Týden na to jsme se vydali hrát beach volejbal a to na pláž ve Fujisawě, kterou známe už od loňska a která se nachází na druhé straně již jednou zmíněné Enoshimy. Při vyčerpávajícím prohledávaní japonských internetových stránek, jsme objevila, že tam nějaký klub pořádá pravidelné beachové turnaje a protože po odjezdu našich slovenských sparingpartnerů M. a L. z Japonska nemáme moc s kým hrát, tak turnaj byl pro nás jako stvořený. Když jsme dorazili na místo, tak až na trénink nějaké školy (děvčata v bílých tričkách úplně vlevo) nebylo po organizované akci ani vidu ani slechu. Naštěstí je areál skvěle spravován a zadarmo půjčují míče. Takže jsme si jeden půjčili, chvilku si ve dvou něco zkoušeli a pak jsme si vyhlédli 3 Japonce, kteří díky počtu také nemohli hrát a s předem připravenou frází ve smyslu "Nechtěli byste si s námi zahrát?" jsme se k nim vtírli a chvíli s nimi hráli. Pak se omluvili, že už jsou unavení, takže končí, ale že by si nás ještě rádi vyfotili. A tak se stalo. Pak jsme nalezli další nepárové Japonce a dali ještě jednu hru. Myslím, že den se docela vyvedl, bylo příjemné počasí. Vlastně na pláž jsme přicházeli za deště, ale to tady neznamená zimu. Brzy ale přestalo a pak zůstalo celý den zataženo, což přimělo H. hrát bez trička. Ale už když jsme z pláže odcházeli, tak jsem si všimla jak červená.

No během dalších dnů byl doslova jak rak a pak jsme měli víc jak týden úplně všude kusy oloupané kůže. Proto jsme další víkend nešli na pláž, ale do kopců Okutamy na Taka-no-su.

No za 2 týdny nejhorší spáleniny zmizeli a H. se nechal přemluvit k dalšímu výletu na pláž. Tentokrát jsme vyrazili ještě více na západ do Hiratsuky, kde je taktéž beachový areál a měl se uskutečnit turnaj. Tentokrát se turnaj skutečně konal a my se po chvilce váhání jestli pro nás není příliš závodní úroveň také přihlásili. Nakonec se ukázalo, že hráči které jsme pokládali za rovnocenné soupeře se na rozdíl od těch zatraceně dobrých do turnaje nepřihlásili. Takže jsme na dostali hroznou nakládačku přestože soupeři nehráli naplno a byli jsme vcelku zahanbeni venku. Naštěstí jsme potkali naše "staré" známé Japonce, se kterými jsme hráli před dvěma týdny ve Fujisawě, takže jsme si s nimi trochu spravili náladu. Bohužel jenom do té chvíle než se ozvalo H. koleno a dalšího hraní jsme museli nechat.

Koleno i H. se rychle oklepali a tak jsem se ještě před návratem domů mohli podívat do středu Hiratsuky. Tam právě probíhal monstrózní festival Tanabata. Tento festival pochází z Číny, v překladu jeho jméno znamená "Noc sedmého" a slaví se sedmého sedmý (7.7.) někde podle našeho, někde podle čínského lunárního kalendáře (to znamená na konci srpna). Jedině v tuto noc se podle legendy můžou potkat milenci a manželé Hikoboshi (Altair) a Ohirime (Vega), mezi které bůh nebe Tentei (rozlobený otec Ohirime, které vyčítal, že se o něho poté co potkala Hikobashiho málo stará) postavil Mléčnou dráhu. Dcera ho nakonec uprosila, a pokud se celý rok o otce dobře stará má dovoleno se s manželem potkat. Bohužel přes Mléčnou dráhu není žádný most a tak nebýt strak, které přiletí a vytvoří svými křídly most, tak by se manželé nepotkali. Pokud chcete vědět víc, podívejte se na Wikipedii.

Samotný festival v Hiratsuce je největší v Tokiu a okolí a každý rok přiláká více než 3 miliony návštěvníků. Lidé v jukatách (bavlněné letní kimono, první foto) se procházejí ulicemi vyzdobenými velice pestrými dekoracemi (jemně řečeno), které jsou drženy pomocí spoustu bambusu a lan (2. a 6. foto, v roce 2000 se jim do toho přihnal tajfun, to bych tam vážně nechtěla být). Lidé píší své prosby na barevné papírky a ty pak zavěšují na tu výzdobu (3. foto). No vlastně až na množství lidí to bylo velice podobné našim poutím. Všude stánky  s nejrůznějším občerstvením (malý příruční meloun na 4. fotce), atrakce pro děti a balónky (nejvíce mě zaujali růžový panteři, kteří mají ruce vytvarované tak, že si balónek můžete dát na záda jako batoh). My nějak ty masové akce nemusíme a tak nám úplně stačilo hodinu se prodírat tím hrozným davem, dát si nebývalou specialitu alias pečený brambor s máslem a s Hiratsukou jsme se rozloučili. Večer jsme vyrazili k nám do uličky, kde se také slavilo, ale daleko komorněji, rozuměj příjemněji.