Úvodní stránka
Archiv
Ale zpět k tématu. Sakamoto san mě obeznámil s tím, že v lednu je ve výše zmíněném muzeu vystaven zcela vyjímečně zcela vyjímečná malba. Sice už se na ni byl podívat, ale rád vyrazil ještě jednou se mnou. Moc detailů jsem se předem nedověděl, protože s angličtinou poměrně zápasí.
V sobotu ráno jsem byl vyzvednut na blízké železniční zastávce a s místním průvodcem cesta lehce utekla. Muzeum jsme také našli bez problému, takže můžeme rovnou přejít k fotkám. Na první je hlavní budova muzea a na dalších dvou pak hlavní cíl naší výpravy. Malba na zeď s názvem Borovicový lesík, jejímž autorem byl v 16 století Hosegawa Tohaku, jehož podpis je pak na následující fotce. Z těch fotek to možná není patrné, ale fakt to není špatné. A to nejsem žádný fanoušek umění.
Jako popis díla překládám doslova to co k tomu bylo (v angličtině) napsáno u exponátu samotného (omluvte proto troufalé a hrubé slovní novotvary): Hosegawa Tohakůw Borovicový lesík je troufalou a hrubou štětcomalbou, na níž použil několik druhů štětců zkombinovaných dohromady a bambusovou tyčku s rozštěpeným koncem. Pomocí různých odstínů inkoustu k vyjádření různých stupňů osvětlení vytvořil umělec klidný lesík borovicových stromů, kde se stíny objevují a mizí ve vířící mlze. Borovicové stromy jsou rozděleny do čtyř skupin, kompozice jenž naznačuje že mezi nimi fouká vítr (???). Hrubá vlákna ve struktuře papíru připomínají jehličí unášené větrem (nevšiml jsem si jich). Tohaku vyrobil tento obraz za použití nejkvalitnějších materiálů, vynikající dovednosti a přesné úvahy. Kvůli kvalitě (ve smyslu nekvalitě) papíru a nespojitostem v ohybech se nám někteří badatelé domnívají, že jde pouze o předběžný náčrt malby na posuvné dveře. Avšak luxusní inkoust nejvyšší kvality, jenž mohou získat pouze privilegovaní, naznačují, že nešlo pouze o předběžný náčrt. Spolu se svým rivalem Kano Eitokuem (1543-1590) je Hosegawa Tohaku znám jako jeden z nejlepších malířů éry Momoyama. Byl velkým obdivovatelem čínské inkokresby a studoval ji po dlouhou dobu. Díky posunutí čínského stylu inkokresby k maximu dosaženému v Japonsku může být Borovicový lesík nazván nejlepším dílem předmoderní inkokresby, který Tohaku vytvořil. (Mutsushima Masato, kurátor japonských kreseb) Konec překladu.
Podstatné je, že se pod dílko nestyděl podepsat, resp. nestyděl se ho orazítkovat. Všechny sbírky jsou věnovány uměleckým předmětům, ať už malbám či keramice a muzeum tak spíše připomíná galerii. Část sbírek se naštěstí týká zbraní, z čehož jsou další dvě fotečky, samurajská brnění a vybavení japonského lučištníka. Povšimněte si samostatného šípu, jehož speciální tvar hrotu má za následek hlasitý let. Na posledních dvou fotkách pak něco ve smyslu japonských historických anekdot. Podle čínského (a proto možná i japonského) kalendáře je každý rok zasvěcen nějakému zvířeti, která jsou zobrazena na tomto svitku v nějakých humorných souvislostech (přesného vysvětlení se mi nedostalo). Letos máme např. rok kance. Omlouvám se, ale jedna z fotek tohoto svitku byla rozostřena, takže proto vidíte pouze psí hlavu.
Po cestě z muzea mi ještě nabízel shlédnout pandu v nedaleké zoo, ale to si nechám na jindy. Proto jsme se pěšky přesunuli do Akihabary, což je tokijské centrum obchůdků s elektronikou. Je jich tam opravdu spousta, ale krom těch největších to není nic moc pro cizince. Jak už jsem zmínil, mluvená angličtina mého průvodce je opravdu špatná (i když třeba napsal svou doktorskou práci v tomto jazyce). Snažil se mi vysvětlit, že v této části města bydlí ti nejvýstřednější a nejúchylnější lidé a aby mi to dokázal, tak mě zavedl před nějakou hospodu, kam se stála ohromná fronta. Přesvědčoval mě, že stojí za to počkat. Nechápal jsem proč, protože slovo mejru (jeho výslovnost) mi nic neříkalo. Nakonec se ukázalo, že tam obsluhujou japonky převlečené do kostýmků služtiček (což by se podle mě vyslovovalo jako mejd). Ptal se mě jestli z toho nejsem excited (nadšený či vzrušený), ale musel jsem ho zklamat, protože to nic vzrušujícího nebylo. Prý je snem všech místních mužských obyvatel mít doma takovouto služku, japonci jsou divní...
Po návratu domů jsem se prospal, abych pak s novou energií mohl vyrazit do hospody s lidmi z kanclu. Nakonec jsme byli čtyři a navštívili jsme typickou japonskou hospodu s omezeným množstvím jídel (vyzkoušeli jsme vše a něco i dvakrát) a několika druhy pití. Pálenka z brambor fakt nebyla špatná a navíc ji překvapivě přinesli asi decák. No suma sumárum to nebylo špatné zakončení dne.