Úvodní stránka
Archiv
Po
úterní
náročné etapě nás čekal pouze
šesti
hodinový (podle mapy) přesun na chatu
Sanpuku-mine. Dalo by
se říct, že nám k tomu nahrávalo i
počasí,
protože ráno (kolem páté)
ještě
pršelo. Nikam jsme tedy nespěchali a na cestu
vyšli jako
úplně poslední v půl osmé.
Počasí se
umoudřilo a cesta klidně ubíhala. V místech, kde
K.
našla borůvky nebo jahody, už ani neubíhala.
Poměrně brzo
jsme potkali lidi jdoucí z chaty, kde jsme chtěli skončit.
Byl
mezi nimi i cizinec, se kterým jsme se dali do řeči.
Ukázalo se, že je na cestě už 38 dní a
má v
plánu vylézt všech 21
tří-tisícových hor v Japonsku a
zakončit to
výstupem na Fuji - úctyhodný
výkon. Po
cestě jsme nepřekračovali žádný
významný
vrchol a nejvyšším bodem tohoto dne
byla
Kogóči-dake (2802 m). Z fotek jsem vybral jen
názorné ukázky toho,
že Minami Alps jsou
mladým pohořím, které
podléhá
silné erozi. Poslední fotka pak ukazuje, že
počasí
se na večer opět zhoršilo, a že Japonci preferují
pestré barvy stanů (náš je zcela
vlevo) a že jich ani na horách není málo.
Úterním pochodem jsme se sladili s harmonogramem,
který předem sepsala K. Měli jsme pouze
jednodenní
ztrátu.
Ve čtvrtek nás čekala náročná etapa, která začala pozvolným výstupem k chatě Šiomi nacházející se pod stejnojmeným vrcholem Šiomi-dake (Slaná hora 塩見岳). Ten se tyčí do výše 3047 m a závěrečné stoupání od chaty je docela ostré a skalnaté. V těchto místech vznikla první fotka a připojil se k nám postarší Japonec hovořící anglicky, se kterým jsme se seznámili už předchozí večer v kempu. Doprovodil nás až na vrchol, kde jsme se navzájem pohostili ze skromných zásob a pořídili společné foto. Počasí v té době nestálo za moc a výhledy byly omezené na nejbližší okolí. Dále už jsme pokračovali zase sami, protože Japonec se vracel na chatu Sanpuku-mine, ze které chtěl v případě dostatku času dojít až na parkoviště, kde nechal auto (asi dvě hodiny chůze). Cesta dál po hřebeni byla téměř opuštěná v porovnání s cestou k vrcholu. Celkem nenáročný, ale dlouhý pochod nás docela unavil (i přes zajímavé výhledy zahrnující i Fuji), takže jsme nadšeně přivítali chatu Kuma-no-daira (Medvědí mýtina ovšem bez medvědů), která byla našim cílem. Po troše starostí s hledáním místa na stan (poslední foto) jsme se ubytovali, dali si večeři a pozorovali trápení lidí, kteří přišli po nás a neměli kde postavit stan. Došlo to dokonce tak daleko, že chatař obcházel stany a kontroloval, zde všechny stany mají zaplaceno. S tím jsme problém neměli, takže nás nechal v klidu a my šli brzo spát.
Ani páteční program nebyl z nejjednodušších. Po brzkém vstávání jsme za úsvitu a zajímavých povětrnostních podmínek (první foto) vyrazili od chaty ve výšce 2650 m na vrchol Mibu-dake (2999 m). Počasí se s časem umoudřovalo a zanedlouho se nám ukázala i Fuji (druhá fotka). Těsně před samotným vrcholem jsme narazili na chlupaté orosené květy a pak už jen zbývalo vyfotit K. sedící ve třech provinciích zároveň (Nagano, Šizuoka a Jamanaši). Z fotky je však patrná pouze ona zajímavá výška hory.
