Tohoku


Úvodní stránka

Archiv
Čas už smazal všechny detaily a tak nastala chvíle k rekapitulaci výletu do severní části ostrova Honšů, nazývané Tohoku.  Už je tomu více než měsíc co jsme se tam vypravili na (značně) prodloužený víkend. Vzhedem k nemalé vzdálenosti

První dva řádky jsou názornou ukázkou neúspěšného pokusu napsat aktualitku. Vznikly za jednoho delšího večera dva týdny tomu nazad, ale pak jsem si našel nějakou zajímavější činnost (tedy cokoliv jiného) a rozepsaný text se dočkal pokračování až dnes. Už jen tento vysvětlující text je delší, takže i když bych to dnes nedopsal, došlo k výraznému pokroku...

... Vzhledem k nemalé vzdálenosti  (a teď jsem si i uvědomil, proč jsem přestal psát; při hledání oné vzdálenosti na internetu jsem byl zaujat něčím jiným a zapomněl na původní cíl) mezi Tokiem a Aomori, což je město na severním pobřeží Honšů, jsme vyrazili v pátek večer přímým nočním autobusem. Ten onu 700-800 km dlouhou cestu zvládl celkem lehce přes noc, takže jsme se málo vyspaní dostali kolem šesté hodiny ranní do počátečního bodu naší plánované cesty. Je nutno poznamenat, že jsem na tom byl s nevyspáním o mnoho hůř než K., protože ve čtvrtek večer jsem se vrátil z konference v Německu a časový posun mi na kvalitě spánku v autobuse zrovna nepřidal. Z odkazu na mapu, která zobrazuje Tohoku a naši cestu po něm, si můžete udělat představu o náročnosti celého plánu. K tomu je ještě dobré vědět, že červeně jsou značeny dílkové autobusy , oranžově ty lokální, žlutě vlak a modře stop. Neznamená to, že bychom se vůbec nepohybovali po svých, ale bylo to většinou omezeno jen na okolí míst, kde jsme spali (černé čtverečky v mapě).

Hned ten nejdelší pochod jsme absolvovali ještě první den. Po snídani na pobřeží jsme lokálním autobusem vyrazili směrem na Hakkoda-san, což je hřeben tvořený spícími sopkami. Po několika zastávkách, při kterých řidič autobusu vysvětloval krásy okolních výhledů, jsme vystoupili u Sukayu onsenu. Po ubytování v nedalekém kempu jsme už nalehko vyrazili na vrcholky okolních sopek. Jejich jména už zmizela v propadlišti mé paměti, takže se budete muset spokojit jen s fotkami z těchto míst. Na čtvrté z nich je pak nejvyšší posažený bod. Z fotek je také zřejmé, že počasí nám přálo jen v úvodu dne.


Celý masiv Hakkoda-san je proslaven močály a bažinami, které vznikly následkem výbuchů okolních sopek. Prošli jsme přes jejich nejznámější část zvanou Suiren-numa (snad). I když jsme tam byli docela brzo (míněno roční období), je z následujících fotek zřejmé, že podzim a momidži (barevné listí) přichází v těchto končinách ještě trošku dřív. Poslední z fotek je už z nedělního rána, kdy jsme čekali na první stop této výpravy.


Je však ještě třeba popsat sobotní večer, jehož dominantou byla nývštěva 300 let starého onsenu Sukayu. Ten vznikl u horkých pramenů, ve kterých si divoká zvířata, koupala zranění. Z toho vychytralí domorodci usoudili, že má ona voda příznivé účinky na zdravotní stav. Divoká zvěř měla smůlu a na místě vyrostl onsen, v jehož jméně je vyjádřena základní zvlastnost vody, sukayu znamená  kyselý. Jako jeden z mála ještě umožňuje společnou lázeň mužů a žen. V praxi to vypadalo tak, že se tam producírovalo 40 chlapů a K. a v koutku se krčilo několik japonek pečlivě zahalených v osuškách. 

V neděli ráno pak začla samotná cesta k jihu, která byla definována pouze časem odjezdu autobusu ze Sendai do Tokia, který jsme museli stihnout. Do města Hachinohe na východním pobřeží jsme se dostali docela jednoduše, ale kvuli jeho velikosti jsme si vzápětí museli pomoct vlakem, který nás dovezl dále od centra. V těchto místech pak začínají útesy, které lemovaly celou naši cestu k jihu, a které také proslavují tato místa. Moc si toho nepamatuju, takže se omezím jen na to základní.

