Úvodní stránka
Archiv
Co se na konci
předminulého týdne s vypětím
všech sil ještě podařilo už nefungovalo pro
týden
minulý. Jinak řečeno, začaly se nám hromadit
aktuality.
Minulý víkend jsme v
sobotních
ranních hodinách vyrazili do pohoří
Tanzawa,
konkrétně kousek od Ó-jamy, na které už
jsme
dvakrát byli.
Za zmínku ještě stojí, že původně
plánovaný dvoudenní pochod jsme
zrušili kvůli předpovědi počasí, které
mělo být pěkné jen v sobotu. Musím se
navíc pochlubit, že pro jednou jsem to byl já,
kdo nás tahal na čerstvý vzduch.
Vyrazili jsme obvyklým vlakem na první rozumný (= druhý reálný) spoj. Předpověď slibovala slunečno a později oblačno, takže podobný nápad mělo rovněž několik desítek dalších turistů. Zanedbali jsme start od vlaku na autobusovou zastávku, takže jsme stáli téměř na konci řady čekajících na autobus a pokud bylo něco jasného, tak to, že se tam nemáme šanci vejít. Poté, co se japonci začli hrnout do přistaveného vozidla naše přesvědčení na chvíli zakolísalo, ale nakonec před námi zůstalo asi 10 lidí a náš odhad se potvrdil. Naštěstí byli na autobusáku docela operativní, takže brzo přistavili další autobus, do kterého se narval zbytek pelotonu a mohli jsme vyrazit.
Na první křižovatce to vypadalo, že se už nedokážeme rozjet, ale řidič si odkašlal a do mikrofonu pronesl "išišiš" a najednou to šlo. Tento proslov nás, těžko říct proč, hrozně rozesmál, K. dokonce až k slzám. Cesta vinoucí se do hor není primárně určená k míjení protijedoucích vozidel a náklaďáky svážející hlínu z nějakého sesuvu byly docela překvapeny, když kromě řádného spoje narazili ještě na nás. Náš neohrožený řidič však ve spojení s cestujícími v zadní části vozidla, kteří radili směr a vzdálenosti, zvládl couvat i několik zatáček zpět a všem jsme se nakonec vyhnuli. Na konečné se pak potvrdilo to, co bylo zřejmé už z vlaku, tedy že navzdory předpovědi bude docela hnusně.
Jak je vidno z následujících fotek, úpal nám opravdu nehrozil, kdežto k utopení zas tak daleko nebylo. Na druhé fotce je pak jedno z nejzajímavějších míst, pokud nepočítáme několik skal zajištěných řetězy, ze kterých nemáme fotky. Tanzawa, jako docela nové a ostré pohoří, trpí četnými sesuvy půdy. Na mnoha místech je cesta zpevněna kůly, což platí zejména pro sedla, která by se každý rok snižovala aspoň o metr nebýt těch udržovacích prací. Na druhé fotce je pak jedno z těchto míst, kde se navzdory všem snahám o důkladné zpevnění terénu změnilo téměř v most.
Na následujících dvou fotkách je pak nejvyšší vrchol našeho výletu, Tó-no-take. Ze druhé fotky s nefunkčními slunečními hodinami není zřejmé, že vrchol se nacházi ve výšce 1491 m.n.m. a na souřadnicích 139 stupňů východní délky a 35 stupňů severní šířky.
Poslední dvě fotky jsou z Ókury, což je vesnice, u které jsme skončili nás dlouhý sestup. U zastávky autobusu pak byly vhodně umístěny umývárny bot, které posloužily i nám, takže v autobuse už jsme toho bahna moc nenechali.
Vyrazili jsme obvyklým vlakem na první rozumný (= druhý reálný) spoj. Předpověď slibovala slunečno a později oblačno, takže podobný nápad mělo rovněž několik desítek dalších turistů. Zanedbali jsme start od vlaku na autobusovou zastávku, takže jsme stáli téměř na konci řady čekajících na autobus a pokud bylo něco jasného, tak to, že se tam nemáme šanci vejít. Poté, co se japonci začli hrnout do přistaveného vozidla naše přesvědčení na chvíli zakolísalo, ale nakonec před námi zůstalo asi 10 lidí a náš odhad se potvrdil. Naštěstí byli na autobusáku docela operativní, takže brzo přistavili další autobus, do kterého se narval zbytek pelotonu a mohli jsme vyrazit.
Na první křižovatce to vypadalo, že se už nedokážeme rozjet, ale řidič si odkašlal a do mikrofonu pronesl "išišiš" a najednou to šlo. Tento proslov nás, těžko říct proč, hrozně rozesmál, K. dokonce až k slzám. Cesta vinoucí se do hor není primárně určená k míjení protijedoucích vozidel a náklaďáky svážející hlínu z nějakého sesuvu byly docela překvapeny, když kromě řádného spoje narazili ještě na nás. Náš neohrožený řidič však ve spojení s cestujícími v zadní části vozidla, kteří radili směr a vzdálenosti, zvládl couvat i několik zatáček zpět a všem jsme se nakonec vyhnuli. Na konečné se pak potvrdilo to, co bylo zřejmé už z vlaku, tedy že navzdory předpovědi bude docela hnusně.
Jak je vidno z následujících fotek, úpal nám opravdu nehrozil, kdežto k utopení zas tak daleko nebylo. Na druhé fotce je pak jedno z nejzajímavějších míst, pokud nepočítáme několik skal zajištěných řetězy, ze kterých nemáme fotky. Tanzawa, jako docela nové a ostré pohoří, trpí četnými sesuvy půdy. Na mnoha místech je cesta zpevněna kůly, což platí zejména pro sedla, která by se každý rok snižovala aspoň o metr nebýt těch udržovacích prací. Na druhé fotce je pak jedno z těchto míst, kde se navzdory všem snahám o důkladné zpevnění terénu změnilo téměř v most.
Na následujících dvou fotkách je pak nejvyšší vrchol našeho výletu, Tó-no-take. Ze druhé fotky s nefunkčními slunečními hodinami není zřejmé, že vrchol se nacházi ve výšce 1491 m.n.m. a na souřadnicích 139 stupňů východní délky a 35 stupňů severní šířky.
Poslední dvě fotky jsou z Ókury, což je vesnice, u které jsme skončili nás dlouhý sestup. U zastávky autobusu pak byly vhodně umístěny umývárny bot, které posloužily i nám, takže v autobuse už jsme toho bahna moc nenechali.
ホンザ