oslavy

Oslavy

Začnu představením aktérů, kteří se zúčastnili popisovaných oslav a většina z nich se mnou sdílí kancelář. Při psaní jmen se snažím používat český přepis, i když ho jen odhaduju. Zleva doprava to jsou Šudži Morinaga, Ičikawa san, Jukio Katsukawa, Šimodo san a holka se kterou sice sedím v kanclu, ale jejíž jméno mi neutkvělo. Na vysvětlenou musím uvést, že jsem od ní ještě neslyšel anglického slova, tzn. ještě jsme se nebavili a hned tak asi nepobavíme. Taky jsem se nezeptal, proč na fotkách pořád ukazujou že zvítězíme (nebo chcou druhé dítě?).

San za jménem může být použito jak pro ženskou tak pro chlapa a používám ho v případě kdy neznám křestní jméno (i když tu asi křtěný není nikdo). Jejich jména povětšinou neznám, protože se všichni, byť i kamarádi, oslovují příjmením a je velká vyjímka pokud tomu tak není. Vzhledem k tomu, že moje příjmení je na ně poněkud složité, tak jsem pro ně většinou Jan san.

Abyste měli nějakou představu o jménech, tak následuje krátký slovníček, kde jsou uvedeny překlady částí jmen u kterých jsem si jistý že v tom jméně opravdu znamenají to co samostatně: mori - les iči - kámen kawa - řeka
Ičikawa ale prý neznamená kamenná řeka, to by se podle mých skromných znalostí řeklo spíš: 石の川 (iči no kawa, pro ty kteří snad nemají nainstalovanou podporu japonštiny).

První oslava se konala v místní jídelně, která se nachází v budově kde dočasně přebývám. Abych se nemusel vracet do kanclu,

odnesl jsem si vše na pokoj a na oslavu se vydal jen s foťákem, aby mě u vchodu Morinaga san informoval, že za občerstvení se vybírá paušál 3000 jenů. Tak jsem pelášil zpět na pokoj abych se posléze dozvěděl, že jsem jedna z příčin oslavy a tudíž neplatícím hostem. Oslava se tedy konala u příležitosti mého příjezdu, odchodu jednoho z místních do důchodu a především na zapití úspěšného startu družice Hinode (Východ slunce), kvůli které tu jsem.

Sice se mi nepovedlo za celý večer zjistit, kdo měl na svědomí zajištění Spišské Borovičky, ale dá se v jistém smyslu říct že slavila ohromný úspěch. Například Morinaga san přišel následující den do práce kolem 12:00, což je celkem normální, ale odmítl jít s náma na oběd a celé odpoledne prospal na pohovce, kterou máme v kanclu. Především v začátcích oslav platí striktní pravidlo, že si člověk nesmí dolívat sám. V průběhu večera se to pochopitelně mění. Má to nepatrnou nevýhodu, protože se na začátku pilo převážně pivo a to z malých skleniček. Myslím, že mě všichni dostatečně znáte a víte že si na pivo až tak nepotrpím, ale přesto jsem musel celkem korzovat aby mi nedolívali stále ti samí lidé a aby mě tím pádem neměli za notorika. Nevšiml jsem si nějaké extrémní přecitlivělosti na alkohol, i když individuální rozdíly mezi nimi určitě jsou, protože Ičikawa san pila víc a rychleji než Morinaga san a rozhodně byla daleko stabilnější.

Občerstvení bylo skutečně důstojné, přičemž nejzajímavěji se jevil výřad různých druhů suši. Nebylo to jen, pro nás známější, suši se syrovou rybou, ale také různá další mořská havěť a především suši s několika druhy jiker. Ty oranžové uprostřed jsou v podstatě kuličky plné slané vody a byl velký problém je uchopit hůlkama tak, aby se nerozkutálely všude okolo, případně uchopit zatoulanou kuličku tak, aby nepraskla. Na pohled méně výrazné jikry jsou v pravé části fotky (pod krevetíma ocáskama), jejich chuť byla výraznější než u dříve popisovaných, ale nezařadil bych je mezi své oblíbené pochoutky, možná kvůli konzistenci jenž připomínala dobře slepenou gumovou drť.

Pro zajímavost je třeba uvést, že jejich jídelníček se neliší pouze množstvím syrových mořských potvor. Tradiční japonská snídaně se sestává z misky rýže zalité syrovým vajíčkem. Na druhou stranu jsem si jednoho dne odpoledne v kanclu chroupal mrkvičku a pořád jsem nechápal proč se na mě tak divně koukají. Vypadalo to, že kdyby měl někdo z nich foťák, tak už jsem asi zvěčněn na místní nástěnce kuriozit. Pak jsem se dozvěděl, že syrová zelenina se tady v podstatě nejí, jediný Morinaga san sebral odvahu a ve svých 23 letech poprvé ochutnal kus syrové mrkve.

Další oslava se už konala v restauraci, která se specializuje na jídlo z Okinavy. Nerozuměl jsem přesně u jaké přiležitosti se celá akce koná, ale bylo to v podstatě shromáždění studentů Saku Tsunety, což je profesor který tu nade mnou drží ochrannou ruku a jehož přiměřenější označení by bylo Tsuneta sensei.

Celá tato akce byla velice umírněná, takže jedinou zmínku zasluhuje jídlo. Bylo to celé menu, jehož přesné složení si bohužel nepamatuju a nedokážu ani odlišit čím se, prý výrazně, odlišovalo od japonské kuchyně. Sašimi (syrová ryba), syrová chobotnice a další syrové potvory, jež jsem neznal a anglické jméno se nedověděl, byly skutečně výborné. Každý z nás měl před sebou malá kamínka na pevný líh (nebo něco takového) a některé chody byly dokončovány přímo před námi. Zajímavá byla zejména polívka, která se ohřívala v papírovém obalu, který z mě neznámých důvodů neprohořel. Zásoba pevného paliva stačila přesně na přivedení polívky do varu, asi to nedělali prvně.

Po odchodu z této restaurace napadla některé účastníky báječná myšlenka navštívit karaoke bar. Tyto jsou v Japonsku velice populární i u lidí kteří (jako já) neumí vůbec zpívat. Nejednalo se v tomto případě o velkou místnost, kde by se zpívalo pro všechny přítomné, ale každá parta lidí je usazena do své separátní místnosti. Nestihl jsem se dostatečně opít, takže jsem v podstatě jen vybral sem tam nějakou píseň a nechal jsem je to zpívat za mě. Sice jsem se nikdy zpívat neslyšel, ale troufl bych si říct že jeden z nich zpíval ještě hůř než já...

Poslední akce se konala v kanclu 25.12. ku příležitosti oslav vánoc. Ty se sice v Japonsku téměř neslaví a myslím, že je to pro ně něco jako Sv. Valentýn pro čechy. Rozhodně nejsou kvůli vánocům žádné svátky, i když 23.12. je volno, protože má císař narozeniny. Oslava spočívala v objednání pizzy po telefonu a nákupu dalšího občerstvení a alkoholu. Diskuze probíhala převážně v japonštině, takže jsem se rozhovorů moc nezúčastňoval, krom občasného Só deska (vyjádření souhlasu s tím kdo co právě říká). V průběhu večera došlo i na vyprávění vtipů, i když se to především díky jazykové bariéře příliš (vůbec) nepovedlo.