Silvestr a nový rok

 Úvodní stránka

Archiv		 Jak už jsem snad někde zmínil, silvestr pro místní znamená to co pro nás Vánoce, tedy čas strávený v rodinném kruhu. Všichni se kterýma sdílím kancl tedy odjeli ke svým rodinám, takže jsem byl na tyto svátky ponechán svému osudu.

Půlnoc jako taková se tady v podstatě neoslavuje, ale šetří si tu síly první den nového roku. Dozvěděl jsem se, že o půlnoci se lidé shromažďují v chrámech, takže jsem se na poslední chvíli rozhodl jeden takový navštívit abych zjistil o co jde.  Poblíž ústavu se nachází Jindaiji, což je budhistický chrám založen roku 733 a hostící nejstarší sochu budhy v Tokyu. Tento komplex jsem předtím ještě nenavštívil, takže jsem se za světla vydal do těch míst, abych tam za tmy trefil. Nemusel jsem si ale dělat žádné starosti že bych to nenašel, protože před půlnocí tam proudily ohromné davy lidí.

Dorazil jsem na místo kolem 23:45 a bylo tam narváno. Spousta obchodů s občerstvením byla už po cestě a na místě k tomu přibyly obchody s nějakými novoročními proprietami, přičemž nejprodávanější byly šípy s rolničkama. Nevím k čemu jsou dobré, ale kupoval si je téměř každý. Menší část lidí se shromažďovala u bohoslužby, z níž je první fotka. Tam mě také zastihl příchod nového roku, který jsem málem nepostřehl, protože lidé uvnitř to nedali nijak najevo. Na jiném místě ale dav odpočítaval poslední vteřiny starého roku, což jsem v okolním hluku poznal asi tak při číslovkách dva, jedna, teď. Začalo se bít na zvonec, přičemž každý úder byl provázen větším ohlasem než příchod nového roku. Zvonec by měl  zaznít 108 krát, jednou za každý lidský chtíč a zvonění vyjadřuje naději, že následující rok nás tyto chtíče nebudou pokoušet. Počet není odvozen z nějakého jmenného výčtu, ale z výpočtu, který jsem moc nepochopil. Druhá fotka je z místa kde byla shromážděna většina lidí. Zástup zvolna postupoval, přičemž lidé vepředu dovnitř chrámu házeli spousty drobných a možná se i modlili.
Byl jsem celkem zmrzlý, takže už jsem se tam dlouho neproducíroval a šel se vyspat abych měl dost sil na plánovaný novoroční výlet. Nedočkal jsem se ani konce vyzvánění, takže na nějaké chtíče letos asi opět dojde.

Na nový rok jsem se poprvé rozhodl vyrazit ven z Tokya. Na doporučení kolegy z práce jsem se vydal do Takaosanguchi, což je v japonské terminologii kvazi-národní park. Je velice lehce dosažitelný z ústavu, takže jsem neočekával žádné komplikace.

 A skutečně šlo vše krásně, akorát jsem chytnul zrychlený vlak do Kitana, což je větší stanice po cestě, kde měl tento vlak končit a odkud jsem chtěl pokračovat osobákem. Bylo mi trošku divné, že zas tak moc lidí nevystupuje když tam ten vlak končí, ale nenechal jsem se odradit. Na nástupišti jsem se letmo rozhlédnul a z tabule zjistil, že z protější strany nástupiště jedou vlaky mnou žádaným směrem a stojí tam zrovna vlak. Bez váhání jsem do něj vkročil, abych si posléze všimnul, že úplně ta stejná cedule je i na původní straně nástupiště. To mě poněkud zmátlo, tak jsem pro jistotu vystoupil. Dobře jsem udělal, protože onen vlak jel jinam. Naneštěstí mi ujel i ten vlak kterým jsem přijel, a který se v té stanici měnil na osobák do Takaosanguchi. Nenechal jsem se rozhodit a o 10 minut později jsem se seběvědomým úsměvem vystupoval v cílové stanici. Tento úsměv poněkud pohasnul, když jsem si uvědomil, že nejsem na klidném horském úbočí, ale uprostřed davu směřujícího tam kam já. Naštěstí se většina lidí vydala lanovkou, takže cesta nahoru byla na japonské poměry téměř prázdná, viz. první foto. Při výstupu se naskytl výhled na Tokyo, které bylo zahaleno do celkem hustého oparu. Nahoře jsem se bohužel dostal do davu lidí přijíždějících lanovkou a směřujících k chrámu.

Poblíž vrcholu se totiž nachází budhistický chrám Yakuoin, kde se modlí nejenom budhisti, ale jsou tam i sochy šintoistických božstev, o nichž jsem si při prvním pohledu myslel, že představují anděly. Sochy budhy byly povětšinou ozdobeny červeným čepečkem a šátkem, což nejspíše souviselo s oslavami nového roku. Mnohokrát jsem po cestě zahlédl sošku, kterou můžete vidět na třetím obrázku, ale nepovedlo se mi zjistit koho má představovat. Podle mapy jsem sice dvakrát prošel kolem informačního centra, ale ani jednou jsem ho nezahlédnul. Čirou náhodou jsem pak našel jinou cestu dolů, která byla daleko méně zalidněná. Dokonce se mi povedl na ten den velice vzácný snímek bez lidí. Na několika místech pak lidé krmili mě neznámé ptáčky, kteří ale nebyli tak domestikováni jak se může zdát z přiložené fotky.