zpravicky

19.12. 2007	(středa) - trvalo to víc než rok, ale nakonec se přeci jen poštěstilo. Včera k večeru se mi shodou náhod konečně podařilo získat 2000 jenů. A co je na tom tak zvláštního? Tyto peníze byly totiž prezentovány pouze jednou bankovkou. Japonci mají celkem čtyři druhy papírových bankovek (1000, 2000, 5000 a 10000), přičemž právě 2000-ovka je strašně vzácná. Získal jsem ji od M., která u nás pobývala při své zastávce v Tokiu na cestě domů z Nagasaky, kde po čtyři měsíce pracovala. Tímto jí velice děkuji a doufám, že jednu ze dvou bankovek, kterou jsem s ní směnil, se mi podaří za draho prodat...
13.12. 2007	(čtvrtek) - blíží se vánoce a tak jsem chtěla dodržet něco z vánočních tradic. Pátého prosince jsem H. poprosila, aby mi cestou z práce ulovil nějakou barborku (pro neznalé, třešňovou větvičku). Potíž je v tom, že mnohé třešně ještě stále mají trochu listí a tak nevím, zda je ta moje ve správném stádiu, aby do vánoc rozkvetla. Uvidíme. Pozn. zaúkolovaného: vzhledem k tomu, že jsem v době zadání patřl mezi neznalé, ulovil jsem spoustu japonek, ale žádnou Barborku jsem neobjevil. Další obvyklou předvánoční činností je pečení. Běžné ingredience (moučkový cukr, strouhaný kokos, ořechy, neslané máslo) se po velké pátrací akci podařilo zakoupit, jejich cena je ovšem závratná. I přes sílící korunu stojí 20 dkg másla, či 250 g moučkového cukru cca 50 Kč. Fáze pečení také nebyla jednoduchá. Jelikož máme pouze japonskou troubu na tři sardinky a ani ty tři sardinky v ní upéct nejdou, tak jsem první várku cukroví pekla v toustovači. Měly to být zázvorky (zadělané s čerstvým zázvorem) a nakonec to opravdu (černé) zázvorky byly. Se vzrůstajícím počtem pokusů se však měnila i výsledná barva (k lepšímu), takže je na pravou vánoční atmosféru dobře zaděláno. Teď strouhám ořechy, abych se pustila do těsta na vanilkové rohlíčky (vanilkový cukr neexistuje, takže bude odvážná kombinace normálního cukru a kapalné vanilkové esence). Péct v toustovači si je netroufám a i s těstem vyrážím v sobotu k P., která vlastní normální troubu.
13.12. 2007	(čtvrtek) - tak jsem se včera v práci zúčastnil povinného požárního cvičení. Začalo to hlášení v interním rozhlase, při kterém si spolupracovníci z kanceláře začali hledat helmy a chystat se k odchodu. Vysvětlili mi o co se jedná, a že jde o povinnou akci, načež jsem prohlásil, že mě se nic takového netýká, protože tomu hlášení jsem prostě nerozuměl. Naneštěstí ho opakovali i v angličtině, což se předtím nikdy nestalo, takže jsem uznal důležitost chystané akce a vyrazil s kolegy na shromaždiště. Tam už byla připravena tři stanoviště, ve kterých jsme si postupně měli zkusit průchod zakouřeným prostorem, hašení hasičákem a oživování umělohmotné figuríny. První jsem si docela užil (protože kouř celkem voněl a šlo jít rovně, pač simulovaný domeček byl postaven z plachet), druhé stanoviště už jsem sledoval pouze z dálky, takže jediný poznatek, který jsem si z toho odnesl je pokřik KADŽIDÓ, což pravděpodobně znamená hoří (kadži - oheň) a před třetím jsem se nenápadně zdekoval zpět do kanclu, kde mě ještě několik desítek minut rušily testy sirén. Myslím, že jsem nikomu nechyběl, stejně jako nikdo nepostrádal mou dočasnou čínskou kolegyni, která se na shromaždišti neukázala vůbec, protože japonsky neumí a angličtinu pouze napodobuje. Ode dneška mám opět na starosti satelit, takže mi přejte mnoho zdaru, ať ho nerozbiju.
29.11. 2007	(čtvrtek) - dnešní datum jsem nemohl opominout, protože přesně před rokem jsem do Japonska dorazil. Žádné pořádné hodnocení ze mě nedostanete, ale na ten rok si rozhodně nemůžu stěžovat, zejména díky přítomnosti K. a několika dalších lidí, kteří byli dokonce ochotni tento důležitý životní mezník se mnou oslavit. Představovat vám je nebudu, ale všichni si oslavu (zejména díky K. excelentní zelňačce, guláši s knedlíkem a tiramisu) moc pochvalovali. Kdyby si některý z nich tento příspěvek náhodou četl, tak díky za účast a nejenom tu. PS: kahlua milk je docela dobré pití i v domácích podmínkách. PPS: Nádobí jsem umýval tři dny...
22.11. 2007	(čtvrtek) - tak jsem si znova prohlížel fotky, které si tu během pobytu zazálohoval můj velký bratr P. Asi z vděčnosti, že jsme je u nás nechávali přespat pořídil fotografický důkaz toho, že se už chováme jako běžní japonci. Milý P., opravdu ti děkuji. Fotka nebyla oříznuta, ale vězte, že kolem nás spí dalších pět japonců.
17.11. 2007	(sobota) - minulý víkend byl deštivý a tak jsme ho strávili ve společnosti českých, slovenských a japonských kamarádů. Tenhle víkend je lepší a tak po té co jsme dnešek strávili všelijakými činnostmi (já byla u kadeřníka - stejná procedura jako minule, domácí práce, atd.) zítra vyrážíme do hor západního Tokia. Prý je teď nejvyšší aktivita černých medvědů, kteří na poslední chvíli shání zásoby před zimou, tak uvidíme, jestli se nám nějaký ukáže. Pokud by se nám nejenom ukázal, ale i si s námi zašpásoval, tak se mějte fajn a netruchlete!
