Úvodní stránka
Archiv
Jak už popsala K.,
měli jsme na
samotném začátku docela dost volných
dnů. Po
zdlouhavé diskuzi a studování průvodců
a
letáků jsme se rozhodli vyrazit na Bandai-san. Tento se
nachází v druhém
největším
národním parku Japonska zvaném
příznačně
Bandai Asahi National Park, cca 300 km severně od Tokia. Jedná se o celkem
aktivní
sopku, k jejíž poslední a zároveň i
velké
erupci došlo roku 1888. Nejenom, že tehdy zemřelo 461
lidí, ale ráz krajiny se dosti proměnil. Popel a
láva zablokovaly několik řek, takže vzniklo mnoho
malých
a velkých jezer a bažin.
Ubytování pro nás pro změnu opět zařizoval M.-san, kolega to z práce. Rezervace po internetu se ukázala tou nejlepší a především nejlevnější formou. Bez jídla nás ubytování pro dvě osoby na tři dny vyšlo jen na 19000 jenů. To přispělo k už tak nízkým nákladům, protože cestu jsme absolvovali s mnoha přestupy pouze osobními vlaky, na které platí prázdninový lístek Džůhači kippu (18 lístek). Tato jízdenka je pro návštěvníky ze zahraničí nezajímavá (díky existenci Rail-passu), ale pro místní je to v době prázdnin pět dnů cestování obyčejnými vlaky za příjemných 11000 jenů.
První zajímavost na cestě byl telefonát v japonštině, ze kterého jsme toho mnoho nepochopili. Já jsem porozuměl pouze to, že je to telefonát z toho penzionu kam jedeme a potvrdil, že jsme na cestě a budeme tam kolem sedmé večerní. Pak to převzala K., která díky svým intenzivním lekcím ovládá japonštinu přeci jen lépe. Velké úspěchy však rovněž neslavila, ale dospěla k závěru, že jim máme zavolat až budeme poblíž a oni nás vyzvednou. Posléze jsme se mezi sebou shodli, že něco takového nebude nutné, protože víme kde to je a nemělo to být moc daleko od autobusové zastávky. Každopádně to bylo veselé desetiminutové zpříjemnění pětihodinové cesty.
Naším prvním cílem nebyl penzion samotný, ale nedaleké město Aizu Wakamatsu, kde byl postaven hrad již v roce 1384 Ashinou Naomorim. Město bylo loajální k Tokugawa šogunátu (kdy byla moc v rukou samurajů a který předcházel období Meiji). Po převratu v roce 1868 se město bránilo převzetí moci. Nakonec bylo dobito a hrad v roce 1874 vypálen, zrekonstruován byl před 40 lety do původní podoby, viz. fotky výše, z nichž poslední je z neodmyslitelného čajového domku. Během bojů o město se skupina dvaceti mladých samurajů (Byakkotai - Skupina bílích tygrů, 16-17 let) ocitla na nedalekém vršku Iimori-jama. Odtama viděli kouř v okolí hradu a dospěli k závěru, že město padlo. To sice nebyla v té době pravda, ale přesto všichni spáchali seppuku, rituální sebevraždu (s jedním neúspěšným pokusem, Iinuma Sadakichi byl zachráněn místními rolníky a dožil v nedalekém městě Sendai).
Sídlo samurajů klanu Aizu, které jsme později navštívili, se nazývá Bukeyashiki a bylo postaveno v 17 století. Při výše zmíněných bojích bylo vypáleno a zrekonstruováno před 20 lety. Fotky z tohoto komplezu jsou pod tímto odstavcem. Mezi nejzajímavější patří ta druhá, která zachycuje toaletu (z venku) v části pro významné hosty. V popisku stojí, že vozík byl vyplněn pískem pro účely separace exkrementů a jejich následovného prozkoumání zdravotními poradci. O funguvání samurajské domácnosti pak nejlépe svědčí fakt, že ženy a děti spáchali sebevraždu poté, co jejich manželé odešli do bitvy (jako důvod bylo uvedeno "aby o ně neměli starost"). Na předposlední fotce si pak po mé pravé straně můžete všimnout ne zrovna mladé japonky, která na sobě měla docela vysoké kozačky a o to kratší minisukni. Aby ji nebyla zima, přidržovala si kolem stehen (růžovobílý) ručník...
