Úvodní stránka
Archiv
Na
výlety chodíme
celkem často, ale aktualitky nějak nepřibývají. V
mém případě za to může celkem velké
pracovní vytížení (v hlavě se mi
pořád
honí projekce sférické geometrie do
roviny, což se
mi stále nedaří představit). K.
nepíše,
protože wakarimasen (zdvořilostní výraz pro
"nevím", ale taktéž "nerozumím").
Abych ubil dvě
mouchy jednou ranou, popíšu tady hned dva
výlety.
První se uskutečnil minulou sobotu, kdy jsme vyrazili na vrchol Kintoki-jama tyčící se nad Hakone (viz. zde a zde). Tato hora se nachází v severní části staré kaldery obklopující toto turistické šílenství. Vyrazili jsme vlakem do stanice Shin-Matsuda, odkud už jel přímý bus do naší cílové stanice. Tento nám však o minutu ujel, takže jsme se rozhodli popojet do Wasuremašta (Abych vám přiblížil, jak dobře si pamatuju japonské názvy, rozhodl jsem se pátrat po jménech v paměti a ne v průvodcích a mapách. Pokaždé, když si nevzpomenu, bude použito wasuremašta, což je zdvořilostní výraz od "zapomněl jsem". K. to při editaci uvede na pravou míru, v tomto případě tedy na Sekimoto.). Tam jsme přišli na to, že do našeho cíle odtama žádné mimořádné autobusy nejedou, takže stejně musíme počkat na další autobus jedoucí ze Shin-Matsudy. Při čekání jsme vyfotili sochu v této oblasti známé postavičky Wasuremašta [Kintaro, podle legendy byl zde vychováván čarodějnicí skoro jako Tarzan, pral se s medvědy a vlky], jež se v dospělosti [pod jménem Kintoki] stal jedním z generálů císaře Wasuremašta [Minamoto Yorimitsu (kolem roku 1000), se kterým vyhrál mnoho bitev proti lidem i nadřirozeným bytostem]. Dále jsme potkali dvě dámy, mířící stejným směrem jako my, které však nebyly ochotny čekat 20 minut na autobus. Vzhledem k tomu, že jedna z nich uměla anglicky, nabídli nám, že pojedeme všichni taxíkem a my zaplatíme jen to, co bychom stejně dali za autobus. Takové nabídce se nedalo odolat, takže jsme kolem čtvrt na deset vyráželi z Wasuremašta [Jizódó] vzhůru na Kintoki-jamu. Po úvodním zmatení značek a cest jsme se našli na cestě, po které jsme měli v úmyslu sestupovat. Operativně jsme plán změnili, takže vlastně o nic nešlo.
Na druhé fotce je názorná analogie ledového vína, které se vyrábí z přemrzlých hroznů. Z toho jasně plyne, že z těchto keřů bude vyroben ledový čaj. Celou cestu na vrchol jsme stoupali lesem, přičemž čerstvý noční sníh na horních větvích povoloval pod paprsky dopoledního slunce. Světlá skvrna za mnou na třetí fotce je náhodným zachycením jedné z mnoha spršek takto uvolněného sněhu. Dostali jsme jich oba nepočítaně, nepočítaje v to úmyslně způsobené spršky koncentrované v nevelkých koulích. Posledních 250 výškových metrů bylo celkem prudkých, ale dostatek schodů, lan a řetězů umožnil bezproblémovou cestu vzhůru i bez maček, které jsem pro jistotu nesl v batohu.
Na vrcholu [který je pojmenován právě po tom zdejším legendárním hrdinovi a má nahoře jemu zasvěcenou svatyni] bylo celkem rušno a ze všech tří přístupových cest doráželi stále noví turisté (včetně výpravy důchodců pod vedením zdatného horského vůdce). Možná bylo chybou požádat jednoho z nich o vrcholové foto, protože měl problémy nejen se vstáváním, ale i s prostorovou orientací. Nicméně to podstatné se podařilo zachytit, takže nás můžete vidět oba i s Fuji v pozadí a jménem a výškou hory v popředí. Za zmínku jistě stojí, že tato parta nás přesvědčila ke společnému vrcholovému fotu, bohužel pouze jejich foťákem. Poslední z výše uvedených snímků je vnitřek kaldery, v níž je vidět i jezero Ashi (viz. druhý odkaz v úvodu).
Po
cestě dolů, která byla v prudké části
totožná s výstupovou trasou, jsme si užili bez
maček
dosti legrace (spousta nového sněhu bránila
vážnějšímu úrazu), ale
okolojdoucí
japonci projevovali zejména o K. docela velký
strach,
protože (nejenom) vypadala, že sestup nemá zcela pod
kontrolou.
