Úvodní stránka
Archiv
Výlet byl plánován na poslední chvíli, ale protože turistická sezóna je až v létě, nebyl problém sehnat lístky na loď ani ubytování pro dvě osoby. Odjížděli jsme v pátek večer, abychom přijeli do severního přístavu (Okata) na ostrově v sobotu v 6 ráno. Jeli jsme v nejlevnější třídě, ale přesto bylo sedadlo celkem příjemně polohovatelné. Navíc loď nebyla zdaleka plná, takže K. si ustlala na našich sedadlech a já na dekách na zemi. Společnost nám po cestě dělali především rybáři, mezi kterými jsou Izu ostrovy velice populární.
Vzhledem k tomu, že toto bude poměrně dlouhá aktualitka, popíšu rovnou i cestu zpět. Na lístcích nebylo uvedeno, ze kterého přístavu odjíždí ona zpáteční loď (neděle, 14:50), takže jsme se shodli na tom, že to bude z toho stejného místa kam jsme přijeli. Dorazili jsme tam s celkem velkým předstihem, takže všechny pokladny byly zavřené a obecně tam bylo velice mrtvo. Našli jsme nějaký otevřený obchod, kde jsme zjistili, že loď jede z druhého přístavu (Motomachi). Naštěstí tam byli i nějací japonci toužící zakoupit lístek na loď, takže nás autem dovezli na místo odjezdu a vše jsme krásně s přehledem a bez nervů stihli. Jak si můžete všimnout níže na 5 fotce, při odjezdu se studenti nějaké školy loučili se svými spolužáky. Podle počtu plačících to vypadalo že navždy.
Na fotkách je pak ukázáno popořadě Tokio v pátek při odjezdu, Jokohama v neděli po cestě, most v Jokohamě s měsícem v pozadí, západ slunce v neděli po cestě zpět, už zmiňované loučení při odjezdu z ostrova a na závěr ne úplně standartní (rybář) japonec.
Jak už jsem zmínil v sobotu v 6 ráno jsme se vylodili na severním cípu ostrova. Předem jsme nesehnali žádné detailní informace co je zde zajímavého k vidění, krom výstupu na sopku samotnou a onsenů v místě, kde jsme měli zajištěno ubytování. Při hledání nějakých map či průvodců nám odjeli všechny autobusy do vzdálenějších částí ostrova, ale naštěstí se ukázalo, že nedaleko začíná stezka kolem SV pobřeží, ze které se můžeme dostat až k cestě vedoucí na sopku. Počasí sice nebylo tak dobré jak podle předpovědi, ale drobné mrholení kazilo jen focení a ne samotný výlet.
Velkým pozitivem se rovněž ukázala liduprázdnost ostrova v této době. Podle průvodců je Ó-shima mezi mladými velice populární a o víkendech zavalena turisty. Když jsem po spolupracovnících v práci pochtíval nějaké informace o ostrově, tak o něm povětšinou ani nevěděli. My jsme potkali pouze pár aut a na stezce jsme pak byli úplně sami krom občasného zahlédnutí rybáře na pobřeží. Byla to velice sympatická procházka, která nás dovedla až k poměrně dlouhému tunelu proraženému primárně pouze pro pěší, za nímž se nacházel v té době opuštěný, ale luxusní, kemp se spoustou sportovišť.
Na fotkách je pak popořadě ukázka vlny rozbíjející se o pobřeží, kamenná pláž, borovice na pobřeží, tunel u pobřeží a rybář na pobřeží (kde si za pobřeží pokaždé dosaďte pobřeží Pacifiku).
Hned od kempu začal zdlouhavý 5 km výstup po silnici na hlavní okružní tah kolem ostrova. Jedinou zábavou bylo odpočítávání serpentin, a také občasné zahlédnutí zvířátka jehož české ani japonské jméno neznám a v angličtině se nazývá serow. Jde o malého kopytníka příbuzného ovcím a kozám jež žije pouze v japonsku. V jednu chvíli jsme nezřetelně zachytili nějaký obrys a rychlý pohyb ve větvích, shodli jsme se na opici.
Na hlavní cestě jsme potom zastavili na zastávce autobusu odkud vedla stezka na sopku, kde jsme se krátce občerstvili. Dali se s námi do řeči dva japonci, kteří mířili tam kam my, ale hodlali tam vyjet na mopedech. Pravdou je, že jsme viděli pouze stopy po motorkách a autech, ale žádné stopy chodců. Jak je vidět na fotkách, cesta vedla zpočátku pouze mírně do kopce a vyšší části sopky byly zakryty mraky. Planina byla tvořena místy zarostlým černým pískem, který byl většinou dobře udusán a šlo se po něm příjemně. Pak už jsme začali ostře stoupat a vešli do mlhy. Tam jsme nejprve zahlédli konečnou japonců na mopedu a posléze i příliš mnoho vyježděných cest, které naše hrubá mapka rozhodně nepokrývala. S dohledností na pár metrů pak začalo krásné bloudění po dormantu (výraz pro dřímající vulkán), jehož poslední erupce byla před 20 lety.
Jsem celkem hrdý na svůj orientační smysl, ale černý svah bez jakéhokoliv orientačního bodu mě mátl. Podle tvaru terénu jsme se pak shodli na tom, že už jsme přešli do vnitřní části kráteru, kde se však cesta nedržela okraje kráteru ale vedla zdánlivě doprostřed. Po čase se nám po levé ruce vynořil jakýsi svah, který už nás zmátl úplně, protože tam podle nás nemělo nic takového být. Sranda nicméně brzo skončila, protože s časem začala mlha řídnout a podle slunce jsme zjistili že nejdeme ani na sever jak jsme původně chtěli, ani na západ jak jsme si mysleli, ale na jih. Nicméně jsme aspoň podle mapy zjistili, kde jsme a rozhodli se, že nám to vlastně nevadí a taky dojdeme tam kam chcem. Situace se ještě jednou drobátko změnila, když mlha téměř zmizela a my zjistili, že sice jsme uvnitř kráteru, ale pouze toho vnějšího (staršího) a ten novější je daleko menší a vyšší, jinak řečeno ještě úplně jinde než jsme mysleli.
