Úvodní stránka
Archiv
Jak jsem
slíbil, tak činím. Minulý
víkend jsme se vypravili spolu s M. a H. (což je jeden z
čechů, který japonsko už opustil, ale rád se do
něj vrací) do pohoří Tanigawa. Vzhledem
k tomu, že minulý čtvrtek byl státní
svátek (rovnodennost), udělali jsme si volno i v
pátek a měli dost času jak na přípravu, tak na
výlet samotný.
Ve čtvrtek večer jsme se přesunuli k M. domů, protože od nás je nemožné chytit první ranní vlak do cílové stanice. Vzhledem k předpovědi počasí, která nebyla příznivá, a která byla zevrubně diskutována a zkoumána až do jedné hodiny v noci, to sice občas vypadalo na to, že vyrazíme až v pátek večer (čehož jsem byl já horlivým zastáncem) a zbytek noci propijem, ale nakonec se zkušení horalové v čele s M. rozhodli, že pojedem. V praxi to znamenalo, že jsme šli spát kolem půl druhé a vstávali v půl čtvrté. Posilněni tímto zdřímnutím jsem vyrazili na vlak a téměř bez komplikací zvládli všechny potřebné přestupy v Tokiu a úspěšně zalehli do prázdného vlaku směrem na sever (viz. horní orientační mapa). Tímto jsme jeli cca. dvě hodiny a docela se zaplnil. Nespalo se mi dobře, takže jsem se brzo posadil a byl svědkem četného focení zbylých spících čechů.
Do cílové stanice Doai jsme dorazili kolem půl deváté. Na dolní mapě si můžete všimnout, že tato se nachází asi 5 km od začátku 14-ti kilometrového tunelu. Od povrchu nás dělil celkem nenáročný, ale dlouhý výstup po 470 schodech (viz. první foto, za pozornost stojí růst plísní pouze v okolí zářivek). Ve stanici samotné pak nikdo nebyl, takže jsme bohužel nemohli doplatit skutečnou cenu lístku a za čtyři hodiny ve vlaku zaplatili jen 140 jenů (tedy něco přes 20 Kč).
Počasí bylo naštěstí mnohem lepší, než tvrdila předpověď, takže jsme se chtěli držet náročnějšího plánu a obejít celý hřeben obklopující údolí do nějž jsme přijeli. Po nezbytném přebalení batohu a rozdělení nákladu jsme vyrazili po strmě stoupajícím hřebeni směrem k Širagamonu, což je první z nepatrných vrcholků na hřebeni. H. šel s námi, ale postupoval na skialpech a měl v plánu ten samý den i sjet zpátky dolů. Na druhé fotce je K. s M. v prudké části výstupu, na dně údolí v pozadí i stanice Doai. Přes údolí se nabízely krásné výhledy na samotnou Tanigawu (třetí foto). Na poslední fotce je M. na nejvyšším dosaženém místě.
Dál jsem odmítnul pokračovat, protože mi připadalo, že by nás čekalo příliš riskantních sněhových polí. Ostatně dál nepokračovali ani skupinky japonců, kteří už dříve sestupovali proti nám, a kteří tvrdili, že nahoře strašně fouká a sněhové podmínky jsou špatné. M. se, ač nerad, přizpůsobil a vrátil se s námi do údolí. Vzhledem k pozdní hodině, jsme se při sestupu (i poslední fázi výstupu) docela bořili. Zejména K. si nedala pokoj a neustále se snažila prokopat až k podloží. Nikdy se jí to nepodařilo, ale dvakrát jsme ji museli vykopávat.
Po sestupu jsme zamířili k dolní stanici lanovky (která je určena nejen pro zájemce o rychlejší výstup na Tanigawu, ale i pro lyžaře směřující do výše položeného lyžařského areálu). Část prostor zůstavá otevřená celou noc, překvapivě není vůbec zdevastovaná, přičemž s námi tam spalo cca. dalších 30 japonců. Před zalehnutím nás dříve se navrátivší H. vylákal do onsenu, ke kterému jsme se popovezli posledním autobusem, a který se nacházel v hotelu ve vesničce Yubiso. H. si tam nakonec zaplatil i ubytování s tím, že se potřebuje pořádně vyspat, kdežto my jsme se taxíkem dopravili zpět k lanovce. Po večeří jsme se uložili ke spánku, který nebyl moc klidný, protože celou noc přijížděli další a další japonci a navíc byly prostory stanice až nepříjemně vytopeny. I proto nám nedělalo problém kolem půl páté vstát a po šesté vyrazit směrem na Tanigawu.
