Úvodní stránka
Archiv
Tak včera jsem se
k sepisování tohoto elaborátu, později
bude vysvětleno že naštěstí, nedostal. Přednost
dostalo plavání, které jsme pod
neustálým dohledem cca. 10 plavčíků
zvládli bez újmy na zdraví. Ale zpět k
víkendu. Jak K. neustále tvrdí, je
současným měřením velice zaneprázdněna
a má volné pouze neděle. Na toto
pondělí však připadl státní
svátek (den sportu), který sice měl
být rovněž věnován práci, ale K. se z
toho umě vykecala, takže mě mohla vytáhnout na
dvoudenní výlet. Sice mě trápil
kašlíček, terminus technicus od K. (podle mě
přinejmenším oboustranný
zápal plic, možná i trojstranný), ale
nebylo to shledáno jako plnohodnotná omluvenka,
takže mě nezbylo než sbalit velký batoh a dělat soumara.
Cílem výletu byla Okutama, oblast nacházející se z části v Tokiu, zejména ale v prefektuře Jamanaši. Dík dostatku chat nebylo nutné brát stan a výbava se tedy téměř vešla do jednoho velkého batohu, na K. překvapivě připadl ten menší (a ještě poloprázdný). Nutno přiznat, že jsem nebyl vyhnán z pelechu ještě za tmy, ale mohlo by to být způsobeno tím, že tu slunce vycházi kolem čtvrté ráno a vstávali jsme až kolem půl sedmé. Vlak jsme stihli bez problémů a po známé trase dorazili až do městečka Okutama. Tam nás čekal přestup na autobus do Tabajamy, který byl již zaplněn dalšími turisty mířícími do této části hor. Naštěstí se autobus vyprázdnil celkem brzy a na závěr jsme si dokonce i sedli. V Tabajamě jsme už asi padesát metrů od zastávky měli krátkou pauzu, protože si K. na nevině vyhlížející panelové cestě podvrtla kotník. Byla to pochopitelně moje chyba, protože jsem odmítal studovat trasu v mapě (s rozumným zdůvodněním, že to byl K. nápad, tak ať určuje trasu ona) a K. se tím pádem věnovala mapě a ne cestě. Chvilku to vypadalo celkem vážně, ale K. bolest překonala a k mé (ne)radosti jsme vyrazili dále. To už jsem tu mapu dostal na starost chca nechca a s údivem zjistil, že musíme nastoupat asi 1400 výškových metrů.
Naštěstí to celou cestu bylo krásné a mírné stoupaní v celkem příkrém svahu, místy po úzkém hřebenu, takže cesta rychle ubíhala. Na první fotce jsem zachycen na samém počátku cesty při překonávání luxusního mostu přes drobný potůček. Třetí fotka už byla pořízena v nadmořské výšce kolem 1700 m.n.m. a stromy se už začínaly v těchto partiích barvit s nastupujícím podzimem. Následoval 40 minutový výstup na hlavní hřeben, do sedla ve výšce 1900 m.n.m. (čtvrté foto), kde se nacházela velká a placená chata, jež je zachycena na pátém fotu z kopce nad ní. V dalším sedle měla být volná chata, ve které jsme zamýšleli přespat. Na první pohled se jevila zavřaná a dveře nešli otevřít. Naštěstí se ukázalo, že K. už trpí výškovou nemocí a nepoznala, že se jedná o šoupačky. Chata byla zcela prázdná, takže jsme si tam uzurpovali místo na spaní a jen s malým batohem jsme se vydali na nejvyšší vrchol v okolí, Daibozatsu-san. Na něm byla pořízena fotka K. a pokud umíte číst japonské číslovky tak již víte, že měří 2057 m. V té době jsme se již ocitli v mraku, který obklopoval nejen samotný vrchol, ale rovněž náš dočasný příbytek na následující fotce. Krom jídla jsme žádný večerní program připravený neměli, takže jsme šli už před sedmou večer spát. Důvodem pro tak brzké zalehnutí byla i předpoěď počasí na další den, kdy mělo už po ránu začít přšet, čemuž jsme se chtěli vyhnout. Poprvé jsme kontrolovali čas už ve 22:30, ale nakonec jsme vstávali až po páté hodině ranní. V šest už jsme byli na cestě a naštěstí pořád nepršelo. S troškou bloudění (nedopočítali jsme se správně chat kolem kterých jsme prošli) a s pomocí anglicky mluvícího japonského turisty jsme nalezli správnou cestu dolů.
