Poté co jsme strávili noc v Okajinu, jsme vyrazili za přírodními krásami okolí jezera Chuzenji-ko. Jelikož názory na to, jak nejlépe strávit tento den v horách, se v rámci našeho čtyřčlenného kolektivu dosti lišili, zvolili jsme variantu dvou samostatných skupin. Chlapci (teda hlavně P, kterému jsme v tomto ročním období silně nedoporučili výlet na vrchol Fuji) nedali jinak a museli se drápat na Nantai-san. Jak dopadli si můžete přečíst zde. Dámská část výpravy zůstala v údolí a prošla se kolem vodopádů a přes močál a jak to tam vypadalo se dozvíte v následujícím.

Takže procházka začala u malého jezera Yu-no-ko (první fotka), které jsme volně obkroužili. Cestou jsme potkali 2 japonské babičky, z nichž jedna vypadala nejméně na 100 let a budila dojem, že neujde více než 10 metrů. Vzhledem k tomu, že jsme je potkali cca kilometr od začátku stezky, byl náš dojem byl očividně špatný a nezbývá než znovu smeknout před fyzickou zdatností a hlavně odhodlání japonských důchodců. Po ránu ještě byla dost zima, ale pořád silné sluníčko a pohyb nás rychle zahřívali. Takže někde kolem 70-metrového vodopádu Yu-daki (druhá fotka) jsem již byla pouze v tričku (mlčky pominu 2 mikiny, které měla na sobě V.). Pod vodopádem se říčka Yu-gawa (jak vidíte, vše je tam Yu, tzn. teplá voda, tzn. Onsen, i když musím ještě podotknout, že voda teplá rozhodně nebyla - několikrát jsme jí zkoušela a to i ochutnat a slabá pachuť síry tam byla).

Pod vodopádem se ráz krajiny zásadně změnil a říčka se vlila do mokřadů Senjó-ga-hara, které zde vznikli poté, co před několika tisíci lety vybuchl Nantai-san (sopka na poslední fotce, na kterou se mezitím škrábali kluci) a láva přehradila tok Yu-gawy. Asi tři kilometry jsme šli po pohodlných dřevěných chodníčcích, říčka se motala kolem nás a my jsme obdivovali hory kolem nás.

Mokřady končí jak jinak než vodopádem. Tentokrát je to vodopád Ryúzu-no-taki (dračí hlava). Díky blízké přitomnosti silnice a velkého parkoviště tam bylo lidí a obvyklých turistických vymožeností více než dost. Od vodopádů je to už jenom kousek k samotnému jezeru Chuzenji-ko (jak je vidět na třetí fotce). Na místo srazu s klukama, jsme to měli ještě 3 kilometry kolem jezera a tak jsme i uvažovali, že bychom se případně mohli svézt výletní lodí, která po jezeře jezdí. Ale ta nám ujela přímo před nosem a tak jsme se vydali pěšky. Byla to vycházka velice příjemná, všude podzimní barvy (na poslední fotce vidíte, že v Japonsku je i fialová barvou podzimu) a sluníčko. Kolem půl druhé se začalo zatahovat a my jsme doufali, že kluci už jsou na cesté dolů a že i oni si užili nějaké sluníčko.

Ve skutečnosti jsme zřejmě příliš kochali takže jsme na sraz na konci jezera dorazili s 15 minutovým zpožděním, za což nám bylo řádně vyčiněno. Kluci byli dost vyhládlí, protože na rozdíl od nás se nestihli zastavit na oběd (a to vzhledem k nedostatku času i příležitostí). I přesto jsme nejdříve zamířili k autobusu a když jsme viděli množství čekajících lidí, nabyli jsme přesvědčení, že autobus který měl odjed před 10 minutami ještě neodjel a tak jsme se rozhodli, že počkáme a najíme se až v Nikku. Po 15 minutách čekání bylo jasné, že všichni čekají už na další autobus, ale bylo také jasné, že když teď opustíme své pozice, tak se do dalšího autobusu nedostaneme a tak jsme čekali dál. Naštěstí japonské rčení, že zákazník je bůh zafungovalo a kvůli množství čekajících lidí byl vypraven zvláštní autobus. Ten se zařadil do dopravní zácpy na jediné odjezdové cestě (z Nikka k jezeru vedou dvě cesty a obě jsou jednosměrné, jedna dolu, druhá nahoru) a pomalu v koloně sjížděl serpentinami dolů do Nikka. Tam jsme poklusem přesedli na vlak a uháněli k domovu aniž bychom zakoupili něco k jídlu. Takže pánové to měli dost na hladovku...

クラーラ