Úvodní stránka
Archiv
Předpověď počasí na neděli také nepatřila k nejpříznivějším, ale K. neustále hýřila aktivitou a plánovala program. Já jsem to chtěl rozumně rozhodnout až ráno podle počasí, což jistě vedlo K. k myšlenkám, že to ráno svedu na špatné počasí a zůstaneme doma. Proto ji asi překvapilo, že v 6:30 dostala do postele snídani a téměř vše bylo připraveno k odchodu. Na doporučení T, jsme vyrazili do oblasti Okutama k vodopádům na jednom z mnoha tamních potůčků. Světlým bodem tohoto výletu je výstupní stanice Širomaru, kde jaksi pozapomněli umístit brány na lístky, resp. odpovědného pracovníka železnic, který by je kontroloval, takže si stačí na nástupní stanici zakoupit levný lístek a v cílové stanici se nenápadně vytratit.
Od stanice jsme chvilku sledovali tok Tamagawy, což je i řeka poblíž které bydlíme, ale v těchto oblastech (o cca. 60 km proti proudu) podstatně menší. Tento tok je také zachycen na první z fotografií. Brzy jsme se však vydali proti proudu jednoho z přítoku, na němž měly být o 300 výškových metrů výše námi hledané vodopády. Naprostá většina této cesty vedla po asfaltce, kde jsme obětavě zachránili ztracenou housenku (zdokumentováno na druhé fotce). V jedné ostré zatáčce se pak potok od této cesty oddělil a ve zdánlivě opuštěné oblasti jsme objevili celkem obsáhlý vozový park. Ten patřil výpravám japonců, kteří na nedalekých vodopádech praktikovali něco, co by se pro nedostatek lepších výrazů dalo označit jako "canyoning". Prakticky však nechodili přímo vodou, protože skály byly porostlé mechem a velice kluzké, ale po opačném břehu než vedla cestička, takže šlo vlastně o prodírání křovisky avšak s náležitým horolezeckým vybavením. Vodopády a potok s lezcem je zobrazen na dalších dvou fotkách.
Tyto skupiny "dobrodruhů" pak byly nadlouho tím posledním, co jsme viděli. Rozhodli jsme se totiž vystoupat na vrchol Odake podél zmiňovaného potoka, což je v mapě značeno jako čárkovaná a tedy náročná (či málo používaná) cesta. Není se ostatně čemu divit, protože potřebných 600 výškových metrů jsme nastoupali asi za 3 km. Zde je třeba zmínit, že K. nevydržela a vynutila si zastávku k napití asi 50 výškových a 800 vzdálenostních metrů od vrcholu. Na vrcholu (1266 m.n.m.), který je i s kótou zachycen na fotce, už bylo mlhavo a po dlouhé době nám i byla zima. K. jsem donutil k rychlé konzumaci zásob (sám jsem šel hlady, protože jsem se předchozího dne přejedl všemožných pochutin při sledování filmů) a mazali jsme dolů. Tentokráte po mnohem více používané cestě, kde nás minulo i několik běžců, kteří se i po těchto náročných cestách prohánějí úctyhodnou rychlostí. Ještě poblíž vrcholu jsme narazili na šintoistickou svatyni, působící v mlze mystickým dojmem (druhé foto). Cesta klesala celkem příjemným tempem a my jsme se kolem orosených pavučin blížili k hoře Mitake a tamnějšímu šintoistickému chrámu. Legenda praví, že tam byla svatyně již od roku 90 našeho letoočtu. V současnosti je to celkem rozsáhlý komplex, který dominuje vesnici Mitake se 150 stálými obyvateli.
Až v tomto bodě měl začít ostrý šestisetmetrový sestup k vlakové zastávce Kori. Z obav o koleno jsem si pohrával s myšlenkou použít lanovku, ale nakonec z toho sešlo a scházeli jsme po vlastních. Ani při tomto sestupu jsme neuklouzli, takže jsme se do cílové stanice dostali překvapivě čistí. Dokonce jsme i zvládli doběhnout vlak, takže jsme se nečekaně rychle dostali domů. Rozhodně to nebyl špatný výlet, takže K. už intenzivně plánuje další víkend. Mohu jen doufat, že tentokrát mě deštná sezóna nezklame...
ホンザ