Do dědiny zanedbatelné velikosti a zanedbaného vzhledu (viz. foto aut) odkud nám měl jet autobus do devět kilometrů vzdáleného Enzanu (odkud nám jel vlak zpět do Tokia) jsme dorazili asi v devět. Autobus však měl jet až před jedenáctou, takže jsme se v začínajícím dešti rozhodli zkusit stopovat. To se nám brzo povedlo zásluhou mé vrozené lenosti,. Na kraji vesnice se totiž nad cestou nacházel chrám, který K. toužila navštívit. Mě bylo líno ty schody šlapat, takže jsem si sedl dole u cesty a čekal. Shodou okolností to bylo u studánky s dobrou vodou, kterou přijel do barelu nabrat jakýsi postarší chlapík. Právě toho jsme stopli, to už však byla v autě i jeho žena. Anglicky neuměli ani slovo, ale K. už je natolik zdatná japonštinářka, že hovor neustává po pár minutách. Když zjistili, že míříme do Tokia a ne jen do Ezanu, tak nám nabídli cestu až tam, ale oklikou přes Gotenbu, kde chtěli navštívit svoje známé. Nerozuměli jsme do detailu, jak ta návštěva bude probíhat, ale rozhodli jsme se nechat překvapit a nabídku přijali.
Cesta vedla přímo okolo úpatí Fuji, která však byla zahalena mraky, takže jsme ji neviděli. Po cestě však vzniklo aspoň poslední foto s paní Masako Shimizu (jak se jmenuje jsme zjistili až dodatečně, viz. dále). V Gotembě se ukázala krása celého plánu, protože jejich známí vlastní kavárnu, ve které jsme dostali nejen dobré kakao, ale i něco na zub. Pak už následovala přímá cesta po dálnici do Tokia, kde jsme byli dovezeni až téměř před dveře. Kdybych tuto aktualitku psal včera, tak by někde v těchto místech končila. Sice už jsme včera od našich dobrodinců dostali dopis s fotkama z výletu, které pořídili oni a doprovodný text i s mapkou, ale jak je vidno z odkazů, netušili jsme co nám píšou. Naštěstí mi to kolegové dneska v práci přeložili, takže ta nejpodstatnější část zní, že naši dopravci mají apartmán v horách a pokud bychom měli v zimě zájem, tak tam můžeme jet lyžovat, mapka pak určuje přesnou polohu tohoto místa. Takže v následujícím týdnu nás čeká obtížný úkol zformulovat maximálně zdvořilou odpověď, aby nám tato příležitost neunikla.
Cílem výletu byla Okutama, oblast nacházející se z části v Tokiu, zejména ale v prefektuře Jamanaši. Dík dostatku chat nebylo nutné brát stan a výbava se tedy téměř vešla do jednoho velkého batohu, na K. překvapivě připadl ten menší (a ještě poloprázdný). Nutno přiznat, že jsem nebyl vyhnán z pelechu ještě za tmy, ale mohlo by to být způsobeno tím, že tu slunce vycházi kolem čtvrté ráno a vstávali jsme až kolem půl sedmé. Vlak jsme stihli bez problémů a po známé trase dorazili až do městečka Okutama. Tam nás čekal přestup na autobus do Tabajamy, který byl již zaplněn dalšími turisty mířícími do této části hor. Naštěstí se autobus vyprázdnil celkem brzy a na závěr jsme si dokonce i sedli. V Tabajamě jsme už asi padesát metrů od zastávky měli krátkou pauzu, protože si K. na nevině vyhlížející panelové cestě podvrtla kotník. Byla to pochopitelně moje chyba, protože jsem odmítal studovat trasu v mapě (s rozumným zdůvodněním, že to byl K. nápad, tak ať určuje trasu ona) a K. se tím pádem věnovala mapě a ne cestě. Chvilku to vypadalo celkem vážně, ale K. bolest překonala a k mé (ne)radosti jsme vyrazili dále. To už jsem tu mapu dostal na starost chca nechca a s údivem zjistil, že musíme nastoupat asi 1400 výškových metrů.