Naše další cesta pak vedla k zamluvenému penzionu, kde se konečně ukázal pravý důvod dřívějšího telefonátu. Nešlo překvapivě o vyzvednutí, ale o to, že v našem pokoji se rozbila kamna, takže na jednu noc jsme byli ubytování v obdobném nedalekém zařízení. Ráno tedy následoval krátký průzkum okolí, jehož jediným vysledkem bylo, že turistické centrum funguje asi jen v létě. Pak následoval přesun do původně rezervovaného penzionu, kde se o nás provozovatelé vzorně postarali. Poté co jsme jim objasnili naše plány, tak obtelefonovali půjčovny běžkařského vybavení a dovezli nás k nejlepší z nich. V té jsme skutečně získali boty odpovídající velikosti a běžky téměř na naší výšku (190 cm místo 195 cm, což mají naše doma). Vzali jsme i nejdelší hůlky, ale rozdíl 25 cm oproti vhodné délce je opravdu značný (projevil se ještě více v neupravených místech).
Od půjčovny nás pán domácí dovezl k největší místní turistické atrakci, kterou je Goshiki-numa track. Jak je patrno z názvu, jedná se o jednoduchou vycházku kolem jezer pěti barev. Ta vznikla při výše zmiňované erupci a prý mění barvu i v průběhu sezóny. Rozdílnost barev je viditelná i na přiložených fotkách. Na poslední z nich je pak jeden z všudypřítomných automatů na nápoje, tento však už mimo provoz. Pokračovali jsme střídavě pěšky a na běžkách kolem jednoho z větších jezer (jménem Hibara) zpět do oblasti půjčovny. Po cestě jsme ještě zhlédli krásně zamrzlou bažinu (druhé foto níže) a otevřely se nám opět výhledy na Hibaru. Den na běžkách jsme zakončili dvěma okruhy na upravené trati, jež měli bohužel jen 2 km.
Jak je zřejmé z fotek, počasí nám zrovna nepřálo, což se bohužel nezměnilo ani následujícího dne, na který jsme měli přichystán výlet na sněžnicích. Plány byly smělé, realita však tvrdší, takže na samotný Bandai-san opravdu nedošlo. Lecos o tom svědčí i to, že neuvidíte žádnou fotku tohoto vrcholu. Vzhledem k tomu, že jsme vyrazili optimisticky brzo, dorazili jsme k začátku jedné z možných výstupových cest jako první. Protože se touto cestou jde i k žlutému ledopádu, očekávali jsme, že bude kvalitně prošlápnuta. Za začátku tomu tak skutečně bylo a cesta (i v mou chybou špatně nasazených sněžnicích) dobře ubíhala. První komplikace nastaly při možném hledání odbočky na hřeben, po které jsme měli v úmyslu pokračovat. Ta se nejprve jevila jako zcela neexistující, později jsme našli převážně zaváté stopy, které tam snad i mohly směřovat. Vzhledem k vytrvalému sněžení a nízko ležícím mrakům jsme se rozhodli pokračovat k ledopádu. Stopy k němu se na výše položených a větru otevřených místech ztráceli také, ale dařilo se nám je opětovně nacházet. Jak je vidno z fotek, ledopád jsme nakonec našli. Hledání jiné zpáteční cesty však až tak úspěšné nebylo, takže jsme se museli částečně vracet ve svých stopách. S přibývajívím časem rostl i počet výletníků, takže se ranní stezička místy měnila na solidní dálnici. Opětovná kontrola možné odbočky na hřeben nepotěšila, nikdo se tam nevydal. Na K. bylo zřejmé, že by se tam stejně ráda vypravila, ale já (jako ten, který šlape stopu) jsem byl proti.
Abychom se nevrátili do penzionu příliš brzo, pocourali jsme se ještě po lokálních cestách, kde jsem pomohl jednomu autu, které mělo problém s rozjezdem. Tato epizodka si zaslouží podrobnější popis. Cesta byla ujetá do celkem solidního ledu s asi metr vysokými sněhovými bariérami na krajích. Nevím, jaký byl důvod toho, že auto zastavilo, každopádně stálo blízko krajnice a nedařilo se mu rozjet. Nebyl problém se zapřít o sníh na kraji a to auto roztlačit, problémem bylo, že chlapík zastavil o kousek dál uprostřed cesty aby mi poděkoval. Opětovné roztlačovaní už byla daleko větší sranda, ale i to se nakonec povedlo a řidič se naštěstí omezil na zamávání z okénka...
