Sluneční fyzika je neustále se rozvíjející odvětví astronomie, jenž s sebou táhne i kus pozorovatelské historie. Přestože k bouřlivému rozvoji sluneční fyziky došlo teprve v posledních desetiletích, jednu věc dělají astronomové již po staletí -- počítají skvrny.

Už staří Číňané měli v povědomí (a vedli si o tom poctivé záznamy), že Slunce není jen čistou koulí, ale tu a tam se na jeho tváři objeví smítko -- tmavá sluneční skvrna. Přestože jejich pozorování bylo více než řídké (připomínajíc spíše pověstné "noty na buben"), již z těchto dat lze podrobnou analýzou vysledovat, že aktivita Slunce vykazovala jedenáctiletou cykličnost i před dvěma tisíci lety.

S rozvojem teleskopické astronomie (revoluci započal zřejmě v roce 1610 Galileo Galilei) vyšlo najevo, že černé puntíky na viditelném povrchu Slunce jsou spíše pravidlem, než vzácností, a že pouhým okem je nevidíme ve většině případů jen kvůli jejich malému zdánlivému rozměru. Oko má totiž rozlišovací schopnost v ideálním případě asi jednu úhlovou vteřinu a drtivá většina slunečních skvrn je pod touto hranicí. Pozorovatel nevybavený dalekohledem tak pravděpodobně uvidí jen ty "největší špeky".

Dnešní teleskopy, jež se využívají k pozorování skvrn, jsou schopny rozlišit flíčky, které mají v heliografických souřadnicích rozměr asi 0,5 obloukové vteřiny (což odpovídá rozměru přibližně 370 km). Je tedy jasné, že skvrn pozorujeme na disku Slunce mnoho a je zapotřebí, aby se v nich člověk vyznal.

Představte si například tuto přehnanou situaci: dva pozorovatelé slunečních skvrn se sejdou večer po službě u piva a chtějí se trumfovat, kdo z nich udělal lepší pozorování (kresbu, fotografii, popis, měření magnetického pole a co já vím ještě). Pokud bude na viditelném disku skvrna jediná, bude to jednoduché. Jenže když jich tam budou tucty? Těžko se asi budou domlouvat stylem "třetí skvrna zprava na severní polokouli". Je tedy zapotřebí vymyslet systém jednoznačné identifikace.

Způsobů je mnoho. Jistě vás nebudu dlouho přesvědčovat, že jednou z možností je identifikaci provést na základě nějakých souřadnic. Podobně jako na Zemi určujeme polohy vrcholů hor, měst a jiných geografických útvarů na základě geografických souřadnic (dvou úhlů -- šířky a délky), můžeme tuto úvahu zobecnit na libovolné kulové těleso ve vesmíru. Na Slunci je to trochu problém -- fotosféra totiž vykazuje diferenciální rotaci, což znamená, že se v různých vzdálenostech od rovníku otáčí různě rychle, a náš souřadnicový systém by se tedy na Slunce jakýmsi způsobem navíjel. Nevadí, stanovíme si souřadnicovou síť takovou, která by odpovídala tuhému Slunci. Sice za to platíme faktem, že některé útvary se vůči síti budou pomalu pohybovat, ale to nám nevadí. Stejně uvažoval v polovině 19. století i Christopher Carrington a zavedl souřadnicový systém, jež se používá dodnes. Sláva, máme definovány souřadnice (a říkejme jim carringtonovské).

No jo, jenže Slunce se otáčí jednou za asi 27 dní a sejdou-li se u onoho piva naši dva pozorovatelé po dlouhé době a začnou se bavit o sluneční skvrně na daných heliografických souřadnicích, pořád se nemusí bavit o té samé, protože jedna skvrna se může rozpadnout a na jejím místě se za nějaký čas vytvořit nová. Skvrny totiž mají svůj vlastní život, který trvá od hodin po maximálně asi tři měsíce, nejčastěji však dny.

Na mnoha observatořích, kde se zákresy slunečních skvrn dělaly systematicky, začali identifikovat skvrny jinak. Přesněji řečeno, kdyby se zaznamenávala každá skvrna, nastal by s ohledem na jejich počet a životní dobu opět strašný zmatek, který by komplikovanou situaci rozhovoru u piva neřešil. Protože si sluneční fyzikové všimli, že tajemné fleky se zřídka vyskytují osamoceně, ale naopak většinou se sdružují do skupin, identifikaci podléhaly celé skupiny. Skupiny skvrn jsou stabilnější útvary a i když může v průběhu času docházet ke změně jejich morfologie, jsou známy rekordní skupiny, které přečkaly i pět otoček Slunce. A protože skvrny jsou jen jedním z projevů sluneční aktivity a kolem nich se vyskytují i další nejen fotosférické jevy (fakule, flokule, spikule, chromosférická zjasnění atd.), začalo se těmto skupinám říkat aktivní oblasti (active regions -- AR).

Není nic jednoduššího, než když se nějaká aktivní oblast objeví na východním okraji Slunce, dát jí pořadové číslo. Tak to začali dělat např. v květnu 1874 v Královské Greenwichské observatoři (Royal Greenwich Observatory -- RGO) v Londýně. A protože to dělali velmi pečlivě a systematicky, stalo se číslo aktivní oblasti přidělené v Greenwich mezinárodně uznávaným identifikačním znakem aktivních oblastí. Do roku 1976, kdy přestalo být toto číslo na výsluní, udělili skupinám bezmála 2 400 000 čísel. Nutno podotknout, že číslování v Greenwich bylo trochu komplikovanější, než je nastíněný scénář, takže počet udělených čísel neodpovídá počtu spatřených aktivních oblastí. Toto číslo nemá žádný strop a odvíjí se dále skupinu za skupinou.

V USA začali s podobným počítáním v roce 1973 v Národním úřadu pro oceán a atmosféru (National Oceanic and Atmospheric Administration -- NOAA). Těžko říci proč, ale jejich čísla převážila čísla z Greenwich a používají se dodnes. NOAA číslo není závislé jen na jedné observatoři -- než je aktivní oblasti uděleno její číslo, musí být pozorována nejméně na dvou různých observatořích. Výjimkou je pozorování tzv. limbové erupce s jasnou návazností na vycházející skupinu, jež ještě nemusela být spatřena. V návaznosti na starší pozorování platí úzus, že NOAA číslo je pouze čtyřciferné. 14. června tohoto roku čtyři cifry přetekly -- po skupině NOAA 9999 by měla logicky následovat NOAA 10000, ale fakticky následuje NOAA 0000. Po dohodě bylo řečeno, že nuly předcházející platné cifře se budou v běžném použití vynechávat, zůstanou pouze pro počítačové zpracování. Tedy místo NOAA 0001 máme NOAA 1 atd.

Jak jsem již napsal -- může se stát, že skupina přežije více otoček. V číslování to nevadí, skupina prostě při každém svém návratu dostane nové číslo. A protože se jedná o výjimky, nikomu to nečiní problémy. To se stalo například na jaře loňského roku, kdy jedna obří a stabilní skupina přešla přes sluneční disk pod čísly 9393, 9433, 9461 a dokonce se ji podařilo zpětně ztotožnit i s číslem 9371, čili ve čtyřech otočkách po sobě.

A naši dva pozorovatelé sedící v zahradní restauraci si báječně rozumí, protože přesně vědí, o čem se baví. A o to jde u piva především, ne? :-)