17.11. 2007	(sobota) - omlouvám se všem pravidelným čtenářům za výpadek ve zpravodajství. H. dostal předčasně k narozeninám knihu a počítačovouhru a tak (i přes moje přesvědčování) Vás, čtenáře, odsunul na vedlejší kolej. Budu se snažit jeho výpadky vynahradit, ale mé literální schopnosti zdaleka nedosahují jeho výše.
2.11. 2007	(pátek) - návštěva mého bratra se již chýlí ke konci a s tím snad nastává období zvýšeného počtu aktualitek. I K. už doměřila, takže by se do jejich vzniku snad mohla i zapojit. Jinak by se tu měly brzo objevit aktualitky o výletu do Hakone a možná i několik zpráv o dvoudenním výletu do Nikka. Včera jsme navštívili i nejznámější tokijskou ZOO na Uenu, ale pravděpodobně to nevydá na samostatnou aktualitu, protože se tam nic vyjímečného nedělo. Snad je jen třeba zmínit, že jsem měl šťastnou ruku při střižbách, takže jsem nebyl nucen se fotit u několika ztrapňujících modelů zvířat. Tato zdánlivá neporazitelnost nemístně zvýšila mé sebevědomí, takže jsem už na odchodu nerozumně vyzval pouze K. a skončil u dvou plastových pand.
24.10. 2007	(středa) - nějak nám ty aktuality stagnují. Je to jako vždy způsobeno mojí leností a vůbec za to nemůže K., která prostě jenom nemá čas. Za zmínku stojí, že konečně máme první návštěvu z Čech. Na svatební cestu sem přijel můj velký bratr P. s V. (aby nedošlo k omylu tak vězte, že V. je novomanželka). Za zmínku jistě stojí, že první byl naplánován výlet do Japonska a až časem se ukázalo, že to bude i svatební cesta.
10.10. 2007	(středa) - konečně můžu napsat pořádnou aktualitku o tom, co jsme dělali o víkendu (snad už dnes večer). Předem je však třeba zmínit několik drobnnějších novinek. K. tvrdí, že stále nemá čas napsat (už ani ne) aktualitu o svých návštěvách tokijských výzkumných ústavů. Minulý čtvrtek jsem si utvořil krásný osobní rekord, když jsem z práce odešel už ve 14:00. Nepamatuju si, zda jsem někdy zmínil, že se tady večer při venčení psů používá svítící obojek (případně vodítko). Bylo mi to celkem k smíchu, ale poté co jsem včera večer málem projel mezi psem a jeho páníčkem (kde to vodítko opravdu nesvítilo), už začínám přicházet takovýmto vymyšlenostem na chuť.
29.9. 2007	(sobota) - tak jsem se konečně vrátil z cest (už v úterý ráno), abych po hlavě padl do ostrého pracovního procesu. Ve čtvrtek jsem začal obsluhovat satelit a zvláště dneska to stálo za to. Program byl ověřen a schválen pouhých 40 minut před tím, než měl být odeslán na družici. Jinak se nic zajímavého neděje, snad kromě faktu, že nás s K. pozval k sobě domů na večeři můj velký šéf. K. už mi žehlí košile a sama dumá co si vezme na sebe. K. mimochodem konečně začla měřit, takže odchází z domu přede mnou a když má dobrý den tak je už kolem osmé zpět. Pracuje nehledě na soboty a státní svátky (a že jich teď bylo dost). Dokonce má i o čem psát aktualitu, ale nemá na to čas (čti nechce). A připomněla mi návštěvu zoo, o které bych mohl napsat i já, takže snad se aspoň něčeho brzy dočkáte.
20.9. 2007	(čtvrtek) - taky se tady poslední týdny děly zajímavé věci v politice. Bývalý premiér Abe nečekané složil funkci po roce v čele vlády. Je třeba přiznat, že nebyl v úplně jednoduché situaci: v letních regionálních volbách jeho strana LDP prohrála, za rok se mu vystřídali 4 ministři zemědělství (všichni byli podezřelí z manipulace s dotacemi, jeden se zasebevraždil), atd. Tuto neděli se strana sejde a zvolí si nového předsedu a tudíž i nového premiéra. Kandidáti jsou dva: Aso a Fukuda. Tisk i obyčejní japonci upřednostňují Fukudu, i když valné většině je to jedno. Prý je sympatičtější (nevím, já ho neviděla ani na fotce) a i jeho otec byl premiérem (Japonsko je jako Amerika - politika je především rodinný byznys). Jediná vada na kráse celého plánu je, že milému Fukudovi je 71 let.
20.9. 2007	(čtvrtek) - H. je zase v Evropě a v Japonsku opět padají teplotní rekordy. Prý jsme zažili nejteplejší léto od začátku měření. Byl zlomen teplotní rekord: 40.9ºC v Nagoye na konci srpna (teplota to není až tak vysoká, ale pokud uvážíte ještě nejméně 80% vlhkost tak je z toho peklo na zemi). Léto je tu stále v plném proudu - dneska v noci teplota nespadla pod 25ºC, odpoledne bylo 32ºC. Ach zlaté přízemní mrazíky!!! Zkušený V. (je v Japonsku už 4 roky) mě ujistil, že řijen je příjemný - jako pěkné léto v Čechách. Snad se toho dožiju!
9.9. 2007	(neděle) - tak tajfun je uspešně za námi. Ve čtvrtek se malinko zpomalil, takže jsem stihla přistát ještě než udeřil v plné síle. Do Tokia dorazil v noci ze čtvrtka na pátek, foukalo a pršelo, ale až na padlý strom u nás v ulici a lehce rozvodněnou řeku jsme výraznější projevy nezaznamenali. A hned v sobotu se teplota vrátila na svých obvyklých 34 stupňů.
6.9. 2007	(čtvrtek) - aktuální stav, tajfun je tady. Na snímku je nyní aktuální obraz z radaru. V klidu a bezpečí domova to není nic hrozného, dost prší a vítr se nezdá býti extrémním. Uvidíme, jak se k tomu vyjádří K., která je (snad) na cestě z letiště. Dočetl jsem se, že včera byl naměřen maximální srážkový úhrn v tomto tajfunu 55 mm za hodinu, což je celkem dost.
