Co je to vlastně jarní rovnodennost a čím nás zaujme letošní březnová obloha?

Pro Nový Region T a R-ART Studio napsal Mgr. Rostislav Štork
Astronomický ústav Akademie věd České republiky

Jak známo, v březnu začíná jaro. Prvním jarním dnem je den rovnodennosti, letos připadající na 20. 3. Co to je ta rovnodennost? Stručně řečeno, jedná se o datum, kdy den a noc jsou stejně dlouhé. Také lze říci, že tento den Slunce vychází přesně na východě a zapadá na západě. Pro geometrickou představu si uvědomme, že Země vykonává dva základní pohyby. Rotuje a obíhá kolem Slunce. Osa zemské rotace není kolmá na rovinu, ve které naše planeta obíhá, ale je skloněna o 22.5 stupně. Nejenom, že tento sklon je stálý, ale osa míří i na stále stejné místo v prostoru (na severní straně se poblíž tohoto místa nachází hvězda Polárka). Takže při oběhu kolem Slunce je polovinu roku osvětlen jižní pól a druhou polovinu pól severní. Pouze dvakrát do roka Slunce svítí na obě polokoule stejně a to jsou právě dny jarní a podzimní rovnodennosti.

S příchodem jara se nejenom prodlužuje délka bílého dne, ale stoupá i teplota a tudíž nebudeme při pozorování oblohy tolik mrznout. Nabízí se tedy otázka, co za těchto méně náročných podmínek na obloze uvidíme. A musíme konstatovat, že z tohoto hlediska k nám příroda moc štědrá není. Jedinou planetou, kterou můžeme dobře pozorovat ve večerních hodinách, je Saturn. Ale díky tomu, že se jedná právě o tuto planetu, je o zábavu postaráno. Saturn je společně s Jupiter hned po Měsíci nevděčnějším objektem při pohledu dalekohledem. Lze snadno rozpoznat strukturu prstence i vidět Saturnovy největší měsíce.

Ráno lze spatřit Venuši, která vychází zhruba dvě hodiny (koncem měsíce hodinu a půl) před Sluncem a je tedy vidět nad východním obzorem. Během období ranní viditelnosti bývá nazývána Jitřenkou.

Jak jsem výše naznačil, nejsilnější zážitky při pozorování dalekohledem člověk získá, zamíří-li přístroj na Měsíc. Lze vidět podrobnosti na jeho povrchu, tedy především různě velké krátery či rozsáhlé pláně nazývané moře. Po pozorování kráterů je nejvhodnější období, kdy jsou osvětleny ze strany, tedy dny kolem první čtvrti, která bude 5. 3. Pochopitelně, stejně příznivá je i poslední čtvrť (21. 3.), ale to je Měsíc pozorovatelný až ve druhé polovině noci. Pro pozorování měsíčních moří si vybíráme období kolem úplňku, který bude 13. 3. Ve dnech kolem novu (28. 3.) Měsíc není pozorovatelný, ale ani tehdy nemusíme zoufat. Naopak, jak se říká, na hvězdárnu se chodí buď na Měsíc nebo na slabší objekty, které se jinak ztrácejí v měsíční záři.

Obvykle ve svých článcích zmíním i nějakou aktualitu z kosmonautiky a nemohu tak neučinit ani tentokrát. Totiž právě v době, kdy píši tyto řádky (17. 2. 1998), přechází primát nejvzdálenějšího předmětu vyrobeného lidskou rukou z jedné sondy na druhou. Po dobu 25 let byl nejvzdálenějším lidským výtvorem Pioneer 10, sonda, která startovala 2. 3. 1972. Nyní toto označení náleží Voyageru 1. Voyager 1 startoval o pět let později, 5. 9. 1977, 5. 3. 1979 proletěl kolem Jupitera a 12. 11. 1980 kolem Saturna. Nyní se nachází ve vzdálenosti asi 10.4 miliardy km, což je asi 70 astronomických jednotek, tedy sedmdesátinásobek vzdálenosti Země od Slunce. Pro představu, radiovým signálům, které se pohybují rychlostí světla (300000 km za sekundu), trvá přes devět a půl hodiny než dorazí ze sondy na Zemi.
 


Na této upoutávce vidíte krajinu na nyní nepozorovatelné planetě, na Marsu. Jedná se o oblast poblíž místa přistání sondy Pathfinder, která snímek pořídila. Pahorky na obzoru jsou vzdáleny asi jeden kilometr. (NASA–JPL)