Minule jsem skončili u čerstvě zasazené rýže a nyní budeme pokračovat čilým růstem. Až do konce deštné sezóny šlo všechno hladce, farmáři cca obden zkontrolují jestli na políčkách tak akorát vody a rozestaví cedule. Tahle něco zakazuje (červené znaky které umím přečíst), zřejmě odhazování odpadků (usuzuji z obrázku).


Ne všude roste rýže, občas je na malém cípku něco méně vodního, v tomto případě taro (známé též jako sloní ucho, jí se kořen, ale musí se uvařit jinak je jedovatý) a velice sladká kukuřice (tu tady kvůli nenechavým ptákům  všichni farmáři obalují sítí), která se stala naší oblíbenou večeří.


Toto je pohled na dolní část univerzitního kampusu. Tady se nachází pouze fotbalové hřiště, tělocvična a parkoviště. Nahoru, do hlavní části kampusu je to pěkný sráz a tak tu máme výtah (pozor! je přísný zákaz brát do výtahu kola). Dál už jsou jenom ta rýžová políčka a domky. 


Po konci dešťové sezóny teplota ještě trochu vzrostla na cca 33ºC a začalo pražit sluníčko. A evidentně došla voda! Nejen na polích, ale i v nedalekém potoce. Nevím odkud přesně pochází voda právě pro tyto políčka, ale obvykle se vysoko v horách ukrývají přehrady a nádrže nejen na pitnou vodu jako u nás, ale i na vodu "rýžovou". Asi ti ještě není kritické protože za prvé rýže vypadala velice bujně a za druhé země byla vlhká, ne na troud suchá jak by se mohlo z fotky zdát.


Povedlo se mi zastihnout i několik farmářů jak vyžínaly meze mezi políčky, prý proto aby se škůdci neměli kde množit a ukrývat.


Další malý zeleninový záhumenek, kterému říkám "U dvou gumovek", protože ty jsou stálým invertářem.


Opravdový začátek léta oznamuje řev (a to doslova) cikád. Máme to štěstí, že v okolí našeho příbytku se nevyskytuje příliš vzrostlých stromů v jejichž korunách cikády během svého krátkého života přebývají. Proto můžeme spát s otevřenými okny aniž bychom museli používat šputny do uší. Je to vážně hrozný řev. Když jsem se japonským studentům zmínila, že je u nás nemáme a že vlastně ani nevím jak vypadají, tak neváhali ani  vteřinu a vydali se na lov. V Japonsku je lov cikád oblíbenou kratochvílí všech dětí - jsou velké, ne moc rychlé a nekoušou. A za chvíli byli zpátky se samečkem (pozná se podle toho že nedělá rámus, to je doména samiček) a dvěma nedospělci.


Potom jsem se dozvěděla, že cikáda je vlastně takový chroust. Několik let žije pod zemí (jako nedospělec na fotce) a žere na co přijde. Potom si jedno léto řekne, že je čas vylézt, vyleze, přemění se (vybere si pohlaví a křídla, viz. foto nahoře) a smilní až do smrti, která prý nastává cca za týden. Ty dva nepřeměněnce na fotce studenti přinesli i s tím klackem, že prý budeme pozorovat jak se bude dospělec soukat ven. Do osmi večer se bohužel nic nestalo a tak klacek i s brouky skončil před laboratoří a že prý uvidíme ráno. To jsem teda zvědavá.

クラーラ