Hřeben nás dále zavedl na čtvrtou nejvyšší horu Japonska jménem Ai-no-dake (間ノ岳, 3189 m). Z jejího vrcholu byl krásný pohled na náš další cíl - druhou nejvyšší horu Japonska (první foto). Po zdlouhavém klesání jsme došli k chatě v sedle mezi těmito vrcholy, kde se nacházel zvon, zazvoněním na nějž si možná člověk mohl zajistit štěstí při výstupu (ale to jsou jen domněnky, s nikým jsme to nekonzultovali). Oba jsme to pochopitelně zkusili, přičemž K. na to nešla opatrně a následky se mi podařilo zcela náhodou zachytit v plné parádě (druhé foto). Po asi hodinovém výstupu jsme se stali součástí davu na vrcholu druhé nejvyšší hory Japonska Kita-dake (Severní hora, 北岳, 3193 m). Na třetí fotce je zdokumentována nadmořská výška spolu se zeměpisnou šířkou a délkou. Cedulí tam bylo docela dost (viz. další fotka) a údaje o nadmořské výšce se rozcházely, možná to bylo v závislosti na jejich přesném umístění, ale mohlo to být i nové a staré měření. Která hodnota je správná mi není známo. Na rozdíl od naprosté většiny výletníků jsme zvolili netradiční (a delší) sestupovou trasu směrem na západ na chatu XY. Její jméno jsme z mapy nevyluštili a v průvodci přes ni cesta nevede, takže o tuto podstatnou informaci budete bohužel ochuzeni. Ze začátku vedl sestup po vedlejším hřebeni a cesta příjemně (pozvolna) klesala. Problém nastal, když jsme museli ostrou strání sklesat asi 600 výškových metrů k potoku. Za chvilku jsme toho měli plné zuby, ale trpěli jsme na tomto úseku téměř dvě hodiny. Značně zpustlá, ale podstatně klidnější cesta nás dovedla až k oné neznámé chatě. V potoku jsme se krásně osvěžili a po dlouhé době u stolu (před chatou) uvařili a snědli večeři. Náhoda tomu chtěla, že nám chybí jediná fotka nocležiště, a to právě od této neznámé chaty (nebylo o co stát, v okolí byla složena stará okna a další harampádí).
V sobotu jsme se rozhodli vyrazit po luxusní cestě na autobus a ignorovat plán na zdolání několika dalších tří-tisícovek, který měla v harmonogramu K. (pro můj výrazný odpor zdolávat ještě nějaké výškové metry). Poslední fotka už ukazuje útes nad potokem, kolem kterého naše cesta vedla. Celkem nám to zabralo asi pět hodin zpět do civilizace. V jediném obchodě jsme se odměnili nanukem a autobusem pokračovali do Kofu. Při výstupu nás doslova zarazil horký a vlký vzduch, na který jsme na horách téměř zapomněli. Po trase značené v úvodní mapce už jsme bez problémú dorazili domů a neděli strávili tolik potřebnou rekonvalescencí.
Ve čtvrtek nás čekala náročná etapa, která začala pozvolným výstupem k chatě Šiomi nacházející se pod stejnojmeným vrcholem Šiomi-dake (Slaná hora 塩見岳). Ten se tyčí do výše 3047 m a závěrečné stoupání od chaty je docela ostré a skalnaté. V těchto místech vznikla první fotka a připojil se k nám postarší Japonec hovořící anglicky, se kterým jsme se seznámili už předchozí večer v kempu. Doprovodil nás až na vrchol, kde jsme se navzájem pohostili ze skromných zásob a pořídili společné foto. Počasí v té době nestálo za moc a výhledy byly omezené na nejbližší okolí. Dále už jsme pokračovali zase sami, protože Japonec se vracel na chatu Sanpuku-mine, ze které chtěl v případě dostatku času dojít až na parkoviště, kde nechal auto (asi dvě hodiny chůze). Cesta dál po hřebeni byla téměř opuštěná v porovnání s cestou k vrcholu. Celkem nenáročný, ale dlouhý pochod nás docela unavil (i přes zajímavé výhledy zahrnující i Fuji), takže jsme nadšeně přivítali chatu Kuma-no-daira (Medvědí mýtina ovšem bez medvědů), která byla našim cílem. Po troše starostí s hledáním místa na stan (poslední foto) jsme se ubytovali, dali si večeři a pozorovali trápení lidí, kteří přišli po nás a neměli kde postavit stan. Došlo to dokonce tak daleko, že chatař obcházel stany a kontroloval, zde všechny stany mají zaplaceno. S tím jsme problém neměli, takže nás nechal v klidu a my šli brzo spát.