5.9. 2007	(středa) - zatímco se zvolna připravuje další povídání o Hokaidu (dávám dohromady panorama, které stejně neoceníte, protože bude muset být značně zmenšeno), je třeba upozornit na aktuální dění v Japonsku. Konkrétně mám na mysli tento odkaz. Vypadá to nadějně, akorát nevím, jak bude K. ve čtvrtek večer přistávat. PS: odkaz bude funkční jen pár dní a bude se aktualizovat, takže tady můžete najít náhled na zmiňovanou podobu stránky.
23.8. 2007	(čtvrtek) - na rozdíl od minulého výletu na Kjúšú reportáž z Hokkaida začne mapou, abyste jí měli v případě potřeby po ruce i s vyznačenými destinacemi.
23.8. 2007	(čtvrtek) - mé kolo v Atsugi bohužel nepřečkalo bez úhony mou téměř dvoutýdenní nepřítomnost (bylo zaparkováno na placeném parkovišti u nádraží). V pondělí jsme ho našla s prázdným zadním kolem a to z toho důvodu, že mi nějaký vtipálek vyšrouboval ventilek. Jelikož v 9 hodin není otevřen jediný obchod, tak jsem do práce jela autobusem a řešení problému nechala na večer. Večer jsem zašla do 100 jenového obchodu a zakoupila jsem montážní nářadí, náhradní ventilky i pumpičku (každá položka stála 100 jenů, tzn. cca 17 Kč). Na parkovišti jsem bohužel zjistila, že ventilky nemají zrovna kvalitně vyřezané závity a tudíž nejdou dotáhnout. Tak jsem vyrazila do normálního obchodu, koupila třikrát dražší ventilky a pro jistotu i náhradní duši. Ventilek padnul mnohem lépe, pumpička fungovala a tak jsem s pocitem dobře odvedené práce kolo na noc opět nechala na parkovišti. Ráno bylo kolo bohužel opět prázdné, ale představa výměny duše mě odpuzovala natolik, že jsem ještě jednou duši zkusila nafouknout. Po nafouknutí nejevyla žádné známky ucházení a vydržela i celou cestu do práce. Cestou jsem si bohužel všimla dalšího defektu, a to zosmeného předního kola a to natolik, že nejde používat přední brzda. Večer byla duše opět prázdná. No takže teď před každou jízdou usilovně pumpuju, protože oprava vzhledem k tomu, že příští týden bude kolo opět ponecháno svému osudu na parkovišti během mé cesty do Francie, nemá žádnou perspektivu.
23.8. 2007	(čtvrtek) - tak jsme se úspěšně vrátili z výletu! Ale vzhledem k tomu, že H. hned vzápětí odjel do Irska a mě v Japonsku zanechal samotnou s velkou haldou špinavých a mokrých věcí, tak píši až teď, kdy už je většina věcí čistých a suchých. Aby toho nebylo málo tak po příjemném horském počasí vyšších zeměpisných šířek jsem nucena opět snášet horké a vlhké počasí zde v Tokiu (pro vaši představu: přes den lezou teploty pravidelně přes 35ºC, v noci nespadnou pod 28ºC). No prostě a jednoduše: trpím!
6.8. 2007	(pondělí) - i když jsou velké prodlevy v aktualizaci těchto stránek na "denním" pořádku, neodpoustím si upozornění na jednu očekávanou. Ve středu odjíždíme s K. na Hokaido. Hned po návratu jedu do Irska a K. vzápětí do Francie. Nějakou aktualitku by si zasloužil i tento víkend, kdy jsme byli hrát beach a v neděli lezli po jiných než standartních skalách. Avšak nedostatek času a plánované cesty budou mít za následek přerušení veškerých aktualizací , toto období snad bude završeno množstvím aktualit (v zatím neznámém časovém horizontu).
30.7. 2007	(pondělí) - po konci dešťové sozóny přišlo horko. Všichni vyhrožujou, že se to bude s časem ještě zhoršovat, ale i nyní si pozorný divák všimne jistých náznaku změny klimatu. V pátek po cestě z práce jsem poprvé viděl jak starší pár venčil opičku a posléze i několik havranů, ze kterých se kvuli nedostatečnému chlazení na vzduchu stali brodiví ptáci.
30.7. 2007	(pondělí) - vzhledem ke vzrůstající teplotě vzduchu se už dlouho plánovaná návštěva japonského kadeřníka nedala déle odkládat a v sobotu ráno jsme vyrazila. Byla jsem průkopnicí, protože H. stříhám já strojkem. Šla jsem do salónu, který mi doporučila japonská známa, prý to vede její kamarád a prý umí stříhat i nejaponské vlasy (jak jistě víte, asiaté mají vlasy úplně jiné než my a to jistě může nezkušeného kadeřníka zaskočit). Vyrazila jsme vyzbrojena 2 japoskými větami: Ostříhat prosím, Zkrátit o 4cm prosím. Když jsem v 10:15 vešla do salónu, byla tam jedna paní, která si nechávala od slečny kadeřnice barvit vlasy a dva muži lelkovali kolem (v japonských kadeřnictvích se vyskytuje daleko víc kadeřníkù než kadeřnic). Z jednoho se vyklubal pan majitel (symaptický, cca 40 let), druhý tam byl za poskoka (taky symaptický, cca 25 let). Po mých dvou větách mě poskok odvedl na mytí hlavy. To se odehrává na židli podobné zubařskému křeslu: nasednete a pak se to s vámi začne pokládat. Bohužel vše je dimenzováno na japonskou průměrnou postavu, takže mě se v umyvadle neoctla pouze hlava, ale i lopatky. Po menší úpravě polohy bylo vše v pořádku a 10 minutové mytí mohlo začít. Dostala jsem přes obličej roušku, aby mě