Naštěstí to celou cestu bylo krásné a mírné stoupaní v celkem příkrém svahu, místy po úzkém hřebenu, takže cesta rychle ubíhala. Na první fotce jsem zachycen na samém počátku cesty při překonávání luxusního mostu přes drobný potůček. Třetí fotka už byla pořízena v nadmořské výšce kolem 1700 m.n.m. a stromy se už začínaly v těchto partiích barvit s nastupujícím podzimem. Následoval 40 minutový výstup na hlavní hřeben, do sedla ve výšce 1900 m.n.m. (čtvrté foto), kde se nacházela velká a placená chata, jež je zachycena na pátém fotu z kopce nad ní. V dalším sedle měla být volná chata, ve které jsme zamýšleli přespat. Na první pohled se jevila zavřaná a dveře nešli otevřít. Naštěstí se ukázalo, že K. už trpí výškovou nemocí a nepoznala, že se jedná o šoupačky. Chata byla zcela prázdná, takže jsme si tam uzurpovali místo na spaní a jen s malým batohem jsme se vydali na nejvyšší vrchol v okolí, Daibozatsu-san. Na něm byla pořízena fotka K. a pokud umíte číst japonské číslovky tak již víte, že měří 2057 m. V té době jsme se již ocitli v mraku, který obklopoval nejen samotný vrchol, ale rovněž náš dočasný příbytek na následující fotce. Krom jídla jsme žádný večerní program připravený neměli, takže jsme šli už před sedmou večer spát. Důvodem pro tak brzké zalehnutí byla i předpoěď počasí na další den, kdy mělo už po ránu začít přšet, čemuž jsme se chtěli vyhnout. Poprvé jsme kontrolovali čas už ve 22:30, ale nakonec jsme vstávali až po páté hodině ranní. V šest už jsme byli na cestě a naštěstí pořád nepršelo. S troškou bloudění (nedopočítali jsme se správně chat kolem kterých jsme prošli) a s pomocí anglicky mluvícího japonského turisty jsme nalezli správnou cestu dolů.
Do dědiny zanedbatelné velikosti a zanedbaného vzhledu (viz. foto aut) odkud nám měl jet autobus do devět kilometrů vzdáleného Enzanu (odkud nám jel vlak zpět do Tokia) jsme dorazili asi v devět. Autobus však měl jet až před jedenáctou, takže jsme se v začínajícím dešti rozhodli zkusit stopovat. To se nám brzo povedlo zásluhou mé vrozené lenosti,. Na kraji vesnice se totiž nad cestou nacházel chrám, který K. toužila navštívit. Mě bylo líno ty schody šlapat, takže jsem si sedl dole u cesty a čekal. Shodou okolností to bylo u studánky s dobrou vodou, kterou přijel do barelu nabrat jakýsi postarší chlapík. Právě toho jsme stopli, to už však byla v autě i jeho žena. Anglicky neuměli ani slovo, ale K. už je natolik zdatná japonštinářka, že hovor neustává po pár minutách. Když zjistili, že míříme do Tokia a ne jen do Ezanu, tak nám nabídli cestu až tam, ale oklikou přes Gotenbu, kde chtěli navštívit svoje známé. Nerozuměli jsme do detailu, jak ta návštěva bude probíhat, ale rozhodli jsme se nechat překvapit a nabídku přijali.
Cesta vedla přímo okolo úpatí Fuji, která však byla zahalena mraky, takže jsme ji neviděli. Po cestě však vzniklo aspoň poslední foto s paní Masako Shimizu (jak se jmenuje jsme zjistili až dodatečně, viz. dále). V Gotembě se ukázala krása celého plánu, protože jejich známí vlastní kavárnu, ve které jsme dostali nejen dobré kakao, ale i něco na zub. Pak už následovala přímá cesta po dálnici do Tokia, kde jsme byli dovezeni až téměř před dveře. Kdybych tuto aktualitku psal včera, tak by někde v těchto místech končila. Sice už jsme včera od našich dobrodinců dostali dopis s fotkama z výletu, které pořídili oni a doprovodný text i s mapkou, ale jak je vidno z odkazů, netušili jsme co nám píšou. Naštěstí mi to kolegové dneska v práci přeložili, takže ta nejpodstatnější část zní, že naši dopravci mají apartmán v horách a pokud bychom měli v zimě zájem, tak tam můžeme jet lyžovat, mapka pak určuje přesnou polohu tohoto místa. Takže v následujícím týdnu nás čeká obtížný úkol zformulovat maximálně zdvořilou odpověď, aby nám tato příležitost neunikla.
ホンザ