme dále do centra, ale žádnou spojku na obchvat jsme nemohli najít. Poté jsme našli směrovky na námi zamýšlené cíle ukazující ve směru odkud jsme přišli, takže jsme se již potřetí toho rána prošli skrz centrum letoviska a skončili na tom samém místě, kde jsme zkoušeli stopovat již dříve.

Čas však již výrazně pokročil, takže aut už projíždělo vcelku dost a jedno z nich nám posléze i zastavilo. Seděl v něm pár postarších japonců (pochopitelně bez jakékoliv znalosti angličtiny či jakéhokoliv jiného cizího jazyka). Nastala tedy obvyklá úvodní výměna personálií a poté již monolog pána, který snad zcestoval celou Evropu a v Miyazaki vedl pekárnu a byl šéfem restaurace nabízející západní kuchyni. To je zhruba vše, co jsme z jeho povídání pochopili. Pak možná došlo k neporozumění s tím, zda už jsme snídali či ne (nebo oni nesnídali a chtěli se najíst?), takže to stočili na vedlejší cestu a vzali nás do restaurace na typickou japonskou snídani (viz. foto). Tam už došlo k nedorozumění zcela jistě a dostalo se nám i nechtěné porce sashimi. Lezlo to do nás přeci jen už trošku těžce, protože to bylo v krátkém sledu již třetí jídlo, ale nakonec jsme to důstojně zvládli a moc toho po nás nezůstalo. Pak už cesta pokračovala celkem klidně až k našemu prvnímu cíli, kteerým byla šintoistická svatyně Udo.

Naši průvodci tam vystoupili také, takže jsme nabyli dojmu, že to byl rovněž cíl jejich cesty. Tato domněnka se však ukázala jako mylná, protože jim šlo jen o to ukázat nám, kudy a kam jít. To nebyl až takový problém zjistit, protože tam proudil dav dalších turistů. Svatyně Udo je široce proslavená a lidé se v ní modlí především za dlouhé a šťastné manželství, nekomplikovaný porod, zdraví svých dětí a bezpečí na moři. Jak je vidno z fotek, je svatyně postavena u a v jeskyni s výhledem na moře a v blízkosti zajímavě tvarovaných útesů. Na druhé z fotek si pak můžete všimnout provazu na skále (vpravo dole), který obepíná prohlubeninu plnou vody, do které se z ochozu (vlevo nahoře) házejí kamínky pro štěstí. Vzhledem ke své ceně (5 kamínků za sto jenů) přinášejí štěstí především provozovateli, ale i tak K. neodolala a zakoupila si je. V duchu rovnoprávnosti pohlaví hážou ženy pravou rukou a muži levou. K. se nějakým zázrakem trefila hned napoprvé, takže jsem měl čtyři pokusy k tomu, udělat ze sebe před přihlížejícími japonci trotla. To se pochopitelně povedlo, i když čtvrtý pokus byl velice nadějný. (Ještě že to píšu sám, K. by to rozmázla.)

Ještě jsme nezmínil, že svatyně je zasvěcena prvnímu císaři japonska, kterým byl otec císaře Jinma. Lagenda pak praví, že byla postavena v době panování desátého císaře. Vzhledem k tomu, že nemám tušení, kdy to mohlo být a zda už je tento císař historicky doložen, tak nevím jak moc je tato informace odtržena od reality.