Při návratu k penzionu už občas vysvitlo i slunce a nabídlo sympatické kontrasty zářivého sněhu oproti ocelové obloze. Předposlední fotka pak zachycuje místo našeho ubytování, penzion Popai. Následující den byl posledním. Ráno nás počasí úspěšně zmátlo, vypadalo to na další hnusný den, takže jsme se jen zbalili a vyrazili na autobus domů. Jak je vidno z poslení fotky, nebylo tak zle, ale neměli jsme dostatečnou vůli ještě něco podnikat a pokračovali jsme nabraným směrem. Další zimní expedice nás možná čeká na začátku února, kdy se chystáme s V. a S. do Hakuby, kde jsem s nimi byl už minulý rok.
Ubytování pro nás pro změnu opět zařizoval M.-san, kolega to z práce. Rezervace po internetu se ukázala tou nejlepší a především nejlevnější formou. Bez jídla nás ubytování pro dvě osoby na tři dny vyšlo jen na 19000 jenů. To přispělo k už tak nízkým nákladům, protože cestu jsme absolvovali s mnoha přestupy pouze osobními vlaky, na které platí prázdninový lístek Džůhači kippu (18 lístek). Tato jízdenka je pro návštěvníky ze zahraničí nezajímavá (díky existenci Rail-passu), ale pro místní je to v době prázdnin pět dnů cestování obyčejnými vlaky za příjemných 11000 jenů.
První zajímavost na cestě byl telefonát v japonštině, ze kterého jsme toho mnoho nepochopili. Já jsem porozuměl pouze to, že je to telefonát z toho penzionu kam jedeme a potvrdil, že jsme na cestě a budeme tam kolem sedmé večerní. Pak to převzala K., která díky svým intenzivním lekcím ovládá japonštinu přeci jen lépe. Velké úspěchy však rovněž neslavila, ale dospěla k závěru, že jim máme zavolat až budeme poblíž a oni nás vyzvednou. Posléze jsme se mezi sebou shodli, že něco takového nebude nutné, protože víme kde to je a nemělo to být moc daleko od autobusové zastávky. Každopádně to bylo veselé desetiminutové zpříjemnění pětihodinové cesty.
Naším prvním cílem nebyl penzion samotný, ale nedaleké město Aizu Wakamatsu, kde byl postaven hrad již v roce 1384 Ashinou Naomorim. Město bylo loajální k Tokugawa šogunátu (kdy byla moc v rukou samurajů a který předcházel období Meiji). Po převratu v roce 1868 se město bránilo převzetí moci. Nakonec bylo dobito a hrad v roce 1874 vypálen, zrekonstruován byl před 40 lety do původní podoby, viz. fotky výše, z nichž poslední je z neodmyslitelného čajového domku. Během bojů o město se skupina dvaceti mladých samurajů (Byakkotai - Skupina bílích tygrů, 16-17 let) ocitla na nedalekém vršku Iimori-jama. Odtama viděli kouř v okolí hradu a dospěli k závěru, že město padlo. To sice nebyla v té době pravda, ale přesto všichni spáchali seppuku, rituální sebevraždu (s jedním neúspěšným pokusem, Iinuma Sadakichi byl zachráněn místními rolníky a dožil v nedalekém městě Sendai).
Sídlo samurajů klanu Aizu, které jsme později navštívili, se nazývá Bukeyashiki a bylo postaveno v 17 století. Při výše zmíněných bojích bylo vypáleno a zrekonstruováno před 20 lety. Fotky z tohoto komplezu jsou pod tímto odstavcem. Mezi nejzajímavější patří ta druhá, která zachycuje toaletu (z venku) v části pro významné hosty. V popisku stojí, že vozík byl vyplněn pískem pro účely separace exkrementů a jejich následovného prozkoumání zdravotními poradci. O funguvání samurajské domácnosti pak nejlépe svědčí fakt, že ženy a děti spáchali sebevraždu poté, co jejich manželé odešli do bitvy (jako důvod bylo uvedeno "aby o ně neměli starost"). Na předposlední fotce si pak po mé pravé straně můžete všimnout ne zrovna mladé japonky, která na sobě měla docela vysoké kozačky a o to kratší minisukni. Aby ji nebyla zima, přidržovala si kolem stehen (růžovobílý) ručník...
Naše další cesta pak vedla k zamluvenému penzionu, kde se konečně ukázal pravý důvod dřívějšího telefonátu. Nešlo překvapivě o vyzvednutí, ale o to, že v našem pokoji se rozbila kamna, takže na jednu noc jsme byli ubytování v obdobném nedalekém zařízení. Ráno tedy následoval krátký průzkum okolí, jehož jediným vysledkem bylo, že turistické centrum funguje asi jen v létě. Pak následoval přesun do původně rezervovaného penzionu, kde se o nás provozovatelé vzorně postarali. Poté co jsme jim objasnili naše plány, tak obtelefonovali půjčovny běžkařského vybavení a dovezli nás k nejlepší z nich. V té jsme skutečně získali boty odpovídající velikosti a běžky téměř na naší výšku (190 cm místo 195 cm, což mají naše doma). Vzali jsme i nejdelší hůlky, ale rozdíl 25 cm oproti vhodné délce je opravdu značný (projevil se ještě více v neupravených místech).