nezakácal a pak už na vlasy nanášel jeden přípravek za druhým. Po skončení mi důkladně osušil uši a vydrbal hlavu a přivedl ke křeslu. Tam už čekal pan šéf a ukazoval v časopise obrázky, jak že si to představuji. Mezi ženami jsem nešla ani jediný, který by se blížil mému obvyklému sestřihu (99% japonek má vlasy alespoň na ramena a ten zbytek rozhodně nemá vystříhaný krk). V časopise s mužskými účesy jsem už byla schopná ukázat vystříhaný krk a kolem uší. Jediné co jsem opravdu nevěděla jak říct bylo prostříhaní, ale pak jsem si vzpomněla, že střapatost je základním rysem všech japonských setřihů a v klidu jsem se poddala mistrovskému umění pana šéfa. Hrál si se mnou dlouho, poskok poskakoval: přines, odnes, podej a když měl volno tak mi štětečkem oprašoval obličej od napadaných vlasů. V průběhu stříhání mi ještř jednou umyli hlavu a dostala jsem také moc příjemnou masáž krku. V závěrečné fázi my pan mistr za pomocí gelu vytvořil extravagantní umělecké dílo (půl minuty se na mě díval a pak něco zastřihnul nebo narovnal). Zaplatila jsem 4730 jenů, tzn. 800 Kč (není nejlevnější sříhaní zde, ale min. 3000 dáte všude) a po více jak hodině jsem odkráčela domů. No když to zhodnotím tak jsem spokojená až na vystříhání kolem uší, které není úplné ani po dvou urgencích. PS: H. poznámka z dnešního rána. Účes už se nepodařilo zrekonstruovat do původní podoby, pravděpodobně nedostatkem zkušeností a především správně tuhého gelu
24.7. 2007	(úterý) - nedávno nám s K. přišlo poštou upozornění k zaplacení zdravotního pojištění, jehož výše je odvislá od výše příjmu. Dalo by se tedy čekat, že v našem případě budou tyto částky stejné a to minimální, protože náš příjem je z japonského právního hlediska nulový. Proto nás poněkud překvapilo, že já mám platit třikrát tolik. Tak jsem zaúkoloval svého ochotného japonského kolegu M., aby zjistil co se děje. Po mnoha telefonátech vyšlo najevo, že dříve odevzdané formuláře o výši přijmu byly na jiné roky (u mě na minulý rok, u K. na letošek). Řešení situace však bylo stále nejasné, takže mi M. domluvil na dnešní ráno osobní schůzku s Kubota-sanem, který měl aspoň částečně ovládat angličtinu. Na určenou hodinu jsem tedy dorazil na radnici a slečnám u vchodu směle ohlásil "Kubota-san", i když znám sloveso pro potkat, tak na konstrukci věty ve významu mám tady potkat toho-a-toho jsem si netroufal. Slečna mě nicméně s úsměvem odvedla k přepážce určené k zacházení s cizinci, kde mě zanechala a vypravila se hledat Kubota-sana. Pak se ukázalo, že mi asi vůbec nerozuměla, protože se objevila jiná slečna, která evidentně netušila o co jde. V tu chvíli jsem si navíc uvědomil, že neznám nejenom Kubota-sana, ale ani jeho pohlaví a začal tušit možné komplikace. Nicméně slečna viděla, že se oháním dokumenty o zdravotním pojištění, takže mě odvedla k příslušné přepážce. Tam skončili veškeré naděje na férové vyjednávání, protože se mnou začali zabývat hned tři japonci, kteří mi byli schopni do angličtiny přeložit jen číslovky, kterým už rozumím i v japonštině. Jeden z problémů, domnělé proplácení pojištění v období kdy tu K. nebyla, se podařilo vyřešit celkem hned a bez problémů. K problému výše pojistné částky však vedla dlouhá cesta nedorozumění, aby mi po asi 15 minutách konečně vysvětlili to, co už jsem věděl od M., tedy že já jsem neodevzdal formulář o příjmech na tento rok. Pak už následovala moje pantomima co s tím jako můžu dělat a následné vyplnění nějakého formuláře, který sice nebyl podobný tomu co jsem vyplňoval předtím, ale kam jsem měl vyplnit příjmy za tento rok. Ta nula co jsem tam chtěl napsat se jim zrovna moc nelíbila, ale povedlo se mi naznačit, že správná formulace je na tom přiznání příjmů za loňský rok. Zdálo se, že to pochopili a poslali mě zase sednout. Pak se dostavil už jen jeden z předchozí trojice s postarší paní, která se mě z vypětím všech sil anglicky zeptala co vlastně chci. To už jsem si začal trošku zoufat, ale zbytečně, protože se ukázalo, že jsem vyplnil správný formulář a částka, kterou mám zaplatit je shodná s tou za K. Dokonce mi ukázali, že to můžu zaplatit přimo tam, takže se vše v dobré obrátilo a stálo mě to jen jedno propocené tričko a posměch asi 6 japonců, kteří se mnou přišli do styku. PS: vůbec netuším, jestli jedním z nich byl Kubota-san, protože jsem se posléze od M. dozvěděl, že to měl být chlap a náznaky angličtiny přicházely pouze od žen. PPS: K. dnes cítila své první zemětřesení o síle 4.4 Richterovy škály, jehož epicentrum nebylo daleko od místa kde pracuje; jak horizontálně (30 km) tak vertikálně (10 km). Nebojte, přežila to. PPPS: v novinách dneska psali, že dešťová sezóna je u konce. A opravdu vysvitlo sluníčko a je báječné teplíčko, jenom vlhkost už není taková.
