Úvodní stránka
Archiv
V současné době
bývá po ránu celkem zima, takže jsme
se od nádraží ke skalám nehnali jako
obvykle, ale rozhodli se jít pěšky. Toto
rozhodnutí bylo podpořeno i technickými
problémy spojenými s přepravou kočárku
(ať už autobusem či taxikem). Cestu nám
zpříjemňovali slibně vypadající
plantáže mandarinek, jejichž sezóna se kvapem
blíží. Několik z padaných mandarinek
se bez úhony dokutálelo až na cestu a nechutnali
špatně. Jak je vidno z přiložených fotek, jsou
sady v podstatě volně přístupné, přesto
nemají místní
farmáři problém se sběrem na černo. V
čechách by v takových
podmínkách neměli farmáři
práci vůbec žádnou, pač by jim na stromech
nezbylo zhola nic. Vzhledem k pozdní hodině (kolem deváté ráno) a slibné předpovědi počasí byly skály již ověšeny mnoha lany. Vydali jsme se s M. najít něco volného, zatímco K. s P. a N. zůstali dole. První volná skála, kde M. otevřel cestu, se nazývá Alibaba, s níž už jsem měl tu čest, ale tehdy jsem ji nevylezl. Temtokrát se to už na druhý pokus pod vedením M. už povedlo, ač jsem se značně zničil. Vzhledem k obtížné přístupnosti pro N. jsem se rozhodli najít něco lehčího, kde by si mohly zalézt i K. a P. Hned o jednu úroveň skal níž se nacházeli vhodné terény, ale docela obsazené. Vzhledem k tomu, že se dá k jištění pro tyto skály přijít i zhora, zjistil M., že jedno jištění je volné. Japonec by něco takového asi neudělal, ale M. neváhal a zajistil tam své lano, po kterém jsme posléze slanili mezi překvapené Japonce. Tam nás také za chvíli našli holky, i když K. předtím prochodila velkou oblast v marné snaze nás lokalizovat.
Následující fotky už jen dokumentují různé lezecké pokusy mě, M. a P., přičemž K. dala přednost hlídání N. To bych ji ale křivdil, protože vylezla asi daleko víc než kdykoliv předtím. M. měl v plánu vylézt něco jednoduššího s N. v šátku, ale bylo mu to P. překvapivě ostře zamítnuto. Den jsme jako obvykle zakončili v místním potoce, do kterého se odhodlali vlézt všichni kromě mě a N., která tuto příležitost zaspala. V rámci udržení přístupnosti těchto stránek i pro nezletilé (i když nevím o nikom tak mladém, kdo by si tyhle stránky četl) jsou části poslední fotky decentně cenzurovány.
Návrat na stanici jsme rovněž zvládli bez využití dopravních prostředků, takže jsme se tam dostali až za tmy. Návrat domů proběhl bez problémů, takže jsme mohli začít spřádat plány na neděli.
K. zjistila, že se v Tokiu koná světový pohár ve volejbale a ta neděle měla být posledním dnem tohoto turnaje. Ten se konal ve dvou halách, přičemž v té vzdálenější měli být k vidění zápasy např. Brazílie či Ruska. Výše vstupného a blízkost druhé haly, rozhodla, že jsme vyrazili shlédnout zápasy Španělsko-Tunisko, Korea-Portoriko a Austrálie-Egypt. Po celkem bezproblémové cestě jsem v hale samotné zjistil, že se o mě pokouší nějaká choroba a měl jsem teplotu. I přesto jsem si první dva zápasy docela užil, zejména jsem pak fandil korejským hráčům a jejich nahrávači, který byl stejně vysoký jako já. Navíc jsme tam neplánovaně narazili i na M. s L., takže odpoledne příjemně uběhlo. Poslední zápas už jsem téměř prospal a cesta domů mi přišla mnohem delší než opačným směrem. Večer se o mě K. postarala, takže jsem mohl jít hned do postele a spát, což jsem nutně potřeboval. Nemoc se mě však držela i další dny. Teď už mám jen rýmu, takže uvidíme, kam mě K. vytáhne zítra. Pokud to přežiju a bude to stát za to, tak se to jistě možná někdy časem i dovíte.
ホンザ