Úvodní stránka
Archiv
Po
luxusním přespání na nízce
zastřižené trávě (první foto) jsme se
v brzkých ranních hodinách vydali na
cestu. Našim cílem byla chata
Hijiri-daira ve výšce 2300 m.n.m., což
obnášelo nastoupat asi 1300
výškových metrů. Původní K.
plán nám sice ukládal podstatně
vzdálenější cíl, ale
nemožnost zkrátit plánovaný
úsek večerním pochodem předchozího dne
a předpověď počasí hlásící
na odpoledne bouřky nám v tom zabránili
(nehledě k tomu, že K. se při počítání
času pochodu sekla o hodinu a to tím
zjednodušujícím směrem).
Předchozího večera jsme hrdě odmítli první autobus jedoucí potřebným směrem, protože jsme chtěli vyrazit dřív. Odchod kolem 5:45 byl tak na hraně toho, abychom odbočili z trasy autobusu na cestu k hřebeni dřív, než tam ten autobus dorazí, ale čekat se nám nechtělo, takže nám ani nic jiného nezbývalo. Nakonec nás po cestě nabrala do minibusu organizovaná výprava, která si zamluvila dřívější odjezd a měla namířeno do stejného místa. Protože šli na lehko, nechali jsme je jít první. To se ukázalo jako chyba; i když jsme jim dali náskok, tak jsme je za 5 minut došli. Na začátku nás čekalo docela příkré stoupání, takže jsme se je ani nesnažili předběhnout a spíš jsme se snažili smířit se značnou vahou batohů. Po hodině bylo úvodní stoupání za námi a výprava si dávala pauzu, čehož jsme využili a pokračovali úsekem, který měl být podle mapy traverzem. Šlo spíše o pozvolné klesání strmým zalesněným svahem nad potokem (druhé foto), ke kterému jsme nakonec došli (a nejistě i přešli, třetí foto). Odtama už následoval nerušený (odpočinky přerušovaný) výstup na chatu, ke které jsme došli těsně po poledni. Nebylo kam jít dál, protože další chata (kemp) a zdroj pitné vody byl příliš daleko.
Místo toho jsme se ubytovali co nejdále od chaty (čtvrté foto) a užívali si klidu. Ten byl nejprve přerušen pohostinným chatařem, který nám nabídl zelený čaj a sušenku, a pak i porcováním obrovského melounu, o který se podělili všichni přítomní. Před večeří ještě přišla docela intenzivní bouřka, která prověřila nepromokavost našeho stanu (obstál) i výběr místa pro jeho stavbu (nebylo úplně ideální, protože nám v předsíňce stálo v maximu asi 3 cm vody). Zalehli jsme v brzkých večerních hodinách, abychom následující den urazili co největší vzdálenost v příznivých podmínkách.
Jak je vidět z následujících fotek, nebylo počasí hned po ránu úplně dokonalé, ale dostatečně dobré na to, abychom po dlouhé době zase spatřili Fuji (asi by ji měli přeměřit, protože její vrchol byl zcela jistě níže než my). Z kempu nám to zabralo cca. 3 hodiny vylézt na nejjižnější tří-tisícovku v masivu Minami Alps jménem Hijiri-dake (聖岳, 3013 m) na jejímž vrcholku K. zapózovala pro třetí fotku. Čekal nás sestup do sedla ve výšce 2600 m a stoupání na Usagi-dake (Zaječí hora, 兎岳, 2799 m), během čehož se začalo rychle zatahovat a většinu času jsme strávili v mracích. Pár kapek a celková fyzická vyčerpanost K. rozhodly, že musíme zastavit už na chatě Hyakkanbora Yama-no-ei (stejně nebylo kam jít dál). Tam nám bylo vyhrazeno kamenité místo na stan s pořadovým číslem 10, které je zdokumentováno na poslední fotce z tohoto dne.
Třetí den pochodu nás svítání zastihlo už téměř na cestě, protože nás čekal náročný (podle mapy 9-ti hodinový) přesun k chatě Takayama. Začali jsme stoupáním na další z řady tří-ticícových vrcholů. Počasí po ránu bylo krásné a tří hodinové stoupání na vrchol Akaishi-dake (Hora červeného kamene, 赤石岳 3120m) nám příjemně uteklo. Kromě chaty se na vrcholu motala i spousta japonců, takže jsme si dali jen rychlou svačinku, pořídili fotodokumentaci (třetí foto vrcholku a čtvrté foto hřebene, po kterém vedla naše další cesta) a pokračovali dále.
