Leonidy letos opět nezklamaly a dostavily se v počtu několik set meteorů za hodinu. Co však stejně jako v minulých letech zklamalo, bylo počasí. V noci maxima, tedy 17./18. listopadu 2000 byla celá Evropa dokonale pokryta mraky. Pouze jihovýchodní Španělsko mělo jasno a bylo tak jedinou lokalitou na kontinentě, odkud bylo možno tuto podívanou pozorovat. Jelikož jsem měl to štěstí být na tomto místě, dovolil bych si vás s naší expedicí stručně seznámit.
Tyto expedice za Leonidami, které jsem letos měl čest se zúčastnit, pořádá Dutch Meteor Society a stejně jako vloni zvolili za cíl Španělsko. Členy našeho mezinárodního týmu byli: hlavní organizátor Hans Betlem, jeho manželka Annemarie (oba Holandsko), Pavel Spurný, Jiří Borovička, Rostislav Štork (všichni Česká republika) a Steve Evans (Velká Británie). Expedice začala srazem všech účastníků ve středu 15. 11. dopoledne na letišti v Madridu. Na letišti jsme již měli přistavené campery, tedy takové ty pojízdné domy, prostě obrovská auta, něco jako obytná Avie. Nicméně stejně jsme ještě museli zajet do půjčovny těchto vozidel, kde bylo složeno několik beden s přístroji a vybavením, které tam byly dopředu poslány poštou.
Vytvořili jsme dvě skupiny a ubytovali se v camperech. V prvním týmu byli Hans, Annemarie a já, v druhém Pavel, Jirka a Steve. Po krátké poradě jsme vyrazili směr jih, protože již ve středu bylo zřejmé, že jižní polovina Španělska má podstatně lepší vyhlídky na jasné počasí než polovina severní. Odpoledne jsme asi po 200 km jízdy dorazili do městečka Manzanares, kde jsme v místním supermarketu nakoupili potraviny na zbytek týdne a na opuštěném parkovišti ještě společně strávili noc.
Ve čtvrtek 16. 11. ráno jsme se rozloučili s druhou skupinou a rozjeli se zaujmout pozorovací stanoviště, která se velmi osvědčila při loňské expedici. Tato místa byla jihovýchodně od Manzanares, vzdálená asi 150 km. Naše lokalita se nazývala Punto Alto, druhá skupina byla necelých 100 km severněji na místě zvaném Casa Nueva. Tato vzájemná vzdálenost byla optimální pro dvojstaniční pozorování. To je velmi důležité, protože zatímco při pozorování z jednoho místa můžeme určit pouze dráhu meteoru po obloze, tedy jakými souhvězdími proletěl a kolik stupňů za sekundu urazil, při dvojstaničním pozorování lze po proměření obou záznamů spočítat dráhu v atmosféře i ve sluneční soustavě. Dozvíme se tak, v jaké výšce začal meteor zářit, v jaké výšce přestal, jaká byla jeho skutečná rychlost v kilometrech za sekundu, veškeré parametry dráhy, po které se toto tělísko pohybovalo, než se srazilo se Zemí, i mnohé další údaje.
Po příjezdu na pozorovací stanoviště jsme vybalili přístroje a čekali na začátek pozorování, který nebyl již po západu Slunce, ale až asi o půl jedné, protože v první polovině noci byla Země nepříznivě natočena a meteory tak z Evropy nemohly být vidět. Nicméně začátku pozorování jsme se nedočkali, protože večer začalo pršet a byli jsme rádi, že jsme stihli holandské fotografické kamery i naši videotechniku včas před deštěm schovat. Po shlédnutí satelitního snímku a dalších meteorologických informací jsme usoudili, že tato noc je ztracená a začali přemýšlet co udělat, abychom měli naději pro další dny. Jako jediná možnost se jevil již výše zmíněný jihovýchod Španělska a tak jsme se ještě v noci vydali na cestu. U města Jaen jsme se setkali s druhou skupinou, společně ujeli ještě pár desítek kilometrů a uložili se ke spánku.
Páteční ráno nás vítalo jasnou oblohou a tak jsme se plni optimismu opět rozloučili a vydali se dále na východ hledat nová vhodná stanoviště. Tentokrát jsme severnější stanicí byli my. Nalezli jsme liduprázdné místo na velké pláni s nadmořskou výškou 1000 m. V blízkosti byla pouze zemědělská usedlost jménem Curica, kde chovali spousty ovcí, jinak desítky kilometrů od nás nebyly žádné rušivé projevy civilizace. Vzduch byl velmi čistý a průzračný a nikde žádné světlo z blízkého města. Lepší pozorovací podmínky si lze představit jen stěží. Naši kolegové dojeli až skoro k pobřeží, nacházeli se 92.8 km jižně a mírně východně od nás na místě zvaném Lucainena.
Tentokrát jasné počasí vydrželo až do začátku pozorování, ba co více, vydrželo až do jeho konce. A jak jsem se již zmínil, meteory se dostavily v hojném počtu několik set za hodinu. Nejednalo se sice o meteorický déšť, ale i tak to byla hezká podívaná, každých pár sekund bylo možno vidět meteor, občas třeba i tři najednou. Navíc tato aktivita vydržela až do rána, tady několik hodin.
Protože i na další noc byly pro naše stanoviště dobré vyhlídky na příznivé počasí, nikam jsme se nepřesouvali a v klidu vyčkali další noci. To už sice zvýšená aktivita nepokračovala, ale nijak nás to nemrzelo, přece jen jsme již měli šest hodin záznamu z předchozí noci a ze soboty na neděli jsme pozorovali jen proto, že o víkendu nebylo možno vrátit campery.
V neděli nás po skončení pozorování a po krátkém spánku čekala asi desetihodinová cesta zpět do Madridu. Lehce jsme si ji zpestřili průjezdem národního parku v Andalucii, ale bez větších problémů jsme večer dorazili na předměstí Madridu, kde jsme se opět shledali s kolegy a po vzájemných gratulacích k vydařené expedici šli spát. V pondělí 20. 11. jsme už jen vrátili naše pojízdné domovy, zabalili přístroje a letěli jsme domů.
Expedice byla velmi úspěšná. První plánované noci ze čtvrtka na pátek, kdy jsme kvůli vytrvalému dešti pozorovat nemohli, nemusíme vůbec litovat, protože jak se ukázalo, tuto noc ještě k žádnému výraznému zvýšení aktivity meteorů nedošlo.
Pro následující dva roky je předpovídána ještě vyšší aktivita než v
letošním roce. A když tři roky po sobě bylo v České republice na Leonidy
zataženo, snad už někdy jasné počasí vyjde. Ze srdce to sobě i všem zájemcům
o astronomii přeji.