Úvodní stránka
Archiv
Pečlivě jsem nastudoval mapu a vyrazil na kole, dokonce i správným směrem. Dokonce jsem si pak dovolil zamířit do malých uliček a nedržet se hlavního tahu, který tam vedl. Shodou okolností jsem bez problému dobloudil do velkého parku, kterého je skanzen malou součástí. Posléze mě napadlo, zda je se mnou všechno v pořádku, protože jsem potkal mnoho rodin, které nosily boby. Sice je tu teoreticky zima, ale myslím, že ani japonci se svou vyspělou technologií nejsou schopni zasněžovat v plus deseti stupních. Nakonec se to vysvětlilo, protože jsem našel umělý svah pokrytý nejen tou hmotou na které se dá v létě sjezdovat, ale především nesmírným množstvím dětí. Bohužel jsem se rozhodl, že to vyfotím až po cestě zpět, kdy už byl svah na japonské poměry v podstatě prázdný a navíc by to bylo foceno proti zapadajícímu slunci, takže zvěčněno to nemám.
Pak už jsem se korzujícími davy dostal k muzeu, zaparkoval a vyrazil dovnitř s touhou si někde uvnitř dát oběd. S radostí jsem zjistil, že v jednom z domů se nachází restaurace s tradičními japonskými nudlemi udon. Není to jedno z mých nejoblíbenějších jídel tady, ale rozhodně není špatné, takže jsem po chvilce hledání zapadl dovnitř a počal luštit jídelní lístek. Mohlo mi to být jasné hned ze začátku, že to bude na dlouho, protože jsem našel pouze jeden volný stůl a ten byl navíc zanesen zbytky předchozích strávníků. Jediný číšník, kterého jsem za celou dobu viděl přišel uklidit stůl asi tak za 5 minut, v té době jsem ještě neměl vyluštěno téměř žádné jídlo, takže jsem ho nechal neprozřetelně odejít. Asi za dalších 20 minut se mi podařilo na něj mávnout, takže se velice brzo dostavil s anglickým jídelním lístkem. V té chvíli mi poněkud povolovaly nervy, takže jsem ho nenechal odejít a hned si něco objednal. No po dalších 15 minutách jsem ho začal litovat, protože mi bylo jasné, že to musí být zároveň i kuchař. Nakonec jsem se dočkal své misky nudlí s tempurou a zahnal nejhorší hlad.
Jak už jsem uvedl, restaurace se nacházela v jednom z exponátu. Šlo hlavní budovu ze sídla Korekiyo Takahashiho, což byl člen japonské vlády v éře Meiji a na začátku éry Showa. Sídlo bylo postaveno v roce 1902 v části Tokia zvané Akasaka.. V roce 1936 byl v druhém patře tohoto domu Korekiyo Takahashi zavražděn při vojenské rebelii. Na první fotce je výhled právě z druhého patra na další část budovy, jejíž interiér je zachycen na druhé fotce. Třetí fotka pak zachycuje hlavní část domu, ve které se nachází restaurace. U domu je zrekonstruována i část zahrad obklopujících původní sídlo.
Na této fotce je nepříliš zdařile zachycena stěna budovy postavené v roce 1927. Celý dům je pokryt měděnými pláty, což ho mělo podle stavitelů ochránit před případným zemětřesením. Asi by to nebylo příliš účinné, ale lidé v té době museli být vyděšeni, protože v roce 1923 se událo velké zemětřesení, které zabilo 140 tis. lidí. Na náhledu si pak můžete všimnout stop po střepinách bomb z druhé světové války. Nakonec to plátování nějaký smysl mělo...
Následuje typický tokijský lázeňský dům, který (i podle průvodce) působí jako svatyně. Tyto lázně byly postaveny v roce 1929.
Na druhé fotce je pak jeden z několika farmářských stavení z pozdní části éry Edo. Konkrétně se jednalo o dům rodiny Tenmyo, který byl postaven ve vesnici Unoki pohlcené rozpínajícím se Tokiem. Poslední fotka v řadě pak zachycuje mauzoleum postavené (a teď to bude trošku komplikované) princeznou Chiyo, což byla první žena Tokugawy Mitsumota, na památku své matky, Furi-no-kata, která byla konkubínou třetího šogůna Tokugawa Iemitsa.
První fotka zachycuje dům známé a vážené rodiny Mitsui. Dokončen byl v roce 1952 v Tokiu, ale jádro bylo postaveno v Kyotu roku 1897 a poté převezeno. Na druhé fotce je pak stavba z meziválečného období. Jak je zřejmé, styl staveb se velmi lišil podle určení. Rodinné domy se začali stavět v západním stylu až po druhé světové válce, ale i v současnosti převládá typická japonská podlaha tvořená rohožemi tatami. Nebyl bych správným japoncem, kdybych fotogalerii neuzavřel pohledem na kvetoucí strom.