Po vydatném spánku a snídani z vlastních zásob, kterou doplnil panem domácím přinesený zelený čaj, jsme vyrazili do víru památek. Nejdřív jsme prošli rozsáhlým hřbitovem ve stráni (viz. první foto). Skrz něj jsme se dostali až do chrámu Kyomizudera, který byl založen kvůli pramenům, které podle pověsti zaručují zdravý a dlouhý život. Chrám je slavný také svou terasou, která je podpírána stovkami pilířů a je odtama krásný výhled na Kjóto (viz. třetí foto s výhledem na terasu a ne na Kjóto). Někteří účastníci navštívili i svatyni se ztělesněním Budhy – byl to kámen se znakem, ke kterému se šlo úplnou tmou a jediným vodítkem byl dřevěný nepopsatelný objekt (k identifikaci se vyjádřit nemohu, nebyl jsem tam). Opravdu upřímné přání vyslovené při dotyku kamene by se podle tradice mělo splnit. Na druhé (nezmíněné) fotce je krásně zdobená lucerna z tohoto chrámu.

Uličku pod úpatím hor Higašiyama (doslova Východní hoty, které lemují Kjóto a na jejichž úpatí se nachází velké množství chrámů) jsme se dostali k dalšímu chrámu Kodai-ji, který postavila na památku svého manžela vdova po šogůnovi Toyotomi Hideyoši v roce 1605. Byla tam zenová zahrada. Toto tvrzeni bych si dovolil obměnit: Byla tam, aspoň podle mého názoru, nejhezčí zenová zahrada, kterou jsem v Japonsku viděl. By jsem tam už před cca.3 lety, kdy jsem Kjóto navštívil na jeden týden u příležitosti konference, a ani druhá návštěva nezklamala. Skrz Maruyama park, který je západního stylu a v jezírku tam bydlí kachny a kapři, jsme došli na oběd do indické restaurace. Za 1000 jenů jsme zde mohli sníst co kdo snesl. Bylo to dobré a poněkud ostré, což platí zejména o jednom docela nevinně vyhlížejícím salátu. K pití jsme si objednali tradiční nápoj lassi, což je tekutina založena na jogurtu s příchutí různého ovoce (v našem případě mango a granátové jablko). Na první fotce jsou jesličky na vycházce, poté následují dvě fotky ze svatyně Kodai-ji. Následující tři fotky zachycují přírodniny, které jsme zhlédli ať už na cestě nebo v chrámech.