Jako zkušený horal a průvodce nás M. nevzal lanovkou, ale celou výšku jsme poctivě vystoupali. Krizová místa, před kterými nás varoval, mi ještě tak hrozná nepřišla, ale zato jsem dostal dost velký strach o kus výš, kde jsem získal neodbytný pocit, že se to s náma každou chílí urve. Trošku mě uklidňovalo množství lidí, kteří klesali proti nám a dva japonci, které jsme po cestě předběhli. Z této části cesty jsou následující fotky. Úvodni část výstupu (vlevo pod obzorem horní stanice lanovky), výhled do dáli s Fuji (cca 150 km) v pozadí, K. ještě před nejnáročnější částí výstupu a nakonec K. a já v pro mě nepříjemné části. Ani mi nevadilo, že nemám cepín, protože jsem se pádu nebál, ale představa laviny v tomto místě mě děsila (skoro stejně jako K. mačky, které jsem měl v úrovni obličeje).
Jak je zřejmé ze vzniku této aktualitky, přežili jsme bez úhony. Krásné počasí a výhledy z pohodové části výstupu (další fotka) a posléze i vršku pak náladu docela rychle zpravily. Před vrcholem jsme ještě potkali H., který se nechal vyvézt první lanovkou a byl už na cestě dolů. Po občerstvení na vrcholu a nezbytném vrcholovém fotu jsme vyrazili po hřebeni (na třetí a čtvrté fotce) dále.
V této části
jsme potkávali docela velké množství
lidí, z nichž většina šla na
lyžích, či je aspoň nesla. V některých
místech se pak z hřebene spouštěli do
údolí. V bodě, kde se z hřebene odpojuje značka
doleva (hned nad nápisem "druhý den" na mapce)
jsme už byli jedinými chodci
pokračujícími po hlavním hřebeni,
protože ostatní pěší mířili
na chatku na této odbočce. Stopy dvou skialpinistů a M.
znalý místních podmínek
nás vedli dále. Naštěstí už
nás čekal jen sestup do sedla (viz. fotka vpravo).
I tak nám tento úsek zabral poměrně dost času,
protože šlapání stopy bylo v
pokročilé denní době dosti
náročné a M. se nechtěl ve vedení
střídat. Trocha práce s cepíny
nám brzo vytvořila příhodnou rovinku na
postavení stanu, který jsme pro jistotu důkladně
upevnili za pomocí cepínů a hůlek.
Počasí však zůstalo po celou noc
příznívé, takže nás
neohrožoval silný vítr ani přívaly
nového sněhu.
Ranní vstávání ve čtyři nám nabídlo krásný výhled a první fotku tohoto dne a dost času na přípravu teplého čaje na celý den a k tomu i bohaté snídaně. Tímto se sluší ještě poděkovat M., který dal všanc svou poslední plynovou bombu, na které jsme vše uvařili. Tímto nám ušetřil nepříjemné roztápění benzíňáku, který jsme s sebou měli my. V noci se sice ochladilo, takže sníh ztuhl, ale nebyla ukrutná zima, takže jsme při balení stanu netrpěli. Po rozvičce (z K. postoje je zřejmé, že nepovinné), jsme těsně před sedmou vyrazili na poslední stoupání před sestupem do sedla s chatou (na třetí fotce), od které jsme se měli klesnout do údolí. Po tuhém sněhu nám cesta rychle ubíhala a po osmé už jsme stáli u chaty.
Dobrý čas (ve smyslu brzké ranní hodiny) mi dělal radost, protože sestupová cesta byla místy znamenána trhlinami a v jednom místě i pozůstatky po lavině. Celkem brzo jsme se dostali mezi stromy, kde už jsem se cítil zcela bezpečně a měl tím pádem čas na pořádné foto. Po odpočinku ve zbytcích laviny jsme pořídili i ilustrační foto M. s lavinou a v rychle měknoucím sněhu jsme se vydali ke stanici Cučitaru. Úplný závěr výletu už byl docela utrpením, protože teplota nemilosrdně rostla a na mě se navíc nedostávali sněžnice. Proto jsme náramně uvítali parkoviště odklizené od sněhu, které jsme bez problémů změnili v kemp. Tam jsme potkali dvojici japonských staříků, starých známých, kteří o den dříve mířili na chatu na bočním hřebeni.Tato nejenže nebyla otevřená, ona dokonce pod přívaly sněhu nebyla k nalezení. Proto museli neplánovaně přespat ve stanu na hřebeni v místech, kde jsme se s nimi předešlý den rozloučili. Po nezbytné hygieně v tajícím sněhu jsme už jen v tričku došli na nedalekou vlakovou zastávku a proklimbali cestu zpět do Tokia.
