Třírozměrné obrázky Slunce Astronomové odpradávna touží po poznání skutečné podstaty nebeských objektů. Tato cesta je dlážděna tolika úskalími, kolik si jich jen dovedeme představit. Jak s oblibou říká jeden nejmenovaný vysokoškolský pedagog a vynikající astronom: ,,Matka příroda je pěkná potvora a kde může, hodí nám klacek pod nohy." V případě výzkumu Slunce je situace úplně stejná. Jen přijmout fakt, že naše mateřská hvězda, častokrát to předloha pro božstva, je prachsprostá "koule žhavých plynů" -- to nějakou dobu trvalo. S narůstající dokonalostí pozorovací techniky a s padáním dogmat, která fakticky neumožňovala přijetí na tehdejší dobu možná bizarních teorií, které se později ukázaly realistickými. Dnes jsme v úplně jiné situaci. Nejen ve sluneční fyzice existuje na vysvětlení nejrůznějších astronomických jevů mnoho teorií, mnohdy se zcela od podstaty k projevům vzájemně lišící a co chybí, je observační podpoření nebo vyvrácení. A tak jsme se již přehoupli od dvojrozměrných obrázků fotosféry Slunce a od dvojrozměrných modelů povrchové konvekce a slunečních skvrn k trojrozměrným. Zde je však veliký problém. Na to, že bychom zvládli Slunce pozorovat ve velkém rozlišení skutečně třírozměrně nemůže být řeč. Jednoduše proto, že tato hvězda je od Země příliš daleko na to, aby budila trojrozměrný vjem, byť bychom ji pozorovali simultánně ze dvou dostatečně vzdálených observatoří. Lidstvo také doposud nezkonstruovalo žádnou sluneční kosmickou sondu, která by s velkým rozlišením poskytovala výrazně úhlově odlišný pohled, než máme ze své rodné hroudy. Na děje ve fotosféře s vysokým rozlišením se stále díváme úplně stejně, jako na fotografii. Přestože je nesporné, že jevy jako je granulace nebo sluneční skvrny mají své projevy i ve třetím (radiálním) rozměru a přestože by nás tyto projevy sebevíce zajímaly, prozatím jsme neměli tu šanci. Až doposud. Situace se změnila minulý rok výstavbou nového slunečního dalekohledu na Kanárských ostrovech (konkrétně na ostrově La Palma). Jmenuje se SST (Swedish Solar Teleskope), má průměr celý jeden metr a využívá dobrodiní adaptivní optiky, což mu umožňuje (ve spojení se špičkovým počítačovým zpracováním obrazu) dosáhnout rozlišovací schopnosti až 0,1", což odpovídá ve vzdálenosti Slunce 75 km. Hlavním trikem k pohledu do třetího rozměru je nedívat se přímo, ale bokem. S útvary, které se pohybují na středu disku se tedy nic nezměnilo. Ať chceme - nebo ne, prozatím je budeme pozorovat stejně jako jednoocí. Situace se změnila v oblastech, které jsou blízko slunečního limbu. Do jejich pozorování se doposud pouštěli jen dobrodruhové. Zkreslení způsobené projekcí je totiž velké, informace je tedy více zhuštěna a s úhlovou vzdáleností od středu disku rapidně klesá rozlišovací schopnost. Zatímco na středu disku 1" znamená skutečně těch avízovaných 750 km v rovině (spíše kouli) sluneční fotosféry, 60 stupňů od středu už je to už zhruba dvojnásobek a na 75 stupních již téměř čtyřnásobek. Již první snímky pořízené přes SST přinesly vědcům několik překvapení a také mnohé naděje. Panuje přesvědčení, že fotosféra je relativně plochá a prakticky bez nějakých zajímavých struktur, vyjma sluneční granulaci (o níž je jasné, že jde o třírozměrný útvar, ale i o nich se předpokládalo, že se v podstatě jen "vylévají") a tu a tam nějaké sluneční skvrny. Od nových 3-D obrázků granulí se očekává, že pomohou rozluštit jejich mnohá tajemství. Jen pro pořádek zopakujme, že jde o nepravidelný konvektivní obrazec, který je důsledkem mohutných konvektivních pohybů v podfotosférických vrstvách. Fakticky jde o vršíčky těch nejjemnějších konvektivních struktur, o konce vzestupných proudů přinášejících z nitra Slunce teplo na povrch (a začátky sestupných proudů ochlazeného plazmatu). Typický rozměr každé granule je 1000 km a střední doba jejich života se pohybuje v pouhých minutách. Všimnout si jí můžete i při pozorování Slunce dalekohledem. Laickou obdobou granulace je hladina vody vařící se v hrnci, jen si musíte odmyslet bublinky. Rychlostní pole granulí v rovině fotosféry je stále vděčným cílem pro mnohé studie, třetí složka jejich pohybu (kolmo na rovinu fotosféry) je však prakticky pouze ve stádiu teoretických úvah, jejichž správnost je v podstatě možné ověřit pouze dopplerovým jevem. Nové obrázky například ukázaly, že okraje skvrn a nedochůdčata ve skvrnovém vývoji - póry - se ponořují do okolní granulace. To již bylo teoreticky předpokládáno, ale nikdy pozorováno. Ona "vařící se" fotosféra tedy fakticky sluneční skvrny jakoby obrušuje od okrajů. Dále se ukázalo, že granulace v oblastech s magnetickým polem (čili v takových, kde se typicky vyskytují právě sluneční skvrny), jsou jakoby vyvýšeny nad své okolí a mají jasnější okraje, než jejich protějšky v klidných oblastech. Magnetická pole je tedy v těchto oblastech spíše "propadlinou" s velmi jasnými stěnami. Přesně tak, jak předpovídala i teorie. Zdá se, že tento jev by mohl významným způsobem korespondovat s jasnými vláknitými strukturami, které jsou pozorovány především v okolí skvrn a také v okrajových částech disku již staletí a které se nazývají fakule. Souvisí to s jedním ne tak docela dobře pochopeným jevem sluneční fyziky. Když totiž tato hvězda dosáhne ve svém cyklu maxima, je poměrně hodně pokryta tmavými skvrnami. Přesto je celkový zářivý výkon asi o jedno promile vyšší. Obecně se tento jev přisuzuje právě fakulím, který je statisticky v době maxima také více, dokonce čtyřikrát tolik, co skvrn. Přestože teplotní kontrast není tak výrazný, fakule nejenže se skvrnami ,,uhrajou plichtu``, ale mají dokonce to promile navíc. Obecně se předpokládalo, že magnetické pole bude působit jako ,,díra" ve fotosféře a že ,,stěny" tohoto ,,propadliště" budou asi o 400 stupňů teplejší, než granule. Soudilo se, že to je podstatou fakulí. Nyní se zdá, že je to pravda. Z pozorování na SST bylo též odhadnuto, o kolik jsou magnetické struktury vnořeny do fotosféry - ukazuje se, že je to něco mezi 150 a 400 km. Zajímavosti se objevily i v obrázkách slunečních skvrn - zejména nádherné jsou světelné mosty klenoucí se v pětisetkilometrové výšce nad skvrnami. Zde je zatím stále více otázek, než odpovědí. Brána nových informací o naší nejbližší hvězdě (ale také nových otázek) je tedy otevřena. Nezbývá, než se zhluboka nadechnout a vkročit. Zdroj: SST NEWS