17.7. 2007	17.7. (úterý) - dneska jsem prodělala pravidelnou roční lékařskou prohlídku, kterou je zaměstnavatel povinnen svým zaměstnancům jednou ročně zaplatit. Musím říct že to byla typická japonská akce. Týden dopředu jsem dostala dvě speciální lahvičky na moč i s návodem jak do nich správně načůrat, dále potom pokyny co v předvečer prohlídky smím a nesmím dělat (nesměla jsem jíst po osmé hodině večer a večeře neměla být mastná) a že ráno před prohlídkou nesmím nic jíst. Dnes ráno přijel autobus zdravotního personálu a dvě dodávky. Nevím to určitě, ale předpokládám, že to celé dělá jedna firma, která se specializuje právě na takovéto akce. V posluchárnách rozestavili plenty a potom už se jenom obcházelo po různých zastaveních - znovu moč, výška a váha (s obojím jsem se jen tak tak vešla do rozsahu měřicích přístrojů), zrak, sluch, tlak, odběr krve, vyplnění dotazníku ohledně životního stylu: kouříte? pijete? a kolik? (výběr odpovědí byl méně než 1, 1, 2 až 3, 4 a více skleniček - na můj dotaz kolik je sklenička mi bylo odpovězeno 2 dcl, což mě donutilo k odpovědi 4 a více a udělolo to ze mě v očích japonců notora) cvičíte? a dále otázky ohledně zdravotního stavu. Pak si mě pan doktor poslechl fonedoskopem (přes tričko) a šlo se na EKG. To proběhlo s typickou japonskou prudérností, kdy paní doktorka (či setřička) mě uložila na lůžko, pak teprve jsem si měla vyhrnout tričko. Načež jí překvapilo, že mám podprsenku. Chvíli zkoušela rozesadit elektrody kolem podprsenky, ale nakonec usoudila, že bude lepší, když si ji také vyhrnu. Vysvětlovat jí, že se v mém případě vyhrnout nedá mi přišlo zbytečné a tak jsem se posadila (čímž jsem ji sházela ty elektrody) a v klidu se vysvlékla, pak už vše proběhlo v klidu. Posledním zastavením byla dodávka číslo jedna, kde probíhal plný rentgen hrudníku. Pan doktor si nás pečlivě prohlíd a kdo podle něho měl na tričku moc flitrů musel se převléci do erárního mundúru, aby na fotce dobře vypadal. Nevím jak zjišťoval přítomnost kovů pod tričkem, ale i to mi stačilo, abych s díky tuto atrakci odmítla. Osoby starší 40 let pak pokračovaly do druhé dodávky kde bylo vyšetření zažívacího traktu. I lidé bez jakýchkoli obtíží museli v neděli vypít něco na bázi valia, aby jejich útroby byly vyplněny kontrastní látkou a bylo možné je vyšetřit. A co říct na závěr? Těžko říct proč se japonci statisticky dožívají nejdelšího věku, zdravotními prohlídkami to určitě není, možná proto, že tu všechno dlouho trvá - výsledky budou za 3 měsíce.
13.7. 2007	(pátek) - tak se na nás od jihu řítí další POPRVÉ. Je to první tajfun sezóny a jmenuje se Man-yi (což je křestní jméno bez konkrétního přeložitelného významu). Podle současné předpovědi, jejíž aktualizovanou podobu můžete sledovat zde, udeří na Tokio někdy v neděli. V současnosti dosahují nárazy větru až 250 km/h, ale nad ostrovy začne tajfun slábnout, takže se očekávají nárazy o rychlostech kolem 170 km/h. Rychlosti na odkazované stránce jsou uvedeny v uzlech, ale můžete tam najít i potřebný faktor k přepočítání.
12.7. 2007	(čtvrtek) - tak jsme nedávno poprvé zabloudili do nedalekého obchodu s lihovinami (v normálním obchodě nejsou k dostání vícevoltážní nápoje). Ceny příjemně překvapili, jsou přinejmenším srovnatelné s těmi v čechách. Co už nás udivilo, je cenová politika těchto obchodů. Jako důkaz slouží přiložené foto, kde si můžete sami porovnat ceny polského alkoholu se švédským, či ruským.
25.6. 2007	(pondělí) - v sobotu jsme se zúčastnili dalšího setkání čechů a slováků, které se tentokráte uskutečnilo u P. na zahradě a poté i na pláži ve Fujisawě. Sobota však nezačala příliš slavně, protože jsem se v pátek večer stal obětí K. nápadu, že když tak brzo vstávám, tak ji mám nechat spát a jít si radši zaběhat. V sobotu v sedm ráno jsem tedy vyrazil, ale už v té době bylo celkem teplo, takže se těch pár kilometrů (možná doslovně pár, tedy dva) proměnilo v jedno velké utrpení, ze kterého jsem se vzpamatovával celé dopoledne. Pak už jsme vyrazili na výše zmíněnou akci, která výrazně pozvedla kvalitu dne. Dokonce jsem poprvé od operace zkoušel hrát volejbal (a to rovnou beach) a koleno i bez ortézy překvapivě drželo. V neděli jsem byl psychicky připraven k odpočinku, který mi však nebyl dopřán, takže jsme se vydali na nějaké nákupy. Tyto jsem přežil bez újmy (jak psychické tak fyzické) a večer jsme se vydali do nedaleké restaurace, kde jsme měli sraz s japonkou, která bydlí nedaleko nás, a kterou jsme poznali díky společnému českému známému.
20.6. 2007	(středa) - tak jsem se konečně odhodlal něco po víkendu napsat. V pondělí jsem se k tomu nějak nezmohl, protože mě příliš bolely ruce z lezení na skalách v Yugawaře. Aktualitka o této akci s největší pravděpodobností nebude, i když se několik fotek vyvedlo. Včera jsem se vůbec nedostal do práce, jelikož jsme se s K. vydali na Tokyo Regional Immigration Bureau, kde jsme si byli vyřídit tzv. re-entry permit. Tato věcička umožňuje držiteli japonského víza vycestovat za hranice, aniž by toto vízum přestalo platit. Po úvodních zmatcích se nám shodou několika šťastných náhod povedlo odhalit správný postup, takže jsme už v klidu počkali asi hodinu, než na nás přišla řada a re-entry permit bez problémů získali. Pak následoval neúspěšný pokus zjistit u JTB (Japan Travel Bureau) ceny lodí, autobusů a letenek na Hokaido, kam se v srpnu chystáme. Odtama jsme vyrazili shánět pro K. letenky do Francie, což se povedlo a poté i telefon, což se pro změnu nezadařilo. Tak akorát jsme pak stihli začátek finálního dílu Pirátů z Karibiku (první návštěva kina v japonsku). Bohužel se potvrdila klesající úroveň celé série, takže to za návštěvu podle mě nestálo. Kino je navíc v japonsku poměrně drahá záležitost (1800 jenů za lístek), takže si ho pro příště asi odpustím(e).
14.6. 2007	(čtvrtek) - tak mám několik novinek . První je identifikace té potvory co žere žížalu na jedné z fotek z aktualitky Ojama. Díky V. se ji povedlo identifikovat jako ploštěnku Artioposthia triangulata a více informací můžete najít např. zde. Druhá novinka je pak o situaci, která dříve či později musí potkat v Japonsku každého. Včera po cestě domů z práce jsem se poprvé a asi ne naposled srazil s jiným cyklistou. Byla to jeho chyba. Strašně se mi omluval, ale nebylo celkem proč, protože jsme téměř stihli zastavit, takže jsme se ťukli jen lehce a oba jsme se bez problémů udrželi na kole.