Ještě v neděli jsme se dostali vlakem do stanice "xy", v jejíž blízkosti se nacházelo přístaviště, odkud měly podle průvodce vyjíždět lodě s turisty k nedalekým vysokým útesům v části pobřeží zvané Kitayamazaki. Navzdory opuštěnosti tohoto místa (po cestě k přístavišti jsme v dálce zahlédli pouze jednoho cyklistu) jsme uprostřed zanedbaného přístavu smrdícího po rybách skutečně nalezli boudu, v níž nám Japonec v obleku prodal lístky na poslední plavbu toho dne. Na poslední chvíli se počet výletníků zdvojnásobil, když jsme byli doplněni postarším japonským párem. Počet námořníků byl tedy dorovnán a mohli jsme vyrazit. Jediný kontakt s posádkou byl ještě v doku, kde nám byla nabídnuta potrava pro racky. Tu jsme s díky odmítly, ale i tak jsme si jich v úvodu plavby užili dosytosti, viz. následující fotky pořízené z lodi. Asi to bude znít jako chvástání, ale jsme s K. imunní vůči mořské nemoci. Plout nedaleko od pobřeží podél vln je celkem houpavá záležitost, kterou jsme bez úhony přečkali. Tomu jistě napomohla i zkušená ruka kapitána, která nás pouze vyvedla a navedla do přístavu. Zbytek cesty nás měl na starosti asi ten nejposlednější lodník, protože zbytek posádky spal v podpalubí.


Pozdní hodina návratu a opuštěnost toho místa způsobila značné komplikace v plánu dostopovat ještě kus na jih. Když se ukázalo, že naši spolucestující z lodi míří na sever a námořníci odjíždějí v jednom autě, nezbylo než pokračovat v cestě vlakem, při které se už setmělo úplně. Hledání kempovacího místa vzdáleného 3 km cesty od naší cílové stanice se s naprosto nedostatečným rozlišením mapy a bez popisu cesty stalo docela zajímavou noční hrou. Štěstí nám však přálo a kemp na pobřeží byl přístupný a dokonce zadarmo (správce asi nebavilo čekat na případné návštěvníky).

V pondělí ráno jsme se vydali pěšky na pláž Yodogahama. Vzhledem k její vzdálenosti jsme si chtěli pomoci stopem, ale v okolí kempu se nacházelo pouze několik rybářů, kteří nám místo svezení aspoň pomohli s orientací. Cestou jsme chtěli projít kolem gejzíru, který je způsoben příbojem a několika děrami ve skále. Po troše bloudění a několika krátkých, ale náročných, stoupáních jsme zjistili, že je asi zapotřebí dorazit v době přílivu. Zlomeni na duchu (polovina výpravy i na těle) jsme došli na rušnější komunikaci, kde se na nás konečně usmálo štěstí a k pláži nás dovezl Japonec testující své nově zakoupené auto. Pláž Jodogahama mi přišla asi nejkrásnější a své jméno odvozuje od slosa jodo, což znamená "jako v ráji". Nebýt množství turistu, užili bychom si ji asi daleko víc.


Štěstí na stopu se nás drželo skoro celé ponděli. Zvládli jsme shlédnout i Goishi-kaigan, což byly útesy na špičce docela úzkého poloostrova, kam si s námi neplánovaně zajeli i ti smolaři, které jsme si stopli. Na poslední fotce je názorná ukázka sušení mořských řas.


Už téměř za soumraku jsme se dostali necelých 20 km od místa, kde jsme plánovali přespat. I když jsme se nacházeli pod lampou veřejného osvětlení a aut nejezdilo málo, nikdo nestavěl. Měli jsme v záloze krásný plán B, protože jsme se nacházeli jen pár metrů od dobře vypadajícího hotelu. K. však bohužel přišla na plán C, když se ukázalo, že stojíme také u autobusové zastávky, z níž měl jet brzo autobus do naší cílové stanice. K dovršení smůly měla navíc (jako vždycky) pravdu, takže jsme se popovezli do kempu, který byl opět opuštěný a tedy zdarma. Ráno jsme skoro stihli východ Slunce a K. si dala i osvěžující koupel v Tichém oceánu (z té fotky neukážeme, protože se neobtěžovala s oblékáním).


Po pár kilometrech chůze podél pobřeží se nám povedlo zastavit rybáře přejíždějícího na atraktivnější lokalitu, takže jsme se dostali až do městečka "xy", kde nám už hustota osídlení a zástavby bránila ve stopu a pro pokračování jsme zvolili nejdříve autobus a pak vlak. Poslední zastávkou před Sendai měl být zlatý hřeb programu, Matsushima. Má jít o jedno ze tří nejkrásnějších míst v Japonsku a jak název napovídá, jde o ostrovy porostlé borovicema. Je jich několik stovek a asi to může být pěkné místo. V tom případě by nám však muselo lépe vyjít počasí a také by se tam museli mít Japonci vstup zakázán. V davech lidí si to místo užije asi jen málokdo. My jsme se mezi málokoho bohužel nezařadili, takže jen pár fotek.


Krátká cesta do Sendai a následný přesun autobsem do Tokia už proběhl bez problémů. A sepsat to mi nezabralo víc než něco přes měsíc...
ホンザ