Od půjčovny nás pán domácí dovezl k největší místní turistické atrakci, kterou je Goshiki-numa track. Jak je patrno z názvu, jedná se o jednoduchou vycházku kolem jezer pěti barev. Ta vznikla při výše zmiňované erupci a prý mění barvu i v průběhu sezóny. Rozdílnost barev je viditelná i na přiložených fotkách. Na poslední z nich je pak jeden z všudypřítomných automatů na nápoje, tento však už mimo provoz. Pokračovali jsme střídavě pěšky a na běžkách kolem jednoho z větších jezer (jménem Hibara) zpět do oblasti půjčovny. Po cestě jsme ještě zhlédli krásně zamrzlou bažinu (druhé foto níže) a otevřely se nám opět výhledy na Hibaru. Den na běžkách jsme zakončili dvěma okruhy na upravené trati, jež měli bohužel jen 2 km.
Jak je zřejmé z fotek, počasí nám zrovna nepřálo, což se bohužel nezměnilo ani následujícího dne, na který jsme měli přichystán výlet na sněžnicích. Plány byly smělé, realita však tvrdší, takže na samotný Bandai-san opravdu nedošlo. Lecos o tom svědčí i to, že neuvidíte žádnou fotku tohoto vrcholu. Vzhledem k tomu, že jsme vyrazili optimisticky brzo, dorazili jsme k začátku jedné z možných výstupových cest jako první. Protože se touto cestou jde i k žlutému ledopádu, očekávali jsme, že bude kvalitně prošlápnuta. Za začátku tomu tak skutečně bylo a cesta (i v mou chybou špatně nasazených sněžnicích) dobře ubíhala. První komplikace nastaly při možném hledání odbočky na hřeben, po které jsme měli v úmyslu pokračovat. Ta se nejprve jevila jako zcela neexistující, později jsme našli převážně zaváté stopy, které tam snad i mohly směřovat. Vzhledem k vytrvalému sněžení a nízko ležícím mrakům jsme se rozhodli pokračovat k ledopádu. Stopy k němu se na výše položených a větru otevřených místech ztráceli také, ale dařilo se nám je opětovně nacházet. Jak je vidno z fotek, ledopád jsme nakonec našli. Hledání jiné zpáteční cesty však až tak úspěšné nebylo, takže jsme se museli částečně vracet ve svých stopách. S přibývajívím časem rostl i počet výletníků, takže se ranní stezička místy měnila na solidní dálnici. Opětovná kontrola možné odbočky na hřeben nepotěšila, nikdo se tam nevydal. Na K. bylo zřejmé, že by se tam stejně ráda vypravila, ale já (jako ten, který šlape stopu) jsem byl proti.
Abychom se nevrátili do penzionu příliš brzo, pocourali jsme se ještě po lokálních cestách, kde jsem pomohl jednomu autu, které mělo problém s rozjezdem. Tato epizodka si zaslouží podrobnější popis. Cesta byla ujetá do celkem solidního ledu s asi metr vysokými sněhovými bariérami na krajích. Nevím, jaký byl důvod toho, že auto zastavilo, každopádně stálo blízko krajnice a nedařilo se mu rozjet. Nebyl problém se zapřít o sníh na kraji a to auto roztlačit, problémem bylo, že chlapík zastavil o kousek dál uprostřed cesty aby mi poděkoval. Opětovné roztlačovaní už byla daleko větší sranda, ale i to se nakonec povedlo a řidič se naštěstí omezil na zamávání z okénka...
Při návratu k penzionu už občas vysvitlo i slunce a nabídlo sympatické kontrasty zářivého sněhu oproti ocelové obloze. Předposlední fotka pak zachycuje místo našeho ubytování, penzion Popai. Následující den byl posledním. Ráno nás počasí úspěšně zmátlo, vypadalo to na další hnusný den, takže jsme se jen zbalili a vyrazili na autobus domů. Jak je vidno z poslení fotky, nebylo tak zle, ale neměli jsme dostatečnou vůli ještě něco podnikat a pokračovali jsme nabraným směrem. Další zimní expedice nás možná čeká na začátku února, kdy se chystáme s V. a S. do Hakuby, kde jsem s nimi byl už minulý rok.
ホンザ