11.6. 2007	(pondělí) - minulý víkend (o kterém snad zrovna píše aktualitku K.) jsem se od T. dozvěděl báječnou historku o předminulém japonském premiérovi. Jmenoval se Yoshiro Mori a do funkce se dostal díky infarktu svého předchůdce v roce 2000. Nebyl příliš populární a proslavil se díky několika faux-pas. Asi nejvýraznějším bylo uvítaní prezidenta Clintona v Japonsku. Premiér, stejně jako standartní japonec, neuměl vůbec anglicky, takže měl jen prezidenta přivítat v angličtině a pak již měli přijít na řadu překladatelé. Plán tedy byl uvítat Clintona frází "How are you?", načež měl prezident odpovědět "Fine, and you?" a Mori už jen říct "Me too." Bohužel (či naštěstí) se situace krásně zvrhla, protože Mori se zeptal "Who are you?". Clintona to poněkud překvapilo, ale reagoval se smyslem pro humor a odpověděl "Well, I am Hilary's husband." a smál se tomu, na což už Mori správně reagoval "Me too." a taky se smál. Poté prý zavládlo celkem dlouhé ticho. T. se zmiňoval o tom, že japonci nejsou na tuto historku příliš pyšní. Popravdě řečeno, ani se jim příliš nedivím.
5.6. 2007	(úterý) - každý den dojíždím cca 40 min vlakem do práce. Je to taková obyčejná příměstská železnička, kde každých 5 minut jede vlak s deseti vagónama, podle přesného schématu rychlíky předjíždějí osobáky, a kterých jsou v Tokiu desítky. Tudíž se cítím oprávněna pohovořit o legendární přesnosti japonských vlaků. V ranní špičce je zpoždění cca 2 minuty spíše běžné než vyjímečné. Dneska ráno se zřejmě zpoždění nějak naakumulovala a přijeli jsme celkově s 8 minutama. U východu z nádraží stál houf zřízenců, moc se omlouvali a rozdávali 'zpožděnky' (takové ty kartičky, které říkají "on jde pozdě, protože vlak měl zpoždění").
4.6. 2007	(pondělí) - od čtvrtka jsem odpovědný za plánování pozorovacího programu družice, takže jsem byl celkem zaneprázdněn. Ode dneška už to snad bude lepší, protože už přijel i plánovač z ameriky a obecně se tu vyskytuje více lidí, kteří tomu rozumí. Takže snad bude i čas napsat aktualitku, ta by se týkala lezení v Yugavaře (již podruhé), které se uskutečnilo minulý víkend. Tuto sobotu jsem musel do práce, ale i tak jsme zvládli zapít dceru jednoho z místních čechů a v neděli oslavit narozeniny dalšího (tentokráte slovenského bratra).
29.5. 2007	(úterý) - včera v poledne se oběsil japonský ministr zemědělství, lesnictví a rybolovu Tošikacu Macuoka. Podle Daily Yomiuri (anglicky psané japonské noviny, které občas sleduji) ho nalezla jeho sekretářka ve 12.29 poté, co se ho nemohla dovolat a odemkla si dveře náhradním klíčem. Japonci ho poté odvezli do nemocnice, zkusili možné i nemožné (zřejmě jim nevadilo, že už nějakou dobu visel), a ve 14.00 ho prohlásili za mrtvého. Mimo 6 dopisů na rozloučenou za sebou zanechal silné podezřezení z braní úplatků při zadávání státních zakázek. A pak, že čestné harakiri je v Japonsku přežitý zvyk. A co u nás v Čechách?
18.5. 2007	(pátek) - až do včerejška jsem si pochvaloval, jakou že to mám krásnou cestu do práce. Velkou většinu cesty jedu podél říčky Nogawa po cestách, kam auta nesmí. Cesta ráno ještě celkem ušla, sice jsem strašlivě zmokl, ale to bylo očekávané, protože už když jsem vyjížděl tak hrozně pršelo a mě bylo líno jet v pláštěnce či s deštníkem a s autobusem mám špatné zkušenosti (poprvé a naposledy když jsem ho chtěl použít přestalo pršet dřív, než nějaký přijel). Ke konci jsem si navíc ještě maličko pobloudil, protože mou obvyklou cestu přehradila žlutá policejní páska (buďto tam někdo někoho zabil, nebo to byl pokus o sebevraždu z asi 3 metry vysokého mostu). Podrobnosti neznám, protože místo činu bylo ohrazeno opravdu zeširoka. Pravé peklo však přišlo až po cestě domů a musím jen doufat, že bylo zaviněno pouze průběhem počasí a né nastávající sezónou. A o čem že je řeč, no přece o hmyzu a malých muškách především. Nejenom, že jsem přijel domů v podstatě po večeři (nevalné chuti). Byl jsem navíc svědkem toho, jak japonec jedoucí proti mně mhouřil oči, k čemuž měl v porovnání se mnou daleko lepší genetické dispozice (japonec když zamhouří oko, tak ho zavře). Vždy jsem věřil, že šikmé oči jsou následkem krytí oka před zvířeným pískem a prachem. Stále doufám, že je tato teorie pravdivá a tato vlastnost se nevyvinula při projížďkách na koních kolem říčky Nogawa.
17.5. 2007	(čtvrtek) - mám novou hračku, jmenuje se se Google Analytics a slouží ke sledování návštěvnosti stránek (v tomto případě těchto stránek). Z tohoto důvodu bych Vás rád požádal, abyste v následujících dnech navštěvovali tyto stránky s vysokou frekvencí, , neboť pamatujte, že Velký Bratr Vás vidí. Po prvních dnech provozu sledování musím vyjádřit upřímnou soustrast jedinému návštěvníkovi, který se k těmto stránkám dostal s pomocí vyhledávače (google) a to použitím klíčových slov "ložnice japonské". Nejsem si tím zcela jist, ale podle času strávených na stránkách usuzuji, že K. zprávička o našem bytě nebyla přesně tím, o co měl hledající zájem.