Celkem bez problémů jsme sestoupili k chatě Arakawa, kde jsme si dali oběd (z vlastních zásob) a pokračovali směrem k vrcholkům Arakawa. To je skupina tří tří-ticícovek, z nichž pouze ta nejnižší (Mae-dake, 3068m) byla na naší cestě. Ještě při klesání k chatě jsme už podruhé viděli v kleči u cesty jakýsi druh koroptve, jež má v japonštině jméno raičú přeložitelné jako "bouřkový pták". Z lidí nemá příliš strach, takže se nechal celkem ochotně zvěčnit na první z následujících fotek. Při stoupání jsme pak narazili na skupinky Japonců, kteří byli nejvíce oslněni kvetoucí loukou (druhá fotka) a okolní horská panoramata (mizící s postupujícím časem v mracích) je nachávala chladnými. Na vrcholu Mae-dake jsme se moc neohřáli a začali docela nepříjemný sestup k našemu cíli. Při traverzu těsně před dosažením chaty jsme překračovali potůček, u nějž stáli dva Japonci. Ti nám sdělili, že na cedulce tam umístěné je napsáno, že na chatě samotné voda není a je nutné nabrat tady. Postavili jsme se tedy do řady a po dlouhém čekání naplnili našich 6 litrů (máme změřeno celkem spolehlivě, že dva litry zabraly šest minut). Po asi 15 minutách jsme dorazili do sedla s chatou, která se nacházela v lese porostlém do půl metru mechem (třetí foto). Tentokrát jsme si místo s číslem 9 vybrali sami. Pan chatař nám původně chtěl přidělit protekční místo hned vedle záchodků, které báječně smrděly, ale mi ho nakonec přesvědčili, že devítka se nám vážně líbí a že ty 2 minuty na záchod nějak zvládnem. Po večeři. jsem ještě vyrazil doplnit stav vody, abychom zítra mohli jít rovnou dál a K. mezitím fotila po okolí (hřeben Chuo neboli prostředních Alp poslední foto).
Tímto máme pokryty první tři dny pochodu. Zbytek se snad vejde do následující aktualitky. Už tento text asi neprojde kontrolním redakčním čtením (K. zítra brzo ráno odjíždí a ještě nemá zbaleno), takže se nedivte zvýšenému množství překlepů a pravopisných chyb.
Předchozího večera jsme hrdě odmítli první autobus jedoucí potřebným směrem, protože jsme chtěli vyrazit dřív. Odchod kolem 5:45 byl tak na hraně toho, abychom odbočili z trasy autobusu na cestu k hřebeni dřív, než tam ten autobus dorazí, ale čekat se nám nechtělo, takže nám ani nic jiného nezbývalo. Nakonec nás po cestě nabrala do minibusu organizovaná výprava, která si zamluvila dřívější odjezd a měla namířeno do stejného místa. Protože šli na lehko, nechali jsme je jít první. To se ukázalo jako chyba; i když jsme jim dali náskok, tak jsme je za 5 minut došli. Na začátku nás čekalo docela příkré stoupání, takže jsme se je ani nesnažili předběhnout a spíš jsme se snažili smířit se značnou vahou batohů. Po hodině bylo úvodní stoupání za námi a výprava si dávala pauzu, čehož jsme využili a pokračovali úsekem, který měl být podle mapy traverzem. Šlo spíše o pozvolné klesání strmým zalesněným svahem nad potokem (druhé foto), ke kterému jsme nakonec došli (a nejistě i přešli, třetí foto). Odtama už následoval nerušený (odpočinky přerušovaný) výstup na chatu, ke které jsme došli těsně po poledni. Nebylo kam jít dál, protože další chata (kemp) a zdroj pitné vody byl příliš daleko.
Místo toho jsme se ubytovali co nejdále od chaty (čtvrté foto) a užívali si klidu. Ten byl nejprve přerušen pohostinným chatařem, který nám nabídl zelený čaj a sušenku, a pak i porcováním obrovského melounu, o který se podělili všichni přítomní. Před večeří ještě přišla docela intenzivní bouřka, která prověřila nepromokavost našeho stanu (obstál) i výběr místa pro jeho stavbu (nebylo úplně ideální, protože nám v předsíňce stálo v maximu asi 3 cm vody). Zalehli jsme v brzkých večerních hodinách, abychom následující den urazili co největší vzdálenost v příznivých podmínkách.
