Nikko leží cca 130 km na sever od Tokia a je to jedna z nejnavštěvovanějších turistických lokalit v Japonsku. Hlavní sezónou je podzim, kdy miliony turistů příjždí obdivovat bohatě zdobené chrámy a nekonečné množství barev opadajícího listí. Proto jsme ani my nezaváhali a vyrazili. Z davů máme přece jenom trochu strach a tak jsme využili návštěvy jako omluvy v práci (musíme se přece o ně postarat, když už za námi přijeli takovou dálku) a vyrazili ve všední den.

Nikko bylo od osmého století významným budhistickým centrem, kde se trénovali mniši. Postupně však upadalo a k dnešní slávě ho přivedl Tokugawa Ieyasu, sjednotitel Japonska a zakladatel Edo šogunátu, který se tu v roce 1617 nechal pohřbít. Jeho vnuk Tokugawa Iemitsu nechal během dvou let za pomoci 15 tisíc umělců předělat celý chrámový komplex do podoby, kterou můžeme obdivovat dnes.

Naší návštěvu v Nikku jsme začali obědem v podniku, který doporučoval průvodce. Na cizince a vegetariány v něm byli dobře připraveni a ti jim na oplátku zařídili výzdobu - všude po stěnách byly přišpendlené vzkazy, fotky, navštívenky a různé zahraniční měny. Po dobrém obědě jsme i my na strop připíchli pozdrav a českou padesátikorunu, která zdála se být první českou bankovkou. Asi po 50 m jsme narazili na první pamětihodnost a to most Shin-kyó přes říčku Daiya.

Potom jsme se již zanořili do chrámového komplexu, kde jsme si prohlédli chrám Rinnó-ji, kde byli tři velcí zlatí Budhové, kteří se bohužel nesměli fotit. Dále následoval hlavní chrám Tóshó-gú s hrobem Tokugawi Ieyasu. Zde se nachází mnoho velmi zdobných budov, na fotkách jen několik vzorových ukázek, ale věřte, že je zde opravdu velmi mnoho jemných a pestře barevně vyvedených řezeb. Na čtvrté fotce je "svatá stáj" s vyřezanými opičkami. Nejslavnější výjev je na fotce druhý zleva a má představovat "Neslyším zlo, nevidím zlo, nemluvím zlo". Japonští školáci se opičili po opičkách a my jsme neodolali a museli se přidat.



Dále se procházelo několika velice zdobnými bránami, podle průvodce víc v čínském než v japonském stylu. Další slavnou řezbou je spící kočka, velice populární po celém Japonsku díky velice 'přesvědčivému' výrazu. Nás docela zklamala - je to prostě spící kočka v životní velikosti, ale nic speciálního na ní není. Posledním stupněm chrámu je samotný hrob, relativně jednoduchý, na vrcholu dlouhého schodiště a uprostřed pralesa z cedrů a borovic. Cestou zpět jsme se ještě zastavili u pětipatrové pagody, která nemá základy, ale urnitř prý ukrývá zavěšený velký kmen, který při zemětřesení funguje jako kyvadlo a tím zvyšuje stabilitu budovy.



Pak jsme se přesunuli do svatyně Futara-san, přesněji do její první části. Tato svatyně je totiž zasvěcená bohům hor Nantai-san (on), Nyotai (ona) a Taro (ono, asi jejich dítě). Druhá část je v půlce cesty na vrchol a třetí na samém vrcholu hory Nantai-san (nebojte se, všude jsme byli, ukážeme později). Posledním chrámem, který jsme navštivili, byl chrám u hrobu Tokugawa Iemitsu (snaživý vnuk), fotky jsou už jenom dvě jelikož začalo lehce pršet a světelné podmínky focení nepřály. Na první je H. ve snaze napodobit ochránce vstupu, ale myslím, že se na tuto funkci vyloženě nehodí. Na druhé je pohled na jeden z vedlejších pavilónů a les kamenných luceren.

Vzhledem k pokročilé hodině a začínajícímu dešti jsme rychle pospíšili do cca kilometr vzdálené bývalé císařské rezidence. Zde měla venkovské sídlo japonská císařská rodina v první polovině 20. století. Císař Hirohito tam strávil celou druhou světovou válku a možná právě proto na toto místo další japonský císař zanevřel a daroval to městu. To vilu nákladně a v duchu původních řemesel opravilo a asi před 5 lety zpřístupnilo veřejnosti. Vila je opravdu rozlehlá, velice elegantně zařízená a má krásnou zahradu. Myslím, že k fotkám není třeba podrobnější komentář.