Poznámka závěrem. Pravděpodobně nadmíra pocení zapříčinila malou funkčnost ochranných prostředků proti slunečnímu záření, takže to docela drasticky odnesly naše rty. Nevím jak dopadl M., ale my s K. ještě teď léčíme opary.
Ve čtvrtek večer jsme se přesunuli k M. domů, protože od nás je nemožné chytit první ranní vlak do cílové stanice. Vzhledem k předpovědi počasí, která nebyla příznivá, a která byla zevrubně diskutována a zkoumána až do jedné hodiny v noci, to sice občas vypadalo na to, že vyrazíme až v pátek večer (čehož jsem byl já horlivým zastáncem) a zbytek noci propijem, ale nakonec se zkušení horalové v čele s M. rozhodli, že pojedem. V praxi to znamenalo, že jsme šli spát kolem půl druhé a vstávali v půl čtvrté. Posilněni tímto zdřímnutím jsem vyrazili na vlak a téměř bez komplikací zvládli všechny potřebné přestupy v Tokiu a úspěšně zalehli do prázdného vlaku směrem na sever (viz. horní orientační mapa). Tímto jsme jeli cca. dvě hodiny a docela se zaplnil. Nespalo se mi dobře, takže jsem se brzo posadil a byl svědkem četného focení zbylých spících čechů.
Do cílové stanice Doai jsme dorazili kolem půl deváté. Na dolní mapě si můžete všimnout, že tato se nachází asi 5 km od začátku 14-ti kilometrového tunelu. Od povrchu nás dělil celkem nenáročný, ale dlouhý výstup po 470 schodech (viz. první foto, za pozornost stojí růst plísní pouze v okolí zářivek). Ve stanici samotné pak nikdo nebyl, takže jsme bohužel nemohli doplatit skutečnou cenu lístku a za čtyři hodiny ve vlaku zaplatili jen 140 jenů (tedy něco přes 20 Kč).
Počasí bylo naštěstí mnohem lepší, než tvrdila předpověď, takže jsme se chtěli držet náročnějšího plánu a obejít celý hřeben obklopující údolí do nějž jsme přijeli. Po nezbytném přebalení batohu a rozdělení nákladu jsme vyrazili po strmě stoupajícím hřebeni směrem k Širagamonu, což je první z nepatrných vrcholků na hřebeni. H. šel s námi, ale postupoval na skialpech a měl v plánu ten samý den i sjet zpátky dolů. Na druhé fotce je K. s M. v prudké části výstupu, na dně údolí v pozadí i stanice Doai. Přes údolí se nabízely krásné výhledy na samotnou Tanigawu (třetí foto). Na poslední fotce je M. na nejvyšším dosaženém místě.
Dál jsem odmítnul pokračovat, protože mi připadalo, že by nás čekalo příliš riskantních sněhových polí. Ostatně dál nepokračovali ani skupinky japonců, kteří už dříve sestupovali proti nám, a kteří tvrdili, že nahoře strašně fouká a sněhové podmínky jsou špatné. M. se, ač nerad, přizpůsobil a vrátil se s námi do údolí. Vzhledem k pozdní hodině, jsme se při sestupu (i poslední fázi výstupu) docela bořili. Zejména K. si nedala pokoj a neustále se snažila prokopat až k podloží. Nikdy se jí to nepodařilo, ale dvakrát jsme ji museli vykopávat.
Po sestupu jsme zamířili k dolní stanici lanovky (která je určena nejen pro zájemce o rychlejší výstup na Tanigawu, ale i pro lyžaře směřující do výše položeného lyžařského areálu). Část prostor zůstavá otevřená celou noc, překvapivě není vůbec zdevastovaná, přičemž s námi tam spalo cca. dalších 30 japonců. Před zalehnutím nás dříve se navrátivší H. vylákal do onsenu, ke kterému jsme se popovezli posledním autobusem, a který se nacházel v hotelu ve vesničce Yubiso. H. si tam nakonec zaplatil i ubytování s tím, že se potřebuje pořádně vyspat, kdežto my jsme se taxíkem dopravili zpět k lanovce. Po večeří jsme se uložili ke spánku, který nebyl moc klidný, protože celou noc přijížděli další a další japonci a navíc byly prostory stanice až nepříjemně vytopeny. I proto nám nedělalo problém kolem půl páté vstát a po šesté vyrazit směrem na Tanigawu.
