Tak zpravodajství o návštěvě už máme (možná i úspěšně) za sebou a je čas vrátit se k popisu našich běžných víkendových aktivit. Už před třemi týdny mě K. přesvědčila, že toužím po dvoudenním výletě. Sám jsem musel uznat, že to opravdu není špatný nápad a Nishi (Západní) Tanzawa je pro takový výlet jako stvořená. Narozdíl od východní části, kterou už jsme několikrát navštívili (např. zde), se v odlehlejší západní části nachází množství neobsazených chatek, ve kterých mají výletníci možnost zadarmo přenocovat.

Jak už je místním dobrým zvykem, při přestupu z vlaku na autobus jsme se zařadili do velice dlouhé fronty čekajících japonců. Organizátor fronty přislíbil záložní autobus, takže do prvního se až tak moc lidí necpalo a začátek fronty čekal na místa na sezení v dodatečném autobuse. Toho jsme spolu s dalšími japonci z konce fronty (bez naděje na sedadlo i v případném třetím autobuse) využili a nastoupili rovnou do prvního. Na stojáka jsme absolvovali téměř celou hodinovou cestu do stanice Most velkého vodopádu (Ótakibashi). Kolem potoka Velkého vodopádu jsme se vydali směrem k hřebenu Tanzawy. Po cestě jsme narazili na první neobsazenou chatku (druhé foto), kde jsem se marně snažil ubytovat a K. mě po doplnění zásob vody hnala dál. Došli jsme až do Vyššího sedla velkého vodopádu, kde už pochopitelně žádný potok nebyl a je třeba zmínit, že po cestě jsme žádný Velký vodopád neviděli. Po hřebeni jsme došli k další neobsazené chatce, která se nacházela na křižovatce cest pod vrcholem Azegamaru (1292 m.n.m., třetí foto). Už byl čas na oběd, který jsme se rozhodli mít na nedalekém vrcholku, přičemž se K. jaksi zapomněla zmínit, že naše casta přes něj vůbec nevede. To jsem se dozvěděl až při studiu mapy během oběda, což  mělo za následek jeho rychlé ukončení a pokračování v cestě s úsměvem na líci (čtvrté foto)..

Cesta pak celkem v klidu pokračovala k dalšímu vrcholku na hřebeni jménem Kanyúdó-yama (1418 m.n.m.). Tam se nacházela další z neplacených chat, která už i podle K. mohla posloužit k přespání. Vzhledem k brzké hodině a špatné předpovědi počasí na neděli jsme se rozhodli pokračovat až do chaty v sedle Inukoedži (1060 m.n.m.). Po cestě jsme ještě odbočili na vrcholek Ómuro-san (1588 m.n.m.). V chatě na nás čekalo nepříjemné překvapení v podobě pěti japonců. Ti v době našeho příchodu (kolem půl páte) končili s večeří a hned po ní se začali ukládat ke spánku. Z knihy návštěv jsme zjistili, že do chaty došli z asi hodinu vzdáleného místa už ve dvě hodiny. Přidali jsme také náš zápis, přičemž do jedné z kolonek, u které jsme na význam nepřišli jsme napsali "BAKKA GAJDŽIN", což je značně pejorativní výraz významu "hloupý cizinec".

Nad ránem se  nám na mysl dralo spíše "BAKKA NIHONDŽIN", přeložíte si jistě sami s nápovědou, že Nihon je japonské pojmenování Japonska. Japonci totiž vstávali už kolem čtvrté hodiny ranní a rozhodně se nesnažili chovat tak tiše jako večer my. Vůně čínské polívky nás také nepotěšila, takže jsme už zcela vzhůru čekali, až se konečně vypraví a my budeme moci započít s přípravou naší snídaně a kolem sedmé vyrazit na pochod. Vypadalo to, že předpověď se vyplní, protože všechny vrcholky v okolí byly zahaleny tmavými mraky. Rozhodli jsme se pro nejkratší cestu k autobusu. Sešli jsme do údolí k pěknému potoku, který posloužil k základní očistě, kterou jsme měli oba zapotřebí. První dvě z následujících fotek jsou ještě z prvního dne, kdežto další tři jsou z okolí výše zmiňovaného potoka (na poslední z nich je něco divného).

Došli jsme na asfaltku, po které jsme se vydali vstříc konečné zastávce autobusu. Podle mapy jsme měli minout několik kempů, nakonec se ukázalo že jde o téměř nepřetržitý komplex chatek a míst na stany, který místy působil až děsivě. Zaznamenánihodný byl zejména rozvod elektřiny na následující fotce. Nakonec jsme pokračovali po cestě až do stanice Most velkého vodopádu, čímž jsme uzavřeli celý okruh a vyrazili autobusem domů. Po cestě autobusem chvílemi i pršelo, ale doma jsme z meteorologického radaru zjistili, že hory ten déšť těsně minul a nebylo nutné se domů tak hnát.