Nihon Minkaen

 Úvodní stránka

Archiv
V neděli jsme navštívili nedaleký skanzen. Jelikož se však nachází v Kawasaki, mimo území Tokia, unikl naší pozornosti. Až K. ho při své usilovné pracovní činnosti vyhmátla při brouzdání po internetu a mohli jsme vyrazit. Cesta na kole se maličko protáhla, protože jsme v areálu nemocnice nenašli přejezd přes koleje, ale i tak jsme tam za 20 min byli.

Toto muzeum pod otevřeným nebem bylo založeno v roce 1965 a združuje 25 historických budov. Nejstarší je zemědělská usedlost rodiny Kitamura z roku 1687 a nejnovější pak Sendó-Goya z roku 1929, což je zároveň nejmenší vystavený domeček (1.6 x 1.6 m), který sloužil jako přístřešek převozníka, který mohl být v době záplav přesunut na bezpečné místo. Tento je ostatně zachycen na první fotce, kde K. drží jeden ze čtyř železných kruhů určených k případnému transportu.


Jednou z dalších malých budov pak byl funkční vodní mlýn z 19. století, který byl převezen z horské prefektury Nagano. Jak je vidno na fotce, má těžko docílitelný design omítky.
 
Sýpka vybudována v 19. století byla původně umístěna na malém ostrově jižně od Kjúšú. Kamenné zdi okolo měli poskytnout částečnou ochranu před tajfuny. Kovové obložení horních partií sloupů pak bránilo hlodavcům klidně přečkat zimu (, i když tam asi nikdy zimu neměli). 


























Tradiční součástí všech zhlédnutých domů bylo otevřené ohniště umístěné uprostřed dřevěné podlahy, které sloužilo k vytápění i vaření. Na fotce je nad ohništěm umístěna plošina, na které se patrně sušili věci. Součástí kovového mechanismu k zavěšení varných nádob byla vždy ryba, která má za úkol hlídat oheň. Ryba je to z toho důvodu, že nikdy nezamhouří oka a má tedy oheň pod neustálým dohledem.





















  

Skanzen rozhodně nebyl bez života. Ve spostě domů byl rozdělán oheň a ochotní průvodci nás zahrnovali odbornými výklady (až na jednu výjimku v japonštině). Před jedním z domů pak probíhala soutěž "upleť co můžeš" a že jim to šlo je vidět i na fotce.

S takovouto aktivitou je pochopitelně třeba dbát na bezpečnost, takže součástí areálu byl rozvinutý (a místy dovedně ukrytý) hasící systém.


Střechy obydlí byly určeny nejen dobou stavby, ale především dostupností vhodného materiálu a společenským postavením majitele. Na fotce níže jsou tři základní typy střech. Pálená taška uprostřed pokrývala samurajský dům v Nagoye, slaměná střecha v pozadí patří k cestovnímu hostinci, který se původně nalézal v nížinné oblasti beze stromů. Kdežto šindlová střecha v popředí (zatížena kameny, protože nejsou použity hřebíky) přísluší domu postavenému v hornaté oblasti Nagána a sloužícímu jako domov a provozovna obchodníka. Ještě níže pak detaily vázání slaměných střech včetně trámů, prostě žádný kumšt stavět bez hřebíků... 

Několik perliček na závěr. V jednom z domů z horských oblastí bylo vystaveno zařízení k překonávání dravých horských bystřin, k němuž byl přiložen i vysvětlující obraz nezámého autora.


Na odchodu pak K. "ulovila" krásnou vážku, což je také tečka za tou naší nedělní výpravou.


ホンザ  (a trošku mi do toho kecala クラーラ)