Na rozcestí s krásným
výhledem na Fuji mě
K. přemluvila ke stavbě jukidarumi (sněhuláka).
Tradiční
japonský sněhulák se
sestává pouze ze dvou
koulí maje připomínat asketu, kterému
při meditaci
upadli jak ručičky tak nožičky (za pravost tohoto vysvětlení
neručím, ale mám to od své učitelky
japonštiny, která na
žertování moc
nevypadá). Kvalita a množství sněhu
nám
umožnili postavit kvalitního (tří
koulového)
sněhuláka, k úplné dokonalosti
nám
však chybělo uhlí a mrkev. To vše se
však
dá nahradit trochou fantazie a bambusem, proto
nemá
knoflíky, ale zip. U okolojdoucích japonců
vzbudilo
naše dílo náležitý ohlas.
K. se chce do
těchto míst znovu brzo vypravit, abychom provedli kontrolu a
nezbytné opravy, uvidíme...
Sestupová cesta nás zavedla do sedla Ashigara, kterým vedla cesta Tokaidó (spojující Kjóto a Tokio) až do roku 1321, kdy se výbuch Fuji postaral o změnu terénu v těchto místech a více schůdným bylo sedlo Hakone u jezera Ashi (viz. druhý odkaz v úvodu). Ze sedla jsme se po cestě pohodlně dostali zpátky do Jizódó a domů.
V neděli jsme vyrazili na stanici Umegaoka, v jejíž blízkosti se nacházi park s množstvím stromů ume, které mají v této době kvést. Fotek máme dost, ale vzhledem k tomu, že příští týden bychom kvetoucích ume měli vidět daleko více v Yugawaře (pokud počasí a pracovní vytížení českých známých dovolí), necháme si je zatím pro sebe.
Včera jsme vyrazili na Ójamu v pohoří Tanzawa. Tuto už jsme navštívili i v deštné sezóně, ale krom pijavic jsme toho moc neviděli. Tentokrát nám počasí přálo daleko více, takže následuje několik fotek z tohoto výletu, v jehož průběhu se nic zajímavého nestalo, takže jen stručně.
Výhledy na Fuji byly pouze v průběhu výstupu a to většinou jen přes stromy. Bez zavázející vegetace to bylo jen v místě odkud jsou první tři fotky, ale to už byl kolem vrchlu mrak. Z vrcholku byl výhled v tuto stranu omezen stromy a narůstající oblačností, ale aspoň jsme viděli cíl výletu z minulého týdne. Na poslední fotce je Kintoki-jama označena šipkou.
Na opačné straně vrcholu se otvíral výhled na Tokio (viděli jsme i mrakodrapy na Shinjuku) a přilehlé aglomerace, přičemž přímo pod horami se nacházi město Atsugi, ve kterém pracuje K. Na první fotce pak můžete posoudit v jakých podmínkách pracuje (označeno šipkou). Cestou jsme míjeli mnoho chrámu, na dalších dvou fotkách jsou nejzajímavější detaily z těchto míst. Poslední fotka ukazuje typické japonské kontrasty: starý dřevěný chrám a kolem spoustu civilizace (v podobě auta a betonu) a všeho možného bordelu.
První se uskutečnil minulou sobotu, kdy jsme vyrazili na vrchol Kintoki-jama tyčící se nad Hakone (viz. zde a zde). Tato hora se nachází v severní části staré kaldery obklopující toto turistické šílenství. Vyrazili jsme vlakem do stanice Shin-Matsuda, odkud už jel přímý bus do naší cílové stanice. Tento nám však o minutu ujel, takže jsme se rozhodli popojet do Wasuremašta (Abych vám přiblížil, jak dobře si pamatuju japonské názvy, rozhodl jsem se pátrat po jménech v paměti a ne v průvodcích a mapách. Pokaždé, když si nevzpomenu, bude použito wasuremašta, což je zdvořilostní výraz od "zapomněl jsem". K. to při editaci uvede na pravou míru, v tomto případě tedy na Sekimoto.). Tam jsme přišli na to, že do našeho cíle odtama žádné mimořádné autobusy nejedou, takže stejně musíme počkat na další autobus jedoucí ze Shin-Matsudy. Při čekání jsme vyfotili sochu v této oblasti známé postavičky Wasuremašta [Kintaro, podle legendy byl zde vychováván čarodějnicí skoro jako Tarzan, pral se s medvědy a vlky], jež se v dospělosti [pod jménem Kintoki] stal jedním z generálů císaře Wasuremašta [Minamoto Yorimitsu (kolem roku 1000), se kterým vyhrál mnoho bitev proti lidem i nadřirozeným bytostem]. Dále jsme potkali dvě dámy, mířící stejným směrem jako my, které však nebyly ochotny čekat 20 minut na autobus. Vzhledem k tomu, že jedna z nich uměla anglicky, nabídli nám, že pojedeme všichni taxíkem a my zaplatíme jen to, co bychom stejně dali za autobus. Takové nabídce se nedalo odolat, takže jsme kolem čtvrt na deset vyráželi z Wasuremašta [Jizódó] vzhůru na Kintoki-jamu. Po úvodním zmatení značek a cest jsme se našli na cestě, po které jsme měli v úmyslu sestupovat. Operativně jsme plán změnili, takže vlastně o nic nešlo.