9.5. 2007	(středa) - úspěšně jsme se vrátili z výletu! Podrobnější reportáž, či spíše reportáže, bude určitě následovat, ale až někdy příště. Teď jenom krátký postřeh o tom jak funguje japonská pošta. Během týdne kdy jsme byli pryč, mi měla přijít z banky kreditka. Taky že přišla, ale jelikož jsme nebyli doma, listonoš zanechal ve schránce oznámení, samozřejmě že v japonštině. Vyluštila jsem z něj, že tu listonoš byl 29.4. v 15:38. Další datum na oznámení bylo 6.5., což jsem pokládala za datum, kdy je zásilka poslána zpět odesílateli. Bylo to sice divné, protože to byla neděle, ale tady člověk nikdy neví. Vzhledem k tomu, že bylo pondělí, tak jsem se pokusila celou věc vyřešit a dojít na poštu si to vyzvednout. Došla jsem na tu nejbližší, ale ta už měla zavřeno. Tak jsem se zeptala prvního kolemjdoucího jestli jsem u té správné pošty a bylo mi řečeno, že ne. Nelenila jsem a vyrazila na Komae (naše správní středisko) a našla další, také zavřenou poštu. Tentokrát to oslovený mladík vzal z gruntu a zavolal na informace (číslo bylo na oznámení o zásilce). Telefonát trval rozhodně déle než 5 minut a co se během něho dělo, to vážně netuším, teda kromě epizody, kdy si telefonisté velice složitě sdělovali mé jméno. Situaci nevyřešil ani poštovní zřízenec, který přišel vybrat schránku. Nakonec mě zachránila anglicky mluvící starší paní, které se zželelo cizinky bezradně stojící vedle neanglicky mluvícího japonce. Ta mi řekla, že dneska na mě ta zásilka čeká do 19:00 na hlavní poště a pak jde zpátky k odesílateli. Jelikož bylo 18.15, tak jsem vyskočila na kolo a uháněla o kilometr dál. Na hlavní poště měli otevřeno, dokonce jsem tam byla jediným zákazníkem na 3 pošťáky. Ty mě nejdřív prolustrovali jestli jsem to skutečně já a pak odběhli do útrob budovy. Za chvíli byli zpátky, s oznámením, ale bez zásilky. A začali mi něco složitě vysvětlovat. Po pěti minutách jsem z jejich posunků a psaní čísel nakonec pochopila, že protože mě poprvé listonoš doma nezastihl v denní době, tak od 6.5. (to datum na oznámení) mi to pošta bude zkoušet doručovat večerní roznáškou, tzn. od 19:00 do 21:00. Psaní mi bohužel nemůžou dát, protože pošťák už odešel. Takže já urychleně nasedla na kolo a uháněla k domovu, abych pošťáka nepropásla. A opravdu, v 19:53 zvonek a za dveřma pošťák s dopisem. Japonsko musí být opravdu země kde je jednoduché žít, jenom musíte umět japonsky (a někdy asi ani to nestačí)...
26.4. 2007	(čtvrtek) – příští týden jsou v Japonsku velké svátky, souborně nazývané Zlatý týden. Konkrétně 29.4. slavíme Midori-no-hi (svátek zeleně), 3.5. Kenpókinenbi (výročí přijetí ústavy), 4.5. Kokumin-no-kjúdžicu (národní svátek) a 5.5. Kodomo-no-hi (den dětí), takže se nedivte, že nepřibývají žádné aktualitky. My totiž vyrážíme na celý týden na Kjůšů na aktivní rekreaci (či dovolenou na zotavenou?). Aktivní proto, že plánujeme vylézt na několik aktivních vulkánů.Jak to dopadlo, dáme vědět jestliže se vrátíme.
26.4. 2007	(čtvrtek) – včera jsme se španělskými kolegy od H. navštívili malý suši-bar. Podnik byl opravdu miniaturní a byli jsme v něm jediní hosté. Personál byl tvořen postarším párem bez aktivní (i pasivní) znalosti angličtiny. Což byl konečně prostor jako stvořený pro H., aby předvedl svou aktivní znalost japoštiny. S jídelním lístkem mu musela paní domácí pomoci a ukázat v které části jsou suši sety. Výběr byl potom jednoduchý: byli jsme 4, suši sety 3, takže na jeden došlo dvakrát. U konce jídla, kdy bylo jasné, že nám chutnalo (a v televizi právě skončil baseball), se paní osmělila a začala se vyptávat. A co se nestalo, H. se chytil a dokázal paní na otázky odpovídat celých 10 minut. Pro japonštinou nedotčené by to vypadalo téměř jako konverzace, ale my co už něco málo základních frází pochytili jsme v H. odpovědích zachytili dokola se opakující: wakarimasen, sumimasen, mo iči do itte kudasai (v překladu nerozumím, promiňte, řekněte to ještě jednou prosím). Ale celkový dojem byl dobrý, jeho japonština už začíná být aktivní (asi jako doutnající vulkán).
5.4. 2007	(čtvrtek) – je tu několik novinek: tak za prvé už jsme na Vás, vášnivé čtenáře, dva pisatelé a za druhé se H. kvůli mému příjezdu přestěhoval a od teď bydlíme spolu v báječném malinkém japonském bytečku (o kterém bude jeden z dalších větších příspěvků). Pokud byste nám chtěli napsat nebo nás dokonce navštívit tak můžete: 東京都狛江市猪方 4-1-8, Japonsko.
28.3. 2007	(středa) - sice nejde o nic velkého, ale přesto cítím touhu vás informovat o prvním "rozhovoru" v japonštině, který jsem absolvoval a přitom všemu rozuměl (pokud tedy nepočítám své lekce japonštiny). Došlo k němu po cestě z práce, kdy jsem zkřížil trasu s nějakou postarší paní tak, že jsme museli zastavit. ONA: Gomen nasai Omlouvám se (zdvořile) JÁ: Sumimasen Omlouvám se (méně zdvořile) ONA: Gomen nasai Omlouvám se JÁ: jsem se na nic nezmohl a jen přikyvoval, jako že ji odpouštím ONA: Dózo ve smyslu ať jedu JÁ: Arigato gozaimas Děkuji pěkně Není to moc, ale přesto to potěší. Především proto, že mohla nabýt mylného dojmu, že umím japonsky.