Od svatyně jsme se vrátili na hlavní tah kolem pobřeží, kde jsme, schovaní ve stínu směrové tabule před připalujícím sluncem, stopovali podél pobřeží směrem dále na jih. Našim dalším cílem byla Saru-shima (Opičí ostrov), i když celé to pobřeží bylo cílem samo o sobě, protože je zajímavě rozeklané. První auto, které nám zastavilo nás vzalo do nedalekého městečka, jehož jméno jsem už dávno zapomněl. K. zjistila, že odtama již potřebujeme jet po vedlejší cestě s jiným číslem, které jsme vzápětí objevili na směrové ceduli, takže jsme se vydali udaným směrem za město, kde by se dalo lehčeji stopnout. Jaké bylo naše překvapení, když nás cesta zavedla do doků, kde končila. K. však měla dobrý den (ostatně se narozdíl ode mě trefila kamínkem), takže vykoumala, že námi hledaná cesta je chvilku totožná s hlavní a je třeba ji jen následovat, dokud nenajdem křižobvatku. Ta na sebe naštěstí nenechala dlouho čekat a hned za ní jsme na krásném stinném místě museli jen chvilku čekat, než nás vzali dva mladíci. Ti disponovali i nějakou znalostí angličtiny a českých fotbalistů, takže se hovor rozvinul do nečekaných šířek. Má znalost japonštiny však už byla natolik dobrá, abych poznal, že v telefonátech svým známým sdělují, že si v autě vezou dva cizince a já se nemohl zbavit myšlenky na Pulp fiction - Zede, chytil jsem dvě mouchy. Jako obvykle nás dovezli až k cílovému místu a tím bylo přístavní molo, odkud se vyráželo na Saru-shimu. Tam vznikla první z následujících fotek, na které je dvoubarevný písek tvořící zajímavé obrazce.

Po chvilkovém okounění jsme se spolu s jednou japonskou rodinkou nechali na tento ostrov převézt, abychom pak oba vyplácali spousty fotek na skupinu makaků, kteří se zdržovali v okolí přístaviště, kde je občas krmili lidé zajišťující přepravu na ostrov. Turistům se tato činnost příliš nedoporučuje, protože opičky mohou být agresivní a to jídlo vám prostě sebrat. My se této rady drželi , ale K. se neubránila upřenému pohledu do očí jedné z opic, což ony považují za výzvu a stávají se agresivní. Na druhé fotce je zachycena situace, kdy se opička (úspěšně) pokoušela K. zastrašit a odehnat. Naštěstí pro opičku jsou makakové na tomto ostrově chráněni, takže k dalšímu kolu souboje již nedošlo, odvíjelo by se zcela jinak. Na poslední fotce je pak celý ostrov (i s celou K.) a jak je vidět, bylo tam krásně.

Cesta zpět do kempu proběhla již bez zastávek, pokud tedy nepočítám změnu aut, ke které došlo jen jednou. Druhý stop pak bylo rodinné auto, které po zastavení vzbuzovalo dojem, že zastavilo kvůli přebalování věcí a ne kvůli nám. Spal v něm otec rodiny na sklopených sedadlech a jeho dvě děti si hráli všude okolo něj a vše to klidně řídila maminka mluvící trošku anglicky. Do kempu jsme dorazili k večeru a šli brzo spát. Ráno před přesunem do Kirishimy nás ještě čekala návštěva samotného Modrého ostrova, po kterém dostalo celé letovisko jméno.  

Počasí následující ráno už nebylo tak dobré, zejména pro fotografování východu slunce. Vklidu jsme se tedy zbalili a vyrazili směrem Aoshima. Už kolem osmé hodiny, kdy jsme tam dorazili bylo na ostrově dost lidí. Ten je známý hned z několika důvodů. Tím nejpodstatnějším je asi jeho pobřeží, tvořené skalisky ve tvaru vln. Ty se nepovedlo nějak přesvědčivě zachytit, ale aspoň jsem si vypůjčil foto z netu, zachycující letecký snímek ostrova, který lecos naznačuje. Dalším důvodem k návštěvě je pak množství subtropických rostlin, které tam rostou částečně přirozeně a část byla později vysázena lidmi. Při obvodu ostrova 1.5 km je 226 druhů rostlin jistě úctyhodné číslo, ale pro mě botanikou nedotčeného člověka to bylo jen množství různých palem. Posledním důvodem k návštěvě je pak svatyně zasvěcena Bohu požehnání z moře a hory (přímý překlad jména), která je známá pro zajištění štěstí v manželství i při seznamování. Z ostrova jsme už jen došli na blízké nádraží, odkud nás vlak dovezl do Miyazaki. Co se dělo tam a snad i celý zbytek výletu bude popsán v následující (poslední) kapitole o výletu na Kjúšú..