Stejně jako loni (můžete si přečíst zde), i letos jsme měli vyrazit s V., S. a jejími bratry na prodloužený víkend lyžovat do Hakuby. Jenže kvůli V. zdravotním komplikacím jsme vyrazili až na začátku března a to zrovna v době kdy H. vyučoval na mezinárodní škole a tak jsem s nimi vyrazila sama. Výlet probíhal podle stejného itineráře jako minule: ve čtvrtek večer výjezd z Tokia, pomalá jízda po dálnici se spoustou zastávek a hlášení a brzký páteční příjezd do Hakuby. I ubytování bylo stejné, dokonce jsme prý bydleli v tom samém pokoji co minule.

Jiné bylo to, že já na rozdíl od H. necítím ke sjezdovému lyžování bytostný odpor a tak jsem si tři dni na horách naplánovala pestře, každý den něco jiného: sjezdovky, běžky a sněžnice. V pátek bylo pod mrakem a téměř celý den sněžilo, takže jsme vyrazili na sjezdovky. V penzionu jsem si zapůjčila sjezdovky vzala předem objednanou permici (která byla o cca 25% levnější než kdybych jí zakoupila normálně) a vyrazila do areálu Happo One (nečíst anglicky, ale normálně česky "one", což v japonštině znamená horský hřeben). Nikdy jsem nebyla lyžovat jinde než v Čechách, takže to bylo poprvé v opravdu velkém (a navíc olympijském) areálu. Jen abyste měli představu: 32 sedačkových lanovek, nejdelší sjezdovka 8 km, nadmořská výška 760 - 1830 m.n.m. Navíc byl pátek, takže nikde se na vleku nečekalo a sjezdovky byly příjmně poloprázdné. Jediná nevýhoda celého areálu (teda z mého pohledu) je, že má podle značení pouze 3 typy sjezdovek: zelenou pro začátečníky (tedy pro mě), červenou pro pokročilé (tak prudké sjezdovky jsem v Čechách nikdy neviděla) a černou pro experty (stejné jako červené, ale buď neupravené nebo s boulemi) Takže jsem většinou zůstávala na zelených, na oblíbených místech se stejně brzy udělali boule, díky spoustě nového sněhu, který padal už od předchozího večera. S mým lyžováním to stejně nebylo valné: dlouho jsem na sjezdovkách nestála a navíc jsem musela dost bojovat s krátkými vykrojenými lyžemi. Fotky díky vytrvalému sněžení nejsou žádné.

Předpověď počasí na sobotu byla dobrá a navíc V. a S. byli už vysjezdovaní (byli v Hakubě už od středy) a tak, že se ke mě připojí na běžky. Od H. jsem dostala instrukce, že na běžky je nejlépe vyrazit tam, kde on byl na sněžnicích. V osm hodin ráno jsme tam zavolali, jestli fungují a objednali jsme si na 8.55 odvoz od pensiónu. 8.55 pán volal, že má zpoždění, že přijede až v 9.00, což opravdu dorazil. Naložil nás a odvezl do 10 km vzdáleného střediska Minekata. Tam jsme si zapůjčili běžky (bohužel byly se šupinama a se starým vázáním Salomon (železné očko před botou), které příliš nedrží botu na lyži, krátké hůlky jsou již místní samozřejmostí. Běžecké stopy se nacházejí nad sjezdovkami a tak jsme nejdřív zakoupili pernamentku na vlek. Vzhledem ke kvalitě půjčeného vybavení, bylo jasné, že ani já na běžkách nevydržím celý den a tak jsme se rozhodli, že dopoledne budeme běžkovat a odpoledne sjezdovat. Běžkování opravdu za moc nestálo, naštěstí nejbližší okolí i výhledy do krajiny vše vyvažovaly. Společně s V. a S. (druhé foto) jsme objeli celý asi 5 km okruh (jeho jméno je na třetí fotce, první dva znaky znamenají býlí kůň a čtou se Hakuba) a já si ho pak dala jestě jednou sama a trochu v tempu. Příliš mě to ale nebavilo a tak jsem se vrátila na sjezdovku, vyměnila lyže a vrhla se na sjezdování. Areál Minekata je srovnatelný s českými - 2 lanovky, 3 sjezdovky - jediný rozdíl je v tom, že v poledne při největším návalu nás tam bylo tak 20 lyžařů, ve 4 hodiny jsme tam byli sami (viz. poslední foto). Sjezdovky byly suprově upravené a vypůjčené lyže byli výrazně lepší než ty z předešlého dne. No prostě jednoduše paráda, konečně jsem začala mít ze svého sjezdování dobrý pocit.

クラーラ