24.3. 2007	(sobota) - narazil jsem na pěkné kandži. Jak asi víte, jsou kandži znaky převzaté z čínských, které byly odvozeny z obrázkového písma. Většina kandži se tedy dá dostopovat až k původním obrázkům. Ta zajímavost je kandži znak pro daně, který vypadá takto. Většina složitějších znaků je složena z více základních, v tomto případě ze dvou. První z nich je zjednodušenou kresbou obilí. A přichází pointa zprávičky, takže zde si můžete prohlédnout celý smysl kandži.
5.3. 2007	(pondělí) - první příspěvek v podání K. (s mojí pečlivou cenzurou). Dnes ráno a odpoledne mi bylo dopřáno cestovati tokijskou veřejnou dopravou v době dopravní špičky. Po příchodu na perón jsem se způsobně zařadila za značku zde budou dveře a vešla jsem se hned do prvního přišedšího vlaku, který byl relativně prázdný. Při nástupu se nenastupovalo zády se vzporem o horní futro. Neocenitelným pomocníkem mi byla má výška, která mi dovolila dýchat po celou cestu čerstvý vzduch přímo z klimatizace. Po cestě zpět se vlak jevil méně plný. Po celodenním sezení jsem byla trochu rozlámaná a tak jsem si řekla: "Až se vlak na Shinjuku ještě více vyprázdní, tak si sednu." (vsuvka cenzora, slovní spojení "na Shinjuku vyprázdní" nemá v daném jazyce výrazový smysl). Což se záhy potvrdilo a než jsem se stačila rozkoukat a sednout si, stála jsem na jedné noze a ještě ne na své.
2.3. 2007	(pátek) - omlouvám se nejenom za dlouhou prodlevu v psaní novinek, ale i za to, že tato prodleva bude ještě nějakou dobu pokračovat. Není to způsobeno pouze tím, že konečně přijela K., která se mě naopak snaží k psaní donutit, ale především celkovou pracovní zaneprázdněností. Takže aspoň příslib věcí příštích: Víkend na horách, Rybí trh a po tomto víkendu snad Víkend na velkém ostrově (v překladu do japonštiny Óshima).
14.2. 2007	(středa) - ač jsem už dlouho žádnou zprávičku nenapsal, je dobře že jsem dnes počkal až na večer a nesepsal ji hned v práci jak jsem měl původně v úmyslu. Zážitek po cestě domů byl ještě intenzivnější. A přitom šlo pouze o jízdu na kole za deště z deštníkem v ruce. Evidentně nemám tuto disciplínu zvládnutou tak dobře jako rodilí japonci. Zajímalo by mě, jestli dokážou jet tak, že jim nezmoknou nohy. Já jsem byl rád, že jsem měl suchou hlavu, částečně pak batoh a ruku držící deštník, nohy a břicho jsem měl promočené jako bych žádný deštník neměl. Po cestě domů ještě navíc poměrně foukalo, takže jsem byl místy rád, že jsem deštník udržel v ruce a nespadl z kola. Příště to zkusím s pláštěnkou, protože deštník se neosvědčil a v některých momentech mě to málem stálo život.
1.2. 2007	(čtvrtek) - dneska se toho stalo po cestě do práce celkem dost. Hned ze začátku jsem viděl volně poletovat papouška. Nejsem zrovna ornitolog, ale myslím, že v Tokiu volně nežijí a musel někomu uletět. Nicmeně byl velký, pěkně zelený a vřískal asi zimou... Po cestě také míjím luxusní prodejnu aut Lexus. Dneska prvně jsem si všimnul kroužku zaměstnanců v černých oblecích (dámy v černých kostýmcích), jak společně prodělávali ranní rozcvičku. Nemohl jsem od toho odtrhnout zrak, takže jsem málem srazil protijedoucího cyklistu.
30.1. 2007	(úterý) - už poněkolikáté jsem se vydal večer běhat do nedalekého parku. Obvykle tam potkávám nejenom další běžce, ale také jednu japonku cvičící přednes. Zrovna dneska nebyla nějak ve formě a hlas se ji přes vodu nenesl tak jako obvykle, i přesto se to dobře poslouchá. Dneska prvně jsem narazil na skupinku dětí, které se učili nějaké taneční pohyby s vějířem. Nejsem si tak úplně jistý, proč takové věci dělají večer v parku, který není zrovna ideálně osvětlen.
24.1. 2007	(středa) - večer jsem se poprvé odhodlal vyrazit do bazénu, který je vyhrazen pouze pro obyvatele dané čtvrti Tokia a vstupné je velice nízké. Bazén byl rozdělen na 4 části, kde největší sloužila k čemu si člověk zamanul, dvě dráhy byly vyhrazeny pro rychlejší plavce (plavalo se vpravo, i když na silnicích jezdí vlevo), další dráha byla jednosměrná a poslední část sloužila pro chůzi. Tento bazén má maximální hloubku kolem 1.5 metru, prakticky se tam nedalo utopit a přesto tam hlídali dva plavčíci. V jedné chvíli navíc něco prohlásili, načež všichni vylezli z bazénu (já taky, abych nevypadal jako že jim nerozumím) a jeden z plavčíků skočil do bazénu a něco kontroloval. Nevím co se dá zkontrolovat na kachličkách, ale asi byly v pořádku, takže po čase nás tam zase pustili.
22.1. 2007	(pondělí) - dnes už podruhé jsem při cestě do práce potkal cyklistu, jenž v košíku před řidítkama vezl kólii, což je celkem velký pes, přesto vypadala poměrně spokojeně a evidentně na to byla zvyklá. Jinak se tu na kole velké věci moc nepřevážejí, protože místy je problém se vyhnout chodcům a dalším cyklistům i bez nákladu a není vyjímka že člověk musí zastavit a počkat na uvolnění nějakého zvláště úzkého místa. Nejsem na používání zvonku na kole zvyklý, ale určitě se dostanu do méně krizových situací (které vyžadují rychlé zastavení či změnu směru) až ho začnu používat tak často jako místní.