Úvodní stránka
Archiv
Oproti minulé návštěvě mi to tam přišlo daleko klidnější. Hlavním důvodem bylo, že stromy ume, pro které je tato oblast známá, už odkvetly. Dalším pak to, že lezecká sezóna v této oblasti už podle průvodce skončila, takže pravověrný japonec už se tam neukáže. Naneštěstí už bylo také po mandarinkové sezóně, takže jsme na odchodu zakoupili jen jeden balíček nějakého zvláštního druhu mandarinek, který chutí připomíná grapefruit. Jen pro ilustraci, balení tohoto ovoce ležela volně na stole vedle silnice a vedle nich byla umístěna pokladnička, takže zájemce jen vhodil příslušný obnos (200 jenů) do pokladničky a odnesl si mandarinky. Nevím jak by tohle fungovalo v česku, ale také je pravda, že aspoň pokladnička byla zamknuta a připevněna k okapové rouře.
Každopádně jsme dorazili ke skalám a mohli si vybrat, kam se vydáme. Pod vedením zkušeného M. s T. jsme zamířili do vyšších částí, jak geograficky tak obtížností. Po nočním dešti byly skály ještě místy mokré, takže T., který otvíral nelehkou cestu, se pořádně zapotil. Nutno dodat, že my dole jsme mu to příliš neulehčovali. Řeč se totiž stočila na lezení na ferátách (jištěných cestách v alpách) a následků, které si tam člověk může přivodit při pádu. Konkrétně, jestli se při pádu zlomí v pase, pokud poleze jenom se sedákem a s velkým batohem na zádech. Kromě mě se zbytek shodl na tom, že velký batoh člověka nezachrání, ale já si stejně myslím, že by si zlomil stehenní kosti nebo vykloubil kyčle, ale mohl by přežít. T. se do diskuze překvapivě vůbec nezapojil, ale krizové místo nakonec překonal a cestu otevřel. Dlužno poznamenat, že poněkud zbytečně, protože tam dokázal vylézt už jen M.. Ten hned vedle otevřel další cestu, kterou pro změnu dokázal vylézt už jen T. My nezkušení (já, K. a V.), jsme tak měli možnost zkoušet lozit relativně nízko nad zemí, protože výš jsme se nedostali.
Na první fotce je příprava před akcí, na druhé pak už T. na začátku cesty, kdy mu to ještě šlo docela rychle. Třetí fotka pak zachycuje úvodní pokus K. a V. na cestách otevřených M., resp. T. Jak je vidět z K. výrazu, moc daleko se nedostala. V. se na této fotce dostává na takovou římsu, kde skončil i jeho pokus. Já jsem se dostal na to samé místo, kde jsem ale rovněž skončil (čtvrté foto), T. vedle mě pak slézá cestu otevřenou M. Naštěstí zkušenějším brzy došlo, jaké jsou naše možnosti, takže nám poblíž otevřeli delší, ale mnohem jednodušší cestu, kterou jsme posléze zvládli úplně všichni. Na předposlední fotce je zachycen vytříbený lezecký projev K. a na poslední fotce pak šťastný úsměv V. poblíž vrcholu.
K mé radosti jsme odpoledne
slanili k další skalce, kterou se mi minule
nepodařilo vylézt. Tentokráte to sice taky nebylo
ono a dostalo se mi výrazné opory
jistícího lana, ale nakonec jsem se nahoru
vydrápal. Naštěstí nikdo nebyl tak
zákeřný, aby to zvěčnil na fotce, protože
opravdu nešlo o žádnou lezeckou techniku. O tom
by mohl svědčit i fakt, že jsem po tomto pokusu měl sedřené
vnitřní strany kolen, kterými jsem
skálu zoufale tisknul. Snad to při
další příležitosti bude zase
lepší a konečně ji zdolám bez podvodu.
Příklad si můžu vzít z M., pro kterého
to byl spíše chodecký terén
a názorně mi ukázal, co jsem měl nahoře udělat.
Jeho výstup je ukázán na
úplně poslední fotce. Předtím
ještě pózuje T. po
úspěšném zdolání
jedné z těch jednodušších
cest. Cestě na nádraží předcházela již tradiční koupel v místním netermálním potoce, vlezli jsme tam všichni. Jak už bylo řečeno, po cestě zpět jsme zakoupili nějaké mandarinky, zašli si na večeři a pak jsme se s K. a V. vydali podívat na nějaký místní festival. V. se domluví japonsky, takže brzo zjistil, že festival je mnohem dále než jsme si mysleli a navíc je určen především pro ženy a děti. Po krátké poradě jsme festival zavrhli a vyrazili se domů vyspat po náročném dni.
ホンザ