Na druhé fotce je názorná analogie ledového vína, které se vyrábí z přemrzlých hroznů. Z toho jasně plyne, že z těchto keřů bude vyroben ledový čaj. Celou cestu na vrchol jsme stoupali lesem, přičemž čerstvý noční sníh na horních větvích povoloval pod paprsky dopoledního slunce. Světlá skvrna za mnou na třetí fotce je náhodným zachycením jedné z mnoha spršek takto uvolněného sněhu. Dostali jsme jich oba nepočítaně, nepočítaje v to úmyslně způsobené spršky koncentrované v nevelkých koulích. Posledních 250 výškových metrů bylo celkem prudkých, ale dostatek schodů, lan a řetězů umožnil bezproblémovou cestu vzhůru i bez maček, které jsem pro jistotu nesl v batohu.
Na vrcholu [který je pojmenován právě po tom zdejším legendárním hrdinovi a má nahoře jemu zasvěcenou svatyni] bylo celkem rušno a ze všech tří přístupových cest doráželi stále noví turisté (včetně výpravy důchodců pod vedením zdatného horského vůdce). Možná bylo chybou požádat jednoho z nich o vrcholové foto, protože měl problémy nejen se vstáváním, ale i s prostorovou orientací. Nicméně to podstatné se podařilo zachytit, takže nás můžete vidět oba i s Fuji v pozadí a jménem a výškou hory v popředí. Za zmínku jistě stojí, že tato parta nás přesvědčila ke společnému vrcholovému fotu, bohužel pouze jejich foťákem. Poslední z výše uvedených snímků je vnitřek kaldery, v níž je vidět i jezero Ashi (viz. druhý odkaz v úvodu).
Po
cestě dolů, která byla v prudké části
totožná s výstupovou trasou, jsme si užili bez
maček
dosti legrace (spousta nového sněhu bránila
vážnějšímu úrazu), ale
okolojdoucí
japonci projevovali zejména o K. docela velký
strach,
protože (nejenom) vypadala, že sestup nemá zcela pod
kontrolou.
Na rozcestí s krásným
výhledem na Fuji mě
K. přemluvila ke stavbě jukidarumi (sněhuláka).
Tradiční
japonský sněhulák se
sestává pouze ze dvou
koulí maje připomínat asketu, kterému
při meditaci
upadli jak ručičky tak nožičky (za pravost tohoto vysvětlení
neručím, ale mám to od své učitelky
japonštiny, která na
žertování moc
nevypadá). Kvalita a množství sněhu
nám
umožnili postavit kvalitního (tří
koulového)
sněhuláka, k úplné dokonalosti
nám
však chybělo uhlí a mrkev. To vše se
však
dá nahradit trochou fantazie a bambusem, proto
nemá
knoflíky, ale zip. U okolojdoucích japonců
vzbudilo
naše dílo náležitý ohlas.
K. se chce do
těchto míst znovu brzo vypravit, abychom provedli kontrolu a
nezbytné opravy, uvidíme...Sestupová cesta nás zavedla do sedla Ashigara, kterým vedla cesta Tokaidó (spojující Kjóto a Tokio) až do roku 1321, kdy se výbuch Fuji postaral o změnu terénu v těchto místech a více schůdným bylo sedlo Hakone u jezera Ashi (viz. druhý odkaz v úvodu). Ze sedla jsme se po cestě pohodlně dostali zpátky do Jizódó a domů.
V neděli jsme vyrazili na stanici Umegaoka, v jejíž blízkosti se nacházi park s množstvím stromů ume, které mají v této době kvést. Fotek máme dost, ale vzhledem k tomu, že příští týden bychom kvetoucích ume měli vidět daleko více v Yugawaře (pokud počasí a pracovní vytížení českých známých dovolí), necháme si je zatím pro sebe.
Včera jsme vyrazili na Ójamu v pohoří Tanzawa. Tuto už jsme navštívili i v deštné sezóně, ale krom pijavic jsme toho moc neviděli. Tentokrát nám počasí přálo daleko více, takže následuje několik fotek z tohoto výletu, v jehož průběhu se nic zajímavého nestalo, takže jen stručně.
Výhledy na Fuji byly pouze v průběhu výstupu a to většinou jen přes stromy. Bez zavázející vegetace to bylo jen v místě odkud jsou první tři fotky, ale to už byl kolem vrchlu mrak. Z vrcholku byl výhled v tuto stranu omezen stromy a narůstající oblačností, ale aspoň jsme viděli cíl výletu z minulého týdne. Na poslední fotce je Kintoki-jama označena šipkou.
Na opačné straně vrcholu se otvíral výhled na Tokio (viděli jsme i mrakodrapy na Shinjuku) a přilehlé aglomerace, přičemž přímo pod horami se nacházi město Atsugi, ve kterém pracuje K. Na první fotce pak můžete posoudit v jakých podmínkách pracuje (označeno šipkou). Cestou jsme míjeli mnoho chrámu, na dalších dvou fotkách jsou nejzajímavější detaily z těchto míst. Poslední fotka ukazuje typické japonské kontrasty: starý dřevěný chrám a kolem spoustu civilizace (v podobě auta a betonu) a všeho možného bordelu.
ホンザ