Jak je vidět z následujících fotek, nebylo počasí hned po ránu úplně dokonalé, ale dostatečně dobré na to, abychom po dlouhé době zase spatřili Fuji (asi by ji měli přeměřit, protože její vrchol byl zcela jistě níže než my). Z kempu nám to zabralo cca. 3 hodiny vylézt na nejjižnější tří-tisícovku v masivu Minami Alps jménem Hijiri-dake (聖岳, 3013 m) na jejímž vrcholku K. zapózovala pro třetí fotku. Čekal nás sestup do sedla ve výšce 2600 m a stoupání na Usagi-dake (Zaječí hora, 兎岳, 2799 m), během čehož se začalo rychle zatahovat a většinu času jsme strávili v mracích. Pár kapek a celková fyzická vyčerpanost K. rozhodly, že musíme zastavit už na chatě Hyakkanbora Yama-no-ei (stejně nebylo kam jít dál). Tam nám bylo vyhrazeno kamenité místo na stan s pořadovým číslem 10, které je zdokumentováno na poslední fotce z tohoto dne.
Třetí den pochodu nás svítání zastihlo už téměř na cestě, protože nás čekal náročný (podle mapy 9-ti hodinový) přesun k chatě Takayama. Začali jsme stoupáním na další z řady tří-ticícových vrcholů. Počasí po ránu bylo krásné a tří hodinové stoupání na vrchol Akaishi-dake (Hora červeného kamene, 赤石岳 3120m) nám příjemně uteklo. Kromě chaty se na vrcholu motala i spousta japonců, takže jsme si dali jen rychlou svačinku, pořídili fotodokumentaci (třetí foto vrcholku a čtvrté foto hřebene, po kterém vedla naše další cesta) a pokračovali dále.
Celkem bez problémů jsme sestoupili k chatě Arakawa, kde jsme si dali oběd (z vlastních zásob) a pokračovali směrem k vrcholkům Arakawa. To je skupina tří tří-ticícovek, z nichž pouze ta nejnižší (Mae-dake, 3068m) byla na naší cestě. Ještě při klesání k chatě jsme už podruhé viděli v kleči u cesty jakýsi druh koroptve, jež má v japonštině jméno raičú přeložitelné jako "bouřkový pták". Z lidí nemá příliš strach, takže se nechal celkem ochotně zvěčnit na první z následujících fotek. Při stoupání jsme pak narazili na skupinky Japonců, kteří byli nejvíce oslněni kvetoucí loukou (druhá fotka) a okolní horská panoramata (mizící s postupujícím časem v mracích) je nachávala chladnými. Na vrcholu Mae-dake jsme se moc neohřáli a začali docela nepříjemný sestup k našemu cíli. Při traverzu těsně před dosažením chaty jsme překračovali potůček, u nějž stáli dva Japonci. Ti nám sdělili, že na cedulce tam umístěné je napsáno, že na chatě samotné voda není a je nutné nabrat tady. Postavili jsme se tedy do řady a po dlouhém čekání naplnili našich 6 litrů (máme změřeno celkem spolehlivě, že dva litry zabraly šest minut). Po asi 15 minutách jsme dorazili do sedla s chatou, která se nacházela v lese porostlém do půl metru mechem (třetí foto). Tentokrát jsme si místo s číslem 9 vybrali sami. Pan chatař nám původně chtěl přidělit protekční místo hned vedle záchodků, které báječně smrděly, ale mi ho nakonec přesvědčili, že devítka se nám vážně líbí a že ty 2 minuty na záchod nějak zvládnem. Po večeři. jsem ještě vyrazil doplnit stav vody, abychom zítra mohli jít rovnou dál a K. mezitím fotila po okolí (hřeben Chuo neboli prostředních Alp poslední foto).
Tímto máme pokryty první tři dny pochodu. Zbytek se snad vejde do následující aktualitky. Už tento text asi neprojde kontrolním redakčním čtením (K. zítra brzo ráno odjíždí a ještě nemá zbaleno), takže se nedivte zvýšenému množství překlepů a pravopisných chyb.
ホンザ