Ani páteční program nebyl z nejjednodušších. Po brzkém vstávání jsme za úsvitu a zajímavých povětrnostních podmínek (první foto) vyrazili od chaty ve výšce 2650 m na vrchol Mibu-dake (2999 m). Počasí se s časem umoudřovalo a zanedlouho se nám ukázala i Fuji (druhá fotka). Těsně před samotným vrcholem jsme narazili na chlupaté orosené květy a pak už jen zbývalo vyfotit K. sedící ve třech provinciích zároveň (Nagano, Šizuoka a Jamanaši). Z fotky je však patrná pouze ona zajímavá výška hory.
Hřeben nás dále zavedl na čtvrtou nejvyšší horu Japonska jménem Ai-no-dake (間ノ岳, 3189 m). Z jejího vrcholu byl krásný pohled na náš další cíl - druhou nejvyšší horu Japonska (první foto). Po zdlouhavém klesání jsme došli k chatě v sedle mezi těmito vrcholy, kde se nacházel zvon, zazvoněním na nějž si možná člověk mohl zajistit štěstí při výstupu (ale to jsou jen domněnky, s nikým jsme to nekonzultovali). Oba jsme to pochopitelně zkusili, přičemž K. na to nešla opatrně a následky se mi podařilo zcela náhodou zachytit v plné parádě (druhé foto). Po asi hodinovém výstupu jsme se stali součástí davu na vrcholu druhé nejvyšší hory Japonska Kita-dake (Severní hora, 北岳, 3193 m). Na třetí fotce je zdokumentována nadmořská výška spolu se zeměpisnou šířkou a délkou. Cedulí tam bylo docela dost (viz. další fotka) a údaje o nadmořské výšce se rozcházely, možná to bylo v závislosti na jejich přesném umístění, ale mohlo to být i nové a staré měření. Která hodnota je správná mi není známo. Na rozdíl od naprosté většiny výletníků jsme zvolili netradiční (a delší) sestupovou trasu směrem na západ na chatu XY. Její jméno jsme z mapy nevyluštili a v průvodci přes ni cesta nevede, takže o tuto podstatnou informaci budete bohužel ochuzeni. Ze začátku vedl sestup po vedlejším hřebeni a cesta příjemně (pozvolna) klesala. Problém nastal, když jsme museli ostrou strání sklesat asi 600 výškových metrů k potoku. Za chvilku jsme toho měli plné zuby, ale trpěli jsme na tomto úseku téměř dvě hodiny. Značně zpustlá, ale podstatně klidnější cesta nás dovedla až k oné neznámé chatě. V potoku jsme se krásně osvěžili a po dlouhé době u stolu (před chatou) uvařili a snědli večeři. Náhoda tomu chtěla, že nám chybí jediná fotka nocležiště, a to právě od této neznámé chaty (nebylo o co stát, v okolí byla složena stará okna a další harampádí).
V sobotu jsme se rozhodli vyrazit po luxusní cestě na autobus a ignorovat plán na zdolání několika dalších tří-tisícovek, který měla v harmonogramu K. (pro můj výrazný odpor zdolávat ještě nějaké výškové metry). Poslední fotka už ukazuje útes nad potokem, kolem kterého naše cesta vedla. Celkem nám to zabralo asi pět hodin zpět do civilizace. V jediném obchodě jsme se odměnili nanukem a autobusem pokračovali do Kofu. Při výstupu nás doslova zarazil horký a vlký vzduch, na který jsme na horách téměř zapomněli. Po trase značené v úvodní mapce už jsme bez problémú dorazili domů a neděli strávili tolik potřebnou rekonvalescencí.
ホンザ