Jako zkušený horal a průvodce nás M. nevzal lanovkou, ale celou výšku jsme poctivě vystoupali. Krizová místa, před kterými nás varoval, mi ještě tak hrozná nepřišla, ale zato jsem dostal dost velký strach o kus výš, kde jsem získal neodbytný pocit, že se to s náma každou chílí urve. Trošku mě uklidňovalo množství lidí, kteří klesali proti nám a dva japonci, které jsme po cestě předběhli. Z této části cesty jsou následující fotky. Úvodni část výstupu (vlevo pod obzorem horní stanice lanovky), výhled do dáli s Fuji (cca 150 km) v pozadí, K. ještě před nejnáročnější částí výstupu a nakonec K. a já v pro mě nepříjemné části. Ani mi nevadilo, že nemám cepín, protože jsem se pádu nebál, ale představa laviny v tomto místě mě děsila (skoro stejně jako K. mačky, které jsem měl v úrovni obličeje).
Jak je zřejmé ze vzniku této aktualitky, přežili jsme bez úhony. Krásné počasí a výhledy z pohodové části výstupu (další fotka) a posléze i vršku pak náladu docela rychle zpravily. Před vrcholem jsme ještě potkali H., který se nechal vyvézt první lanovkou a byl už na cestě dolů. Po občerstvení na vrcholu a nezbytném vrcholovém fotu jsme vyrazili po hřebeni (na třetí a čtvrté fotce) dále.
V této části
jsme potkávali docela velké množství
lidí, z nichž většina šla na
lyžích, či je aspoň nesla. V některých
místech se pak z hřebene spouštěli do
údolí. V bodě, kde se z hřebene odpojuje značka
doleva (hned nad nápisem "druhý den" na mapce)
jsme už byli jedinými chodci
pokračujícími po hlavním hřebeni,
protože ostatní pěší mířili
na chatku na této odbočce. Stopy dvou skialpinistů a M.
znalý místních podmínek
nás vedli dále. Naštěstí už
nás čekal jen sestup do sedla (viz. fotka vpravo).
I tak nám tento úsek zabral poměrně dost času,
protože šlapání stopy bylo v
pokročilé denní době dosti
náročné a M. se nechtěl ve vedení
střídat. Trocha práce s cepíny
nám brzo vytvořila příhodnou rovinku na
postavení stanu, který jsme pro jistotu důkladně
upevnili za pomocí cepínů a hůlek.
Počasí však zůstalo po celou noc
příznívé, takže nás
neohrožoval silný vítr ani přívaly
nového sněhu. Ranní vstávání ve čtyři nám nabídlo krásný výhled a první fotku tohoto dne a dost času na přípravu teplého čaje na celý den a k tomu i bohaté snídaně. Tímto se sluší ještě poděkovat M., který dal všanc svou poslední plynovou bombu, na které jsme vše uvařili. Tímto nám ušetřil nepříjemné roztápění benzíňáku, který jsme s sebou měli my. V noci se sice ochladilo, takže sníh ztuhl, ale nebyla ukrutná zima, takže jsme při balení stanu netrpěli. Po rozvičce (z K. postoje je zřejmé, že nepovinné), jsme těsně před sedmou vyrazili na poslední stoupání před sestupem do sedla s chatou (na třetí fotce), od které jsme se měli klesnout do údolí. Po tuhém sněhu nám cesta rychle ubíhala a po osmé už jsme stáli u chaty.
Dobrý čas (ve smyslu brzké ranní hodiny) mi dělal radost, protože sestupová cesta byla místy znamenána trhlinami a v jednom místě i pozůstatky po lavině. Celkem brzo jsme se dostali mezi stromy, kde už jsem se cítil zcela bezpečně a měl tím pádem čas na pořádné foto. Po odpočinku ve zbytcích laviny jsme pořídili i ilustrační foto M. s lavinou a v rychle měknoucím sněhu jsme se vydali ke stanici Cučitaru. Úplný závěr výletu už byl docela utrpením, protože teplota nemilosrdně rostla a na mě se navíc nedostávali sněžnice. Proto jsme náramně uvítali parkoviště odklizené od sněhu, které jsme bez problémů změnili v kemp. Tam jsme potkali dvojici japonských staříků, starých známých, kteří o den dříve mířili na chatu na bočním hřebeni.Tato nejenže nebyla otevřená, ona dokonce pod přívaly sněhu nebyla k nalezení. Proto museli neplánovaně přespat ve stanu na hřebeni v místech, kde jsme se s nimi předešlý den rozloučili. Po nezbytné hygieně v tajícím sněhu jsme už jen v tričku došli na nedalekou vlakovou zastávku a proklimbali cestu zpět do Tokia.
Poznámka závěrem. Pravděpodobně nadmíra pocení zapříčinila malou funkčnost ochranných prostředků proti slunečnímu záření, takže to docela drasticky odnesly naše rty. Nevím jak dopadl M., ale my s K. ještě teď léčíme opary.
ホンザ