V takovém počasí stejně nemělo cenu se nahoru drát, takže jsme obešli vnější kráter až k turistickému centru, kde jsme se občerstvili a začli shánět autobus směrem k zamluvenému ubytování. Žádný takový už nejel, i když inormace byly rozporuplné. Někteří nám tvrdili, že tam žádný autobus nejezdí, jiní, že poslední už odjel. Další autobusy jedou už jen do severního přístavu, kam jsme chtěli jet v neděli, takže ani tato informace nebyla k zahození. Za taxík jsme platit nechtěli, takže ač značně uchození, pustili jsme se po cestě směrem k Motomachi, kde jsme měli zamluven hotel. Hned první auto které nás míjelo a které jsme zkusili stopnout nám zastavilo. Uvnitř byla japonka s angličankou, se kterou už jsme prohodili pár slov v turistickém centru. Ti nás vzali až přímo k hotelu, který bychom jinak asi dost dlouho hledali.
Před večeří jsme ještě měli spoustu času, takže jsme se vypravili do nedalekého onsenu. To jsou horké prameny, tento konkrétní se nacházel blízko mořského pobřeží a byl společný (i když s povinnýma plavkama). Ze začátku jsme měli to štěstí, že jsme tam byli sami, ale postupně se tam nashromáždilo dost, povětšinou postarších, japonců. Dalo by se říct že naštěstí, protože na nás ta voda byla strašně horká (kolem 40-41 stupňů) a nevěděli jsme, že je možné tam pustit studenou. Blízko zdroje studené vody se pak dalo ve vodě i jakžtakž vydržet. Onsen nás krásně osvěžil, takže jsme vydrželi vzhůru nejen až do večeře. Ta se skládala z mnoha chodů a byla moc dobrá. Hoteliér nás pak informoval o lokálním festivalu, který je spjat s vrcholící sezónou květu kamélií.
Takže jsme se vypravili ještě za tímto zážitkem. Stálo to za to. Cizinců tam nebylo mnoho, takže hned ze začátku nás odchytili u nějakého stánku a nabízeli nám žraločí olej. Nejevili jsme příliš zájem, ale vychvalovali jeho účinky (pochopili jsme, že slouží i jako afrodisiakum) a přesvědčili K., aby se namazala. Nevím, jestli správného japonce vzrušuje zápach rybiny, ale mě v tu chvíli K. příliš nelákala. I přes naše zděšené výrazy nám nakonec věnovali jednu lahvičku toho zázraku zdarma. Pak už začal poměrně krátký program, který zahájili dva taneční soubory malých děvčat. Nic moc zajímavého. Mnohem lepší pak bylo představení bubnů taiko, což je tradiční a působivé japonské umění. Program byl zakončen pravděpodobně tradičním oslavným tancem se stuhami a později i umělými květy kamélií.
Ráno jsme dostali dobrou snídani, protože se skládala se zjednodušené verze toho, co jsme dostali na večeři. No asi prvně jsme měli rýži s rybou na snídani. Pak jsme se vypravili na autobus, který nás měl dovézt k sopce, abychom dokončili to, kam jsme v sobotu nedobloudili. Dole na zastávce nás odchytl taxikář, který nám vysvětlil, že nás odveze hned a bude to jen o 200 jenů dražší než autobus, takže jsme se nahoru dostali velice brzo. Ještě jsme se zajímali, kdy nám případně jedou ty autobusy do přístavu. Oproti sobotě, kdy tam jeli téměř všechny, tam podle taxikáře nejel žádný a bude lepší jet znova taxíkem. Tak jsme slušně poděkovali a vyrazili tentokrát už opravdu ke kráteru. I když výhledy stále nebyly ideální, byla lepší viditelnost než v sobotu. Oproti Pico del Teide na Tenerife, jediná zkušenost, kterou se sopkou mám, vypadá ta na Ó-shime daleko aktivněji. Na mnoha místech jsme vyděli stoupat dým, který se při bližším ohledání ukázal být pouze vodní parou, protože to nijak nesmrdělo. Jeden z příkladů unikající páry je na první fotce, následuje foto oblasti zachycené i v sobotu, pohled dovnitř kráteru s průměrem okolo 100 metrů a o něco menší hloubkou, nový lávový splaz, pohled na kráter z větší vzdálenosti, ještě novější splaz lávy a na posledních dvou fotkách pak cesta kterou jsme chtěli projít už v sobotu. Výhledy do dálky za moc nestály, takže si aspoň můžete prohlédnout panorama kráteru, opět lépe stahovat než prohlížet online.
Vzhledem k dostatku času jsme se rozhodli že do přístavu dojdeme pěšky. Při tom jsme vlastně náhodou narazili na oblast, kterou je ostrov proslaven. To je právě pěstování kamélií pro olej. V době našeho výletu bylo to správné období, takže jsme viděli mnoho různých druhů květů. Krom první (kaméliový les) a poslední fotky (kamélie zdobí K., nebo naopak?) jsou to jen různé druhy květů kamélií focené K., já někde netrpělivě přešlapoval ať už jde. I tak jsme nakonec měli dostatek času dojet do správného přístavu, jak už je popsáno v začátku aktualitky.
