Kolo a další doprava

 Úvodní stránka

Archiv

 Začnu tou další dopravou, která už byla trošku načata v předchozí kapitolce. Navíc je třeba říct, že o moc větší zkušenosti už nemám, protože zatím jsem vystačil s dopravou vlaky a do metra, kde lehce ztrácím orientaci a které je stejně pouze v centru, jsem se zatím neodvážil. Jak už bylo zmíněno, ve vlaku se japonsky hlásí kde se zrovna stojí a co bude příští stanice. Díky tomu, že jsem neúmyslně zabloudil na linku Yamanote, která opisuje okruh kolem centra, jsem investigativně přišel na to, že tato linka je zařízena na turisty a hlášení včetně grafického znázornění probíhají také v angličtině. 
Naštěstí je železniční síť dostatečně hustá, takže pokud je člověk ochoten se kousek projít, tak se jiným způsobům dopravy může (přinejmenším v centru) vyhnout. Mapka železničních tratí společnosti JR je k nahlednutí zde, navíc zde existují další soukromé železniční tratě. I když je možné lístky kupovat normálně v pokladně, je daleko časově výhodnější se obsloužit u automatů, nad kterými bývá mapa se železniční sítí a u názvů stanic je uvedena příslušná suma. Obsluhování automatu je velice jednoduché, větší problém je najít cílovou stanici, protože mapky jsou popsány výhradně Kandži.
Se získaným lístkem poté projdete turniketem, který ho označí a na cílevé stanici ho při opouštění placeného prostoru sežere. Nevím co se stane s turniketem u výlezu, pokud není lístek dostatečně hodnotný, ale pokud si nejste jistí, tak se určitě dá jít kolem revizora a tam případný nedoplatek vyrovnat. Vzhledem k tomu, že přestupy mezi vlaky společnosti JR se odehrávaji v placeném prostoru, tak má tento systém jednu velkou výhodu: můžete zabloudit klidně na celý den, ale pokud vystoupíte na stanici kde jste chtěli, tak to nebude stát ani jen navíc  (jen ve významu jen a ne jen, snad rozumíte).
Další možností je "SUICA card", což je karta ze začátku nabitá částkou 2000 jenů, ze které se v cílové stanici automaticky odečte správná částka. Tuto kartu mám celý 1 den a už nemám tušení, kolik mi na ní zbývá, jak to zjistit a jak ji dobít. Tak uvidíme v jak nepříjemné situaci to zjistím.
Ceny dopravy nejsou nikterak extrémní (srovnatelné se západní Evropou). Pravděpodobně neexistuje žádný systém slev a určitě tu není nic jako měsíční lístek, protože jednotlivé společnosti nespolupracují. Pokud přijedete se zařízeným "Rail Passem", tak by vlaky JR měli být zdarma.

Praktická věta ve vlakové dopravě:
    Sumimasen (znamená to promiňte, slouží jak k upoutání pozornosti tak k omluvě)
    Kono denša va ........ de tomarimaska? (doslova Tento vlak...název stanice... staví?)
 
V okrajových částech Tokya je vzdálenost linek železnice už celkem velká, takže musí nastoupit jiné druhy dopravy. Metro už v těchto oblastech není, takže se městská doprava omezuje na autobusy, o kterých nevím zhola nic krom linky 91. Takže pokud se nepotřebujete dostat zrovna ze stanice Musaši Sakai do stanice Čófu či Komae nebo naopak, tak já Vám neporadím.

Nastupuje tedy velice rozšířený způsob dopravy - kolo. Naštěstí je možné jezdit po chodníku, protože jinak bych se z důvodu  jízdy vlevo psaní těchto poznámek asi nedožil. Občas mám pocit, že kola můžou jezdit po silnici i vpravo, protože už jsem takto spoustu lidí potkal a nikdo na ně netroubil. Nicméně jsem se k něčemu takovému ještě neodhodlal.

Kolo bylo téměř to první co jsem v Japonsku koupil. Naštěstí tady funguje solidní trh s ojetými koly, takže jsem si koupil největší kolo z druhé ruky jaké bylo k dispozici (stejně je na mě malé). Jak můžete vidět, jedná se o polozávodní kolo, protože má pouze jeden nákupní košík, žádnou dětskou sedačku a tři rychlosti. Vzhledem k tomu, že v malých obchodech nenarazíte na nikoho kdo by uměl anglicky, byl jsem při nákupu doprovázen statným japonským ošetřovatelem (sekretářkou nepřesahující 160 cm).

Každé kolo je registrováno, všimněte si žlutého fleku na rámu. To sice neznamená, že by bylo nějak chráněno před krádeží, ale pokud špatně zaparkujete a kolo Vám bude odvezeno na záchytné parkoviště, je možné že Vás přímo kontaktují, případně Vám to policajti po dotazu (asi v Japonštině) oznámí. Parkování kol je vůbec zajímavé. Poblíž většiny vlakových stanic jsou placená parkoviště na kola, což mi způsobilo asi zatím největší šok. V prvních dnech jsem se totiž pohyboval vypůjčeným kolem, které jsme nechal na takovémto parkovišti a pečlivě si zapamatoval, v které části jsem ho nechal. Nikoho komu bych zaplatil jsem nenašel, takže jsem rozumně usoudil, že o víkendu je to jistě zdarma. Po návratu jsem zoufale běhal po parkovišti kde jsem kolo zanechal, ale nebylo k nalezení. Byl jsem v té době přesně 3 dny v Japonsku a stihnul jsem se stát obětí krádeže. Už jsem se vydával hledat policajta, když mě odchytil nějaký děda, kterému jsem posunkovou řečí vysvětlil, že mi zmizlo kolo. Odvedl mě do části pro dlužníky, kde jsem našel kolo a kde ze mě vyrazil 100 jenů parkovného. Ještě rád jsem zaplatil a vydal se k domovu...

Na náhledu fotky si můžete všimnout pro mě zajímavé konstrukce zámku na zadním kole, která je prý k najdení i v německu, ale v Japonsku ji mají téměř všechna kola. Neumožňuje sice přimknutí k něčemu zafixovanému, ale o to je to rychlejší. Na zadním blatníku je ke spatření taková červená nálepka, o kterou jsem musel zažádat, abych mohl parkovat kolo v prostorách ústavu. Díky této žádosti jsem poprvé v životě dostal mail, ze kterého jsem byl schopen přečíst pouze odesilatele v hlavičce mailu.