Astronomické zajímavosti léta a podzimu

Pro Puls třebíčska napsal RNDr. Rostislav Štork, Ph.D.
Astronomický ústav Akademie věd České republiky


Během posledních měsíců se stalo několik významných a zajímavých objevů, o kterých je vhodné si nyní povědět, byť se zpožděním, za které se omlouvám.

Meteorit Neuschwanstein

Koncem července astronomickou veřejností po celém světě proběhla zpráva o nalezení meteoritu Neuschwanstein, která byla až neuvěřitelná. Přesněji řečeno, již nedlouho po samotném pádu meteoritu, ke kterému došlo 6. dubna 2002 ve 22:20 SELČ, bylo zřejmé, že se jedná o naprosto mimořádnou událost. Tento bolid ozářil území celé střední Evropy, byl tedy dostatečně jasný, aby mohl být zachycen bolidovými kamerami Evropské bolidové sítě. A skutečně byl vyfotografován deseti stanicemi. Osmi německými, jednou českou a jednou rakouskou.

Z těchto deseti záznamů bylo sedm nejkvalitnějších použito pro výpočet dráhy tělesa. A vypočtená dráha byla velice zajímavá. Naprosto se totiž shodovala s dráhou bolidu Příbram, který dopadl 7. dubna 1959, a byl vůbec prvním vyfotografovaným pádem meteoritu. To samo o sobě bylo pozoruhodné, protože z toho zřejmě vyplývá, že na této dráze je podobných těles značné množství.

Proměřením a analýzou snímků nebyla určena pouze dráha ve Sluneční soustavě, ale i dráha v atmosféře a fyzikální parametry tělesa. Jeho hmotnost byla asi 600 kg, při průletu atmosférou se většina této hmoty odpařila a na zemský povrch dopadlo asi 25 kg meteoritů, z toho největší kus měl hmotnost asi 15 kg. Bylo určeno i místo dopadu, ale ukázalo se, že pádová oblast je pro hledání meteoritů mimořádně nepříznivá. Jednalo se o alpský masív, kde se nedalo uvažovat o systematickém prohledávání. Nepřesnost v určení místa dopadu jsou stovky metrů až kilometr, protože i když tento bolid svítil ještě 16 km nad zemským povrchem (to je druhý nejhlubší průnik v historii fotografických pozorování, většina bolidů přestane svítit již ve větších výškách), mohl být v poslední fázi svého letu ovlivněn větrem a unesen kousek stranou.

Ale němečtí hledači se nevzdávali a pečlivě prohlíželi vysokohorský terén, jak to jen bylo možné. A po několika měsících slavili úspěch. 14. července 2002 byl uvnitř vypočítané pádové oblasti nalezen meteorit o hmotnosti 1751 gramů. Jak je u meteoritů zvykem, byl pojmenován podle nejbližšího města, což v tomto případě bylo známé sídlo bavorských králů Neuschwanstein.

Tento nález byl zveřejněn na konferenci Asteroids, Comets, Meteors 2002, která se na přelomu července a srpna konala v Berlíně. Na této konferenci byl přihlášen příspěvek Pavla Spurného, který vede Evropskou bolidovou síť a který provedl všechny výpočty dráhy meteoritu, a Dietera Heinleina, vedoucího německé části Evropské bolidové sítě. Tento příspěvek byl věnován právě tomuto pádu meteoritu a k velkému překvapení všech přítomných Pavel Spurný na závěr své přednášky představil i meteorit nalezený před dvěma týdny.

I když pomineme náhodu, že k nálezu došlo těsně předtím, než se astronomové zabývající se meziplanetární hmotou sjeli do Berlína, je tato událost naprosto mimořádná sama o sobě. Již to, že se opět podařilo nalézt meteorit, jehož pád byl vyfotografován, je velký úspěch. Dosud se to podařilo pouze třikrát, nyní se tedy jednalo o čtvrtý případ v historii. To, že dva z těchto případů se před srážkou se Zemí pohybovali po stejné dráze, je mimořádně zajímavé. Co je však naprosto neuvěřitelné, je fakt, že k jejich pádu došlo podle astronomických měřítek takřka současně, po pouhých 43 letech, a navíc tato tělesa dopadla takřka na stejné místo, v obou případech do střední Evropy. Nedá se předpokládat, že by na této dráze byla pouze dvě tělesa; zřejmě jich tam je značný počet a dá se tak hovořit o objevu „meteoritového“ roje. Asi je jen otázkou času, kdy opět začátkem dubna dopadne meteorit a Příbram a Neuschwanstein se tak na zemském povrchu shledají s dalším úlomkem, se kterým mají společný původ. Jen doufejme, že nedopadne také jejich mateřské těleso, ze kterého se tyto úlomky oddělily. To by asi bylo podstatně větší a mohlo by být poměrně nebezpečné.

Quaoar

Z oboru meziplanetární hmoty je i další překvapivý objev. Začátkem října byl zveřejněn objev velké planetky, pro kterou byl navržen název Quaoar. Je to největší těleso, které bylo objeveno v posledních 72 letech, tedy od objevu Pluta v roce 1930. K objevu došlo již před několika měsíci, ale teprve v červenci a srpnu se objevitelům podařilo získat pozorovací čas na Hubbleově kosmickém teleskopu (HST), který jako jediný dokázal tento objekt zobrazit jako kotouček. Ve všech ostatních dalekohledech včetně těch největších byl Quaoar vidět jen jako svítící bod. Na snímcích z HST tak již bylo možno změřit velikost tohoto tělesa a ukázalo se, že má v průměru asi 1300 kilometrů.


Snímek planetky Quaoar z Hubbleova kosmického teleskopu ve třech různých zvětšeních. Je vidět, že tento objekt je opravdu velmi slabý a na hranici rozlišitelnosti i pro tento velký kosmický dalekohled.


Tato kresba Quaoaru sice vychází především z umělcovy fantazie, ale zachycuje některé rysy, které o planetce víme. Především kulový tvar, převážně ledové složení a také velmi slabý sluneční svit, který v této velké vzdálenosti panuje.

Má sice jen poloviční velikost než Pluto, ale je nepochybné, že je s Plutem srovnatelné, a tak je tento objev dalším argumentem, abychom Pluto nepovažovali za řádnou planetu, ale jen za největší (zatím největší známé) transneptunické těleso. Transneptunická tělesa, jak je zřejmé z jejich názvu, se nacházejí za oběžnou drahou Neptuna a tvoří takzvaný Kuiperův pás. O tomto pásu se vedly teoretické úvahy zhruba od roku 1950, ale první tělesa z něj byla objevena až v devadesátých letech. Nyní již je známo více než 500 těchto těles. Dosud největší z nich (po Plutu) byla Varuna s průměrem kolem 900 km.

A když už je řeč o Plutu, musím se zmínit o další zajímavosti, totiž o jeho globálním oteplování. Samotné globální oteplování Pluta je jistě zajímavé, ale ještě zajímavější je způsob, jak byl tento objev učiněn. 20. srpna 2002 Pluto při svém pohybu po obloze zakrylo slabou hvězdu. Hvězda za Plutem nezmizela najednou, ale pohasínala postupně, protože Pluto má atmosféru. A z toho, jakým způsobem a jak rychle hvězda mizela, bylo možno určit velikost a profil atmosféry Pluta. Ukázalo se, že atmosférický tlak je nyní třikrát vyšší než před čtrnácti lety, kdy byla provedena podobná měření. Toto zhoustnutí atmosféry odpovídá zvýšení průměrné teploty na Plutu o necelé dva stupně Celsia. Příčina tohoto oteplení je nejasná. Jedno možné vysvětlení je, že to souvisí se vzdáleností od Slunce. Pluto sice bylo v nejbližším bodě své dráhy již v roce 1989 a zdálo by se tedy, že právě naopak by teplota měla být vyšší tenkrát při posledním měření a nyní by už měla klesat. Ale podobně jako u nás je obvykle nejtepleji až kolem druhé až třetí hodiny odpolední a ne přímo v poledne, je dost dobře možné, že případě atmosféry Pluta, která má úplně jiné složení než pozemská, to funguje s podobným zpožděním. Uvidíme za další desetiletí.

Druhý měsíc naší planety

Další zajímavá zpráva proběhla médii v září a hovořila o objevu druhého měsíce Země. Toto těleso bylo objeveno 3. září a bylo zařazeno mezi blízkozemní tělesa, tj. malé planetky, které se přibližují k Zemi. Po dalších dnech pozorování se však k velkému překvapení ukázalo, že toto těleso se nepochybuje po dráze kolem Slunce, ale po dráze kolem Země. Takže se začalo hovořit o druhém přirozeném satelitu naší planety, i když tento „měsíc“ měl mít průměr jen asi 30 metrů. Rozbor dráhy ukázal, že toto těleso bylo kolem roku 1970 v blízkosti Země, pak třicetkrát oběhlo Slunce a poté bylo Zemí zachyceno a začalo obíhat kolem ní. Vzhledem k tomu, že na začátku sedmdesátých let již byla kosmonautika v plném proudu, bylo po senzaci a začalo se uvažovat o možném umělém původu tohoto tělesa. Tuto možnost potvrdilo spektrální pozorování. Ze spektra vyplývalo, že povrch tělesa má podobné vlastnosti jako oxid titaničitý, který před 30 lety NASA používala k nátěru raket Saturn. Je tedy nejvýše pravděpodobné, že tento „měsíc“ je ve skutečnosti část rakety, která vynesla některou z výprav Apollo na cestu k pravému Měsíci.


Fotografie rakety Saturn V s vyznačeným třetím stupněm, který pravděpodobně je tím tělesem, které bylo považováno za druhý „měsíc“ Země. Celá raketa je asi dvakrát vyšší než třebíčská věž.

V souvislosti s kosmonautikou vzpomeňme i významného výročí sond Voyager, které odstartovaly před 25ti lety. Voyager 1 na svoji výpravu k Jupiteru a Saturnu startoval 5. září 1977, Voyager 2, který navíc navštívil i Uran a Neptun, odstartoval 20. srpna 1977. Voyager 1 je nyní nejvzdálenějším objektem vyrobeným lidskou rukou, nachází se ve vzdálenosti 85krát větší, než je vzdálenost Země-Slunce. Voyager 2 je v 68mi násobku této vzdálenosti. I na tuto opravdu obrovskou dálku je stále se sondami udržováno rádiové spojení. O velikosti této vzdálenosti si můžeme udělat představu i z toho, že rádiovým vlnám trvá dvanáct hodin, než doletí od sondy k Zemi.

Leonidy

Z astronomických událostí podzimu jsou nepochybně nejvíce očekávány Leonidy. V letošním roce se zřejmě naposledy čeká mimořádně vysoká činnost tohoto meteorického roje. Letos je orientace příznivá pro Evropu a podle předpovědí, které byly v minulých letech velice úspěšné, by v noci z 18. na 19. listopadu měl počet meteorů dosáhnout až několika tisíc za hodinu. Co však příznivé nebude, je svit Měsíce, který bude těsně před úplňkem, bude tedy velmi silně pozorování rušit a mnoho slabších meteorů proto nespatříme. Ovšem u Leonid je pravděpodobné, že i jasnější meteory budou hojně zastoupeny a v tom případě bychom něco vidět mohli. Stačí k tomu po půl jedenácté, kdy činnost roje začíná, zaujmout místo bez rušivého pouličního osvětlení a dívat se jakýmkoliv směrem, jen ne přímo do souhvězdí Lva a samozřejmě také ne na Měsíc.

Přeji vám hezkou podívanou a doufám, že vyjde počasí. Pokud byste se mě chtěli na něco zeptat, či mi dát návrh, o čem bych se měl na tomto místě zmínit, jsem k zastižení na emailu stork@asu.cas.cz a na telefonu 606 721832.

Všechny obrázky pocházejí z NASA.