Laikovi by se mohlo zdát, že v dnešní době pozorovat Slunce už nemá prakticky cenu. Vždyť se na něj díváme od nepaměti, nezkušené oko si nevšimne, že by se Slunce nějak měnilo s časem. Tu a tam ale nastane úplné zatmění Slunce a tam se již názor i nezkušeného a odborně nevzdělaného laika trochu změní. Při pohledu na snímky zatmění, případně na jeho kresby si všimne, že je pokaždé jiné. Zvídavou osůbku napadne, proč by mělo být Slunce jiné jen při každém zatmění, co když se mění nějak ze dne na den? A začne naši nejbližší hvězdu studovat podrobněji.

Nejdříve k průzkumu použije to jediné, co s sebou má vždy, a to neozbrojené oko; zejména při vhodných příležitostech, kdy disk Slunce tolik neoslňuje, jako například při západu, při východu, v mlze nebo za homogenními mraky. Pak si vezme na pomoc triedr a začne žhavou hvězdu promítat na papír, nebo se na ni dívat přímo. Ale v touze vidět více a více si koupí větší dalekohled, začne podrobnosti na povrchu zakreslovat na papír, zpracovávat, vytvářet synoptické mapy...To i dnes dělají profesionální astronomové a princip se po staletí nezměnil. Hlavně proto, aby se co nejdéle natáhla pozorovací řada srovnatelnými prostředky, což je důležité z hlediska posuzování dlouhodobých změn aktivity.

Podívejme se na jednotlivé způsoby, jakými může astronom-amatér pozorovat Slunce a co vlastně může na povrchu Slunce spatřit. Hned na úvod ale jedno důrazné varování:

Nikdy a za žádných okolností se nedívejte nechráněným dalekohledem přímo na sluneční disk! K trvalému poškození nebo ztrátě zraku stačí sebekratší pohled na zářící kotouč!