kofu

Tak po delší době dávám (v pracovní době) vzniknout další aktualitce. Vzhledem k tomu, že jde o popis pracovní činnosti, kterou jsem podstoupil toto úterý, tak snad nejde o tak velké provinění . Sponzor mého japonského pobytu (JSPS) organizuje pro zájemce program s názvem "Vědecký dialog". Ten spočívá v tom, že nabídne někomu jako mě možnost přednášet středoškolákům v zainteresované škole. Asi před měsícem jsem dostal takovouto nabídku informovat o svém výzkumu na střední škole zvané Kofu Minami. Ta se nenalézá přímo v Tokiu, ale v horách na západ od něj, takže jsem neváhal a nabídku přijal.

Kontaktoval jsem doporučenou osobu na této škole, ale odpověď přišla od tamního učitele angličtiny, který byl asi jediným, kdo se za svou angličtinu nestyděl (k čemuž ostatně neměl důvod, v jeho mailech zas tak moc chyb nebylo). Domluvili jsme se na toto úterý a s kolegou Moginagou-sanem, který měl sloužit jako překladatel ve chvílích nouze, jsme vyrazili. Vzhledem k tomu, že cesta je hrazena JSPS, nebyl důvod kodrcat se lokálkou a jeli jsme limited expresem, kterému jsem se až doteď vyhýbal.

Do školy samotné jsme pro jistotu jeli taxíkem a dostalo se nám vřelého uvítání, které bylo doplněno šálkem vřelého zeleného čaje. Tomu ještě předcházelo přezutí do erárních školních patoflí krásné zelené barvy, které byly asi o tři čísla menší než by bylo vhodné. Následující rozhovor probíhal výhradně v japonštině, takže jsem se příliš nezapojoval a čekal až přijde má chvíle. Skutečně nás vzápětí odvedli do třídy, kde se měla přednáška konat, a kde mě poněkud vyplašila přichystaná kamera. Nenechal jsem se příliš znervóznit a i přes příznivou teplotu v místnosti jsem si znovu obléknul mikinu, aby nebylo vidět tričko, na kterém se objevovaly mapy studeného potu. Studenti přišli přesně na čas a po uctivém pozdravu jsem dostal slovo. Po úvodu v japonštině (pouze jak se jmenuju a odkud jsem) jsem radši přepnul do angličtiny a slíbil jim, že se pokusím mluvit pomalu. Myslím, že mi to nevydrželo ani pár vět, ale nikdo se nedožadoval zvolnění tempa, takže jsem to tak akorát stihnul a domluvil pět minut před koncem hodiny. Pak se teprve projevilo, že asi vůbec netušili o čem mluvím, protože žádné dotazy nepřicházely. Nefandím si natolik abych věřil, že jim bylo vše jasné. To se i potvrdilo, když se jeden ze studentů osmělil a poté co si ověřil, že se může zeptat japonsky, padl dotaz, proč ta družice o které jsem jim povídal nespadne na zem. To mě poněkud rozhodilo, protože jsem se jim snažil v přednášce vysvětlit vznik tepelného záření a důvod vzniku spektrálních čar, asi jsem je poněkud přecenil. Naštěstí se po rozpuštění hodiny sebrali tři studenti a přišli se ptát na další věci. Tato konverzace však probíhala pouze v japonštině, takže se aspoň zapojil Morinaga-san. V té době také vzniklo jediné foto, které je zde ze školy prezentováno.

Zpět na stanici jsme jeli rovněž taxíkem, tontokrát i se zaměstnankyněma JSPS, které se byly na přednášku podívat. Vzhledem k tomu, že nebylo kam spěchat, podívali jsme se trošku po okolí. Na úvod je třeba říct, že Kofu je hlavním městem prefektury Yamanoshi, takže není zrovna zanedbatelné velikosti. Po počtu obyvatel jsem nepátral, ale pod sto tisíc to asi nebude. Kofu je ze všech stran obklopeno horama a vypadalo celkem pěkně (na japonské město). Hned u nádraží je socha nejznámějšího rodáka, kterým byl Takeda Shingen Ko, v japonsku to známý generál z dob občanských válek v 16. století.

V Kofu byl kolem roku 1600 vybudován i hrad na příkaz Hideyoshi Toyotomi. V té době byly zdi vystavěny podle nejpokročilejších metod a možná právě proto se z hradu zachovaly pouze ty. V době Edo shogunátu byl hrad spravován potomky samotného Tokugawy (zakladatel shogunátu). Pravděpodobně o hrad příliš nedbali, protože už v následujícím období Meiji sloužily zbytky hradu jako park. Jeho původní podoba snad odpovídala modelu na druhé fotce. Z nejvyššího místa hradu je pěkný rozhled jak do daleka (viz. třetí fotka s náznakem Fuji), tak do podhradí s parkovou úpravou. V roce 1900 došlo k vybudování monumentu (následující fotka), jehož smysl mi zůstal utajen i přes vysvětlování mého průvodce, který nemá rád fotky a z většiny (krom jedné) se mu povedlo utéct. Na poslední fotce je pak replika skladu zbraní vybudovaná v roce 2004, jejíž originál nepřečkal ranné období periody Meiji.

Rozhodně to nebyl špatný výlet. Odezva na přednášku byla sice minimální, ale to jsem celkem očekával a samotná atmosféra ve škole byla zajímavá. Připočtu li k tomu ještě ochutnávku místní speciality hótó, což jsou jen jinak tvarované tradiční nudle, a následnou prohlídku hradu-parku, není důvod si ztěžovat. Teď už jen budu napjatě čekat na výsledek studentské ankety, kde se dozvím nejen jak rozuměli mojí angličtině, ale také zda vůbec chápali o čem mluvím (když budou výsledky příznivé, tak se vám jistě nezapomenu